Seznámení a zasnoubení

Tak nějak to začalo...

…věděli jsme o sobě už dávno dávno, někdy snad už v roce 2008, když jsem tehdy sotva devatenáctka, potřebovala půjčit digitální foťák, jela jsem tehdá na dovču do zahraničí. „Noo, víš, Jani, tady nastavíš makro a tady zase panoramatickej snímek…“, „jo jo, hmhm…aha“. Pak jsme se skoro vůbec neviděli, pár let, mezitím jsem dostudovala a ,,dorosta". Když ale na dětský den 2014 Marek poznal, co je to dostat čelní „pusinku“ od Clia, začalo být trochu méně veselo (pár desítek hodin boje o holý život, pár dní JIPka, vozejček, berličky a všechny ty chuťovky kolem, suma sumárum 2 měsíce v nemocnici a dlouhý měsíce rekonvalescence – prostě hodně těžká doba!). Po celou tu dobu, kdy přišel Markův velký, a popravdě kompletní, životní restart, jsem byla dennodenně ve dne v noci vedle něj. Těžko říct, kdy přesně nám došlo, že jsme se vlastně do sebe, úplně jasně a jednoznačně, zabouchli. To už dnes tak důležité není, důležitě ovšem je, že to bylo opravdické, upřímné a hluboké. A tak jsme spolu už zůstali, spolu s králíčkama, morčákem, kocourkem (na toho si teda Marek musel trochu zvykat… :-) ) a hlavně s nalezeným pejskem – pejskem rasy CDU - aneb „co dala ulice“… Přestavěli jsme si baráček z druhý světový. Koncem roku 2015 Marek naplánoval výlet do Paříže - (to jsem se dozvěděla až později), s jasným záludným plánem… No, jenže když tam tehdy na sebe upozornilo pár „chlapců s ručníkem na hlavě“, z plánu na romantický novoroční výlet sešlo. Ne však z původního úmyslu...

Zasnoubení...

     Štědrý den 2015, čas cca 19:00 hod., teplota venku kolem nuly, doma u krbovek krásných 26, Já, Marek a moje máma, co byla (nutno říci, že jediná…) v konkurzu na tchýni, jako svědek. Nic jsem netušila, mamka ale věděla moc dobře. Sklidila jsem ze stolu po večeři, chystali jsme se na rozbalování dárků, purpura na plotně voněla a svíčky ozařovaly malý betlémek příjemnými žlutými plamínky. Marek tajnosnubně odešel do ložnice, aby nasadil kravatu a sebral poslední zbytky kuráže. Všichni tři jsme usedli pod nazdobený stromeček, Marek nastrojen, já v tepláčkách a mamka ve večerních šatech. V tu chvíli jsem znejistila ještě víc, netušila jsem ale absolutně nic. Bylo mně sice divné, že mamka dorazila na štědrovečerní večeři „nějak moc vymóděná“, ale teď i ten Marek… „No, je to asi prostě mástr se sklony k mírnému patosu…“ pomyslela jsem si. „Nóóó, ponožky, děkujuuu… jééé, řetízééék,… no ale ty skleničky jsou teda nádherný…“ atd. Když bylo rozdáno, nadělíno a kopec roztrhaných balících papírů narostl do závratné výše, Marek zvážnil! Klekl si přede mě, sáhnul do kapsy. Krabička. Taková tajemná, zdobená, co se v ní dávají… vlastně takřka výhradně šperky. Trochu mně spadla bradička, nechápala jsem, u mamky střídaly úsměv slzičky. „Jani, miluji Tě a moc rád bych s Tebou byl napořád, vezmeš si mě za manžela?!“. Ticho. Napětí. Padá bílý sníh…teda vlastně neee, ale bylo to sváteční. Všichni věděli, že „se píše historie“, tohle vejde do dějin… :-) Klečící Marek si oddechl, ticho nebylo proto, že by jsem váhala, ale proto, že… ze mě začaly téct slzy proudem, a do toho jsem se smála, a zase slzy jak hrachy, kapičky radosti, štěstí, lásky! „Ano! Miluju Tě, ty pako jedno…“, konečně jsem odpověděla. Co jsem jim ale neodpustila dodnes to, že mě nevarovali, nechali mě v takový historický okamžik…v teplákách!!. No jo no, jak jsem to mohla tušit, co přijde po štědrovečerní večeři. Byly Vánoce 2015, já i Marek jsme tušili, že rok 2016 přinese ale určitě další událost, která bude ještě zásadnější...