První objetí

Odjakživa jsem měla představu (jako asi každá bezdětná žena plánující rodinu), že mé děti se jednou budou mít rádi a to automaticky a od prvního okamžiku, kdy se poprvé vzájemně uvidí.. Budou to sourozenci a není přece možné, aby se neměli rádi.. Už od narození prvního syna jsem ale začínala cítit, že tak jednoduché to být nemusí.. A už vůbec ne, pokud se druhé dítě (tím hůř, pokud je to zase kluk) narodí v necelých dvou letech prvního syna, kdy se utváří jeho osobnost, rodiče jsou pro něj bohy, ke kterým vzhlíží a chce je mít jen pro sebe.. Nicméně děti jsme chtěli rychle po sobě, abych se mohla co nejrychleji vrátit do práce kvůli financím.. Nepřipouštěla jsem si nějaké větší problémy, které mohou nastat a zpětně vím, že bychom to (i za předpokladu, že bychom to věděli) stejně jinak neudělali.. Již od první návštěvy v porodnici mi bylo jasné, že to nebude jednoduché.. V tu dobu byl staršímu rok a jedenáct měsíců.. Abych to zkrátila, netajím se tím, že první rok s oběma byl učiněný očistec! Starší neustále atakoval mladšího, mlátil ho do hlavy, naschvál strkal kde mohl, neměl totálně žádný pud sebezáchovy a nemohla jsem je nechat samotné spolu ani na minutu! Jít na záchod znamenalo dát mladšího do postýlky (i tak jsem ale neměla jistotu, že ho nevezme po hlavě např. dětským mopem nebo čímkoli, co mu přišlo pod ruku). Přemýšlela jsem i o variantě, že starší syn může mít nějaký zdravotní problém (bude to autista nebo nevím..), protože není možné, aby se takhle neustále choval.. Do tohoto psychického stresu jsme neustále řešili zácpu a ukakávání staršího. Nesnesl mít při konání potřeby na záchodě bratra (což je pochopitelné), na druhou stranu malý hystericky řval několikrát denně za dveřmi toalety a o to víc ve stresu jsme všichni byli! Při vzpomínce na to mi naskakuje husí kůže.. (jeden příběh jsem tu o této konkrétní situaci už psala). Konečně jsme ale ve fázi, kdy začíná být vše více v klidu. Kluci se perou a pošťuchují neustále a to se nezmění. Jsou to kluci, mají boj v krvi a nemohou být hodní jako holčičky. Tento příběh je ale o tom, jaký pokrok se stal za rok a půl. Asi čtrnáct dní zpátky se spolu na náš popud chytli za ruce (starší syn mladšímu ruku nedrtil jako do té doby pokaždé a mladší se kupodivu nechal chytit a nebál se ho) a koukali spolu na jedoucí vlak. - Viz. úvodní foto. Včera 2.9.2017 se ale stal malý zázrak a když ráno mladší syn vstal z postýlky a přišel do obýváku, starší vstal od stolu se snídaní a oba se spontánně objali... (škoda, že to jsme samozřejmě vyfotit nestihli) Byl to nejkrásnější zážitek za poslední dobu! Jsem moc šťastná, že se jejich vztah konečně posunul k lepšímu a je to vidět i na stylu jejich her a komunikace. Z mojí zkušenosti všem doporučuji mít děti min. po třech letech. Už má víc rozumu, pochopí více, dá si spoustu věcí vysvětlit. Dva roky jsou prach málo.. :)