Žádný med to nebyl, 2 část

Jak jsem již psala, můj život nebyl jednoduchý. Měla jsem problémy ve škole se spolužákem, který mě nenechal na pokoji a jeho obtěžování se stupňovalo. V osmé třídě to výustilo tím, že jednou jsem se vracela že školy domů, nic netušící vešla do domu a tam na mě čekalo překvapení. Nejenže tam byl on, spolužák, ale i nějaký jeho kamarád. To nejhorší přišlo potom. Nechtěli mě pustit do bytu a ten jeho kamarád, mě chytil ze zadu a aby toho nebylo málo tak si vzal nějakou strunu a omotal mi ji kolem krku.  V tu chvíli mi bylo jasné, že mě čeká peklo a asi i poslední chvíle života. Pořád jsem si říkala, ještě nechci umřít. Jsem tak mladá, proč se mi to musí stát? Vzhledem k tomu, že oni byli dva, neměla jsem šanci se nějak vymanit ze sevření. Nikdo nikde nebyl aby mi pomohl i když to bylo v baráku tak přesto zrovna na potvoru tam nikdo nešel. Myslela jsem, že to budu mít brzo za sebou. Ani křičet jsem nemohla nějak me priskrcovat ten jeho kamarad. Přišlo mi to, že to trvá dlouho. Ale jako zázrakem někdo do baráku přeci jenom přišel. Oba se lekli a pustili mě. V tu chvíli jsem dostala šanci utéct do bytu. Rychle jsem se zvedla a přímo běžela co mě ještě síly stačily. Doma jsem se snažila popadnout dech. Sedla jsem si na zem a přemýšlela, proč zrovna já tohle musím prožívat. Bala jsem se jít ven, nebo i do školy. Nikomu jsem nemohla nic říci, však by mi nikdo nevěřil. Pak, ale jakoby se nic nedělo. On odešel do jiné školy, já přestoupila do deváté třídy. Pak jsem už měla klid. Nebo jsem si to myslela. Čas utíkal jak voda, nastoupila jsem na střední školu a tam začalo další peklo. Se mnou do třídy chodily tři holky větší než já a tak jelikož jsem si nikoho nechtěla moc vsimat,uzavřela jsem se do sebe. Ony si mě vybraly jako oběť a cele tři roky mě neustále sikanovaly. Ostatní spolužáci se jen smáli nebo nedělali nic takže jsem v tom byla zase sama. Trvalo to cele tři roky a já byla už zoufalá. Na střední nikoho nezajímalo že se tam něco děje. Když jsem postoupila do čtvrťáků tak se naštěstí vše změnilo. Ty tři odešly do jiné části budovy a já měla konečně po peklu. No nechávat se neustále zavírat na záchodech nebo přílepovani k židlím nebylo nic příjemného. Život se se mnou opravdu nemazlil. Život plynul já skončila školu a nastoupila do zaměstnání. Pořád se kolem mě motalo  spoustu chlapů nebo mužů a já dávala dosti najevo, že nemám zájem. Nějak mě život netěšil. Ani doma to nebylo dobré. Otec hodně pil a kouřil. Když se mu něco nelíbilo tak mě mlátil. Já ho za to nenáviděla až do morku kosti. Opravdu bych to nikomu nepřála. Když mi bylo tak dvacet jedna seznámila jsem se s takovou partou spoustu lidí a byl tam i jeden který pořád pokukoval. No já o něj neměla zájem a nechtěla jsem si nic začínat, ale nějak mě časem něco na něm lákalo. Sice nic moc, ale asi to časem bylo víc když u mě pak někdy i přespal. No bohužel k me smůle jsem později zjistila, že se z něj vyklubal zloděj a násilník. Dokonce jsem později, také přišla na to, že mi ukradl peníze a náhradní klíče a když jsem byla v práci tak mě totálně vykradl být. Když jsem to nahlásila na policii , jenže mu to prošlo a nakonec se to málem všechno obrátilo proti mě. Takže jsem po tom začala všechny chlapi nenávidět. Bylo mi na zvracení. To mám takovou smůlu jenom já? Bylo mi do breku, byt vypadal jako po výbuchu. Všechno rozhazene, spoustu věcí ukradených a já sama nad svých zpracovaným životem. Už jsem si myslela, že pro mě žádné štěstí neexistuje. Také se v mém životě objevil policajt, ze začátku to bylo super pak, ale se z něj stal psychopat a já zase skončila sama. Tak jsem si řekla dost, asi nejsem zralá na vztahy a mám smůlu na normálního chlapa. Bylo mi najednou 27 a já vlastně neměla žádné pěkné zážitky. Kam dál se bude ubírat můj život? Žádný chlap mě nezajimal a čas plynul. Najednou jsem si uvědomila, že všechny známé vedle mě mají už děti a já pořád nic. Čas uhýbal a pokud chci dítě tak bych proto něco měla delat. Jednou náhodně jsme se přes net seznámila s mužem. Působil na mě celkem normálně. Pozval mě ven. Říkala jsem si, že když s ním půjdu ven  mezi lidi tak mi nemůže nic udělat kdyby náhodou zas nějak něco zkoušel, tak to bych se už nedala. Dospělá jsem a uvědomila si, že se mohu bránit. Sešli jsme se a najednou jsme spolu do dnes. I když máme špatné dny a je to někdy ostré, přesto nikde není psano, že existuje vztah kde je to naprosto dokonale. Máme dvě děti a snad se ta smůla už vytratila..............