Už skáču do kaluží

Je podzim, přišly na nás deštivé dny a na cestách a chodnících se louže. Máma mi říkala, že je po dešti, že mi obleče holinky a nepromokavé oblečení, ale mě spíš zajímaly ty klíče, co držela v ruce. Tak dá mi je nebo ne.... Dala mi je teď už je svět v pořádku a mužem vyrazit ven :D Venku bylo chladno, ale zima mi nebyla. Jé tamhle zase stojí to udělátko s těma kulatýma věcma. Musím se na to jít podívat. "Kačko fuj, to auto je bekaný." slyším vzápětí a cítím jak mě čí si ruka táhne pryč. Jdeme kousek po chodníku, po trávě se nechodí říká máma. a potkáme kus vody. Stoupnu si do ní. Vidím se v ní. To je asi zrcadlo. Zamávám si a volám čaaaaauu. Otočím se na mámu. Směje se. Pozdrav zopakuju ještě několikrát. Je to sranda. Udělám krok a zrcadlo se zavlní. To doma nedělá. Máma říká, že to není zrcadlo, ale kaluž. "Dupky, dupky" Kouknu na mámu. Zase se směje. Poslechnu ji. Kaluž se vlní a stříká všude okolo. "musíme jít" říká máma. Nechce se mi, ale mamka mi ukazuje další kaluž a tamhle je další a další. To je vám panečku sranda :D Strašně mě to baví. Máma je taky veselá. Po nějaké době mamka říká, že už musíme domů. Jsem trochu smutná. Nechce se mi, Odcházíme. Ale už teď se zase těším až bude po dešti.