V co věříme?

Také máte pocit, že se vše děje z nějakého důvodu? Že existuje něco mezi nebem a zemí, co my neumíme vnímat?

Dnes jsem o tom opět přemýšlela.. Řekla bych, že jsem se ještě nerozhodla v co věřím.. v Mých 27 letech to zní bláznivě, ale já opravdu nevím, jestli věřím v boha (jistě, obracím se k němu, nebo tam někam, když jde do tuhého.. proč ale? protože okolí mne k tomu ve své podstatě nutí, dělá to tak 90% lidí, tak já také), nebo v něco jiného.. Mám svou vymyšlenou teorii, které se zatím držím.. Dle mého názoru existuje něco mezi nebem a zemí, co my nedokážeme vnímat. Je tu někdo/něco co řídí naše životy a my jsme jen loutky.. (pro někoho to může být anděl strážný) já si představím vždy svého dědu, který nad námi drží někde tady ochrannou ruku..

Dnes jsem si to připomněla takto: S dětmi jsme byli na oslavě narozenin mého švagra. Manžel přijel později, protože byl na firemní akci 150km daleko od domova. Zpět domů jsme jeli tedy každý jiným autem, já s dětmi, manžel sám. Mladší syn již při ukládání do sedačky začal brečet. Ze zkušenosti ale vím, že za chvíli buď usne, nebo se prostě jízdou uklidní.. Tentokrát ale brečel celou cestu, pláč neustával, byl čím dál silnější a neuvěřitelně mě znervózňoval v jízdě. Věděla jsem ale, že mu jistě nic není, možná může mít hlad, ale domů to není tak daleko (cca 5km), musí vydržet. Nevím jak to máte vy, ale s brečícím miminkem v autě tedy já vnitřně šílím.. Jako každá maminka mám pocit, že musím okamžitě zasáhnout a udělat něco proto, aby nebrečel. V tuto chvíli bylo ale důležité, dostat se rychle domů a potom řešit další priority dítěte. Domů jsme jeli opravdu rychle, i když mne stále zdržovali dvě auta přede mnou, které nešlo předjet a já jim hystericky šlapala na paty! Před viaduktem, do kterého mají přednost jen auta z protější strany auto přede mnou začalo najíždět. V tu chvíli se ale na opačné straně objevilo auto s vozidlo přede mnou prudce zabrzdilo. Já dupla na brzdu a byla jsem šťastná, že jsem to ubrzdila! Pár vteřin na to mi volal manžel. Telefon jsem za jízdy vzala a ptala se proč k sakru volá, že nemám čas, dítě brečí, on ví, že řídím (vždyť jede chvíli za mnou) a ještě jsem byla otřesená z předchozího zážitku.. On se chtěl jen zeptat, jestli už jsme doma, nebo jsme v pořádku, protože ve vesnici mezi obcemi za námi se mezitím stala nehoda, on jí prokličkoval, ale zahlédl černé auto a nevěděl, zda není naše. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme u té nehody mohli být my, protože já opravdu jela jako blázen a měla bych na nehodu "nárok".. Když jsem konečně zaparkovala, rychle jsem vyndala řvoucího syna z auta a on okamžitě přestal brečet.. Chtěl jen pochovat, nechtěl sedět v sedačce.. o nic mu nešlo! Říkám si, měli bychom teď někomu poděkovat.. Za to, že jsme nehavarovali my.. A říkám si, syn ještě nikdy takhle extra nebrečel! Navíc pokud se mu nic nedělo.. ale řekla bych, že dnes nejspíš brečel proto, abych jela rychle a nehodě ujela.. "Děda" nad námi držel ochrannou ruku :) Je to hloupé, to tak napsat, ale měl se vybourat někdo jiný.. Vodič loutek to chtěl jinak.. Takže za nás děkuji!

Jinak ta nehoda se nejspíš obešla bez většího zranění. Byli to asi 3 auta, ale převážně se jednalo o plechy.. I tak bych to ale s dětmi nechtěla zažít.. Děkuji! Děkuji někomu/něčemu.. :)

A v co věříte vy? Máte svou vymyšlenou teorii, nebo věříte přesně tomu, co někdo někdy napsal nebo vymyslel? :)