Najednou

Na vrcholcích v noci panuje sníh,
ani stopa po lidech.
Ta samota královstvím je,
královnou jsem vloček všech.

Už kvílí vítr a hřmí bouře v srdci mém,
zlobu vyšeptám v tichu mrazivém.

Já byla v zámku vězněná,
skrývej city, buď skříňka zamčená,
to táta chtěl. 
Ty dny pryč jsou,
svět zná tvář mou. 

Najednou, najednou
chci skončit s tou hloupou hrou!
Najednou, najednou
dveřmi prásknu za sebou!
Já jsem svá,
to chci dokázat všem,
v bouři rozkvétám
a mráz v duši vítězí nad sluncem.

Je zvláštní, jak z té dálky 
se všechno menším zdá.
I ten strach, co ve mně vládnul,
je loutka bezmocná.
Jen vyzkouším, jak mocná jsem
a k výšinám mě zvedne zem.
V mé říši bez konce chci žít, 
klid mít.

Najednou, najednou
volná jsem, kráčím oblohou,
najednou, najednou
mé slzy šperkem jsou.
Já jsem svá,
jsem hráč i rváč!
V bouři rozkvétám!

Moc má se vzduchem vznáší
v proudu neznámém
a chladná duše září
v krystalcích jak diadém.
Mé myšlenky se tříští,
jedna smysl má, 
je pasé minulost,
když svítat začíná!

Najednou, najednou
úsvit dává mi sílu svou,
najednou, najednou
už nejsem dívenkou.
Já jsem svá,
křídla má hlas můj!
V bouři rozkvétám,
chci žít v zimě bez konce život svůj!