Žádný med to nebyl

Aby mě člověk pochopil, musel by o mém celém životě vědět hodně. Jsou veci a že jich je hodně špatných, nikomu jen tak neudělají, ale přeci jenom už je to dávno a i když se se mnou některé špatné věci táhnou až do teď tak se snažím žít tak aby se to neodvijelo vjem životě a v okolí, ale jde to velmi těžko. Tak abych začla. Veškeré špatné věci se děly už v mém dětství. Ty hrůzy začaly už na zakladce a že toho bylo. Když jsem ve třetí třídě přestoupila na základní školu tak z vedlejší třídy si mě vyhlídl jeden spolužák. Od třetí třídy do páté si mě často jen prohlížel. Já ani nevedela, že existuje a tak mě ve snu nenapadlo, co mě později bude čekat. Když jsme postoupily do vyšší třídy, tedy do páté tak najednou začalo pro mě tehdy peklo. Začal si mě všímat víc. Zvýšilo se obtěžování a to doslova. Venku na mě vždy někde čekal a pořád mi mluvil do hlavy. Mě se osobně nelíbil sání jsem neměla chuť si nějak začínat v tu dobu s kluky. Všude mě pronásledoval, ve škole na chodbách na mě pokřikoval. Jednou na mě čekal v parku a pořád mi něco povídal. Pak se je snažil přemluvit a já stále odmítala. Najednou něco vyndal z kapsy a dálnic to do ruky. Vůbec jsem nevěděla co to je, ale bylo to takové heboucke. Když jsem se ho zeptala co to je tak mi řekl, že kočičí packa. V tu chvíli mi bylo na zvracení. Řekl mi, že měli doma moc koťat a tak je utopil, pak jim užito páčky jako trofej. To bylo tak zvrácený, že jsem se ho začala být. Od té doby jsem byla stále v pozoru. Jenže to horší mě teprve čekalo. Po nějakém čase jsem se vracela že školy domů a on na mě čekal v jednom již prázdném domě. Vzhledem k tomu, že byl ten dům po cestě k domovu tak jsem ho nemohla minout. Jakmile se moje kroky přiblížily k domu, a on mě viděl tak po mě skočil a odtáhl mě do starého opuštěného domu. Neustále jsem se snažila vymanit z jeho sevření, ale nešlo to. Měl strašnou sílu a já jsem byla napospas maniakovi. Hodil mě na schody což mě dost bolelo a já si narazila záda. Ten jeho pohled v očích mě dost děsil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že kdybych rvala tak mě stejně nikdo neuslyší. On, ale přitvrdil a já neměla žádnou šanci se z jeho pevného stisku dostat. Zacal že mě řvát obleceni a mě došlo co má v úmyslu. Sice jsem rvala, ale to mi bylo k nicemu. Jaká náhoda, ale byla když po rozbitých schodech někdo šel. Spolužák zpozorněl a jeho stisk polevil. To byla šance pro me abych mohla zmizet. Koupla jsem ho dokolene a tím jsem měla šanci zmizet. Jaká úleva pro mě byla když se mi podařilo dostat se z baráku pryč domu. Jenomže to pro mě neskoncilo. Rodičům jsem to říci nemohla. My rodiče by spíš zmlátili mě. Byla jsem se už chodit i do školy aby někde zase na mě nečekal. Rozhodla jsem se s tím jít za reditelkou a všechno jí říct. Jenže ta mi nevěřila a ani jeho třídní mi nevěřila. Pořád  mi říkala, že on by to nikdy neudělal. Že jsem si to vymyslela a pokud se o něco takového pokusil tak si za to můžu sama. Nikdo mi nevěřil a já s tím musela žít celou dobu až do dospělosti. Jenže to nebylo všechno co mě v životě potkalo... Pokračování příště.....