Setkání s duchy

Chystáme se na procházku, oblékám děti, připravuji kočárek, otevírám dveře bytu a popoháním syna k výtahu. Jeho otázka typu, „co tady maminko dělá ten pán“ přecházím, komentuji to způsobem, že zde žádný pán není a už stojíme ve výtahu a jedeme dolů. Při příchodu do bytu opět následuje otázka: „co tady dělá ten pán, maminko“. Mávnu rukou, vejdeme do bytu. Dětská fantazie nezná mezí. Následující den opět vyrážíme ven, syn ve dveřích pláče, třese se, odmítá se pohnout. Doptávám se, co se stalo. Syn má skoro dva roky, komunikuje omezeně, ale mezi fňukáním opět slyším, že „na chodbě leží pán“. Začínám panikařit, vysvětlují, že zde nic neleží, chci ho popohnat opět do chodby, ale jeho hysterický pláč je úděsný a tak nejdeme nikam. Odpoledne zkouším opět syna přesvědčit, abychom šli ven, že tam žádný pán není, nic tam neleží. Záchvat se opakuje. Trochu mám pocit, že si vymýšlí, že se mu nechce ven, šlapat. Ale nechápu, jak by si toto mohl vymyslet. Ve svých necelých dvou letech. Když se situace opakuje i další den, jímá mě hrůza, chodím po bytě a otáčím se za každým zvukem a děsím se chvíle, kdy i já uvidím někde něco někoho. Procházím chodbou a hledám stíny, fleky, cokoli … Usedám k PC a začítám se do „duchařských“ příběhů. Měním strategii. Beru syna za ruku, vedu ho ke dveřím a povídáme si o pánovi, že je hodný, že hlídá dům, že nám neublíží a že ho poprosíme, aby odešel. Otevřeme dveře a syn jen kouká. Ptám se ho, kde leží ten pán a syn ukazuje do prostoru. Jsem celá roztřesená, potím se, držím syna za ruku a vedu ho dál, ukaž mi přesně, kde pán leží. Syn popochází, zastaví se a ukáže prstem. Nikde nic. Jsem vyděšená jak nikdy, oblékáme se a jdeme. Syn jen zamává do prostoru a odcházíme. Opět se ptá na onoho pána. Nechci o něm nic slyšet. Ale připustili jsme jeho existenci, bydlí na chodbě, hlídá dům a hotovo. Několikrát jsme šli na chodbu poprosit pána, aby odešel. Pán u nás na chodbě „bydlel“ 3 týdny, syn mu chodil i několikrát denně zamávat. Otevřel vstupní dveře, zamával a zavřel. A pak „pán“ odešel. Sám od sebe byl prostě pryč. Do dnešního dne nevíme, co syn viděl. Zda měl jen živý sen, nebo zda to byla jen jeho fantazie, či nějaká hra. Co ale vím jistě je, že dokud jsme popírali „jeho“ existenci, syn byl úplně hysterický. Jakmile jsme „jeho“ existenci připustili, syn se uklidnil. I dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Bydleli jsme tenkráte vedle domova důchodců … pravdu se už asi nikdy nedovíme.