Za slzy se nestydím..........

Jako děti brečíme ,když dostaneme na zadek za něco co uděláme a co nemáme.Potom slzy smutku při zklamání vlásce,první láska a pak ty další,co nevyšly.A co slzy štěstí?Těch jsem moc nezažila.....Až v dospělosti,v době těhotenství mě rozbrečelo všechno a po porodu dětí,kdy jsem byla šťastná,že jsou v pořádku.První slovíčko,úsměv,krůček,to vše ve mne vyvolalo pocit štěstí. Samozřejmě tyto pocity vystřídaly slzy smutku a beznaděje,které jsem postupem času vytěsnila jen do soukromí,kdy jsem byla sama a nikdo mne neviděl.Děti potřebují veselou mámu a né ubrečenou trosku.Svatby a pohřby ve mne vyvolávají pocity smutku i štěští zároveň,možná úleva z toho všeho,co tomu předházelo.Poslední dobou to jsou slzy beznaděje,které nevidí nikdo jen já.Pořád lepší tohle než se opít a druhý den mít kocovinu. Když se to vezme tyhle slzy jsou někdy prostě nejlepší řešení všech problémů,člověk má pocit ,že se slzami odešlo vše špatné.A že mi někdo řekne,že nikdy nebrečel...blbost,každý člověk má nárok být někdy smutný nebo naopak šťastný a uronit slzu a určitě se za to nemáme stydět.I ten největší tvrďák uroní slzu a i sama jsem se o tom přesvědčila. Můj taťka nikdy nebrečel,nikdy jsem ho neviděla brečet a na pohřbu svého dědy brečel...můj jediný táta brečel,jak divný pocit to vidět.Po porodu dcerky přišel přítel a brečel,nechápala jsem,protože já to vidím jinak.Pro mne to byla úleva ,bolest ,štěstí vše dohromady.Ale pro něj něco neskutečně krásného a jedinečného,byl šťastný.Chlapi moc city najevo nedávají, i proto mi přijde divné vidět chlapa brečet,ale samozřejmě i oni na to mají nárok,jsou to také lidé a citlivé duše.Já se za své slzy nestydím,ale v některých situacích není vhodné je ukazovat,ukazovat tu zranitelnost a už vůbec né lidem,kteří toho dokážou zneužít