A byli dva bratři

 Žili, byli jednou dva bratři, a jak už to na tom světě chodí, jednomu bylo do skoku a ten druhý pro samé achich a ouvej nevěděl, kam dříve skočit. Ten bohatý byl zlatník a srdce měl ze zlata, zrovna tak studené a nepřejícné. Ten chudý se živil pletením košťat a tomu se srdečko v těle tetelilo jako slípka v rákosí. A co pánbů dlužil tomu chuďasovi na majetku, to mu nadělil na jeho dvou synech. Byli dvojčata a podobali se jeden druhému jako dvě kapky vody. Chlapci občas zašli do domu toho bohatého, kde dostali k jídlu zbytky ze stolu, aby se trochu poměli.

 Jednou šel chudý bratr do lesa, aby si přinesl proutí na košťata, když tu uviděl ptáka, který byl celý zlatý a tak krásný, že krásnějšího svět ještě neviděl. Chuďas zvedl kámen a trefil ptáka tak šťastně, že na zem spadlo jedno zlaté péro; pták sám ale uletěl pryč. Chuďas vzal pírko a přinesl je bratru zlatníkovi, který si ho prohlédl a řekl: „To je pravé zlato.“ A vyplatil mu za něj pěkný peníz.

 Druhého dne vylezl chuďas v lese na jednu břízu, aby si uřezal pár větví. Tu z koruny stromu vylétl zlatý pták, a když se muž porozhlédnul, našel hnízdo a v něm leželo zlaté vejce. Vzal vejce domů a zanesl ho bratrovi, který řekl: „To je ryzí zlato.“ A opět mu vyplatil, kolik se slušelo a řekl: „Toho ptáka bych rád měl.“ Když šel chuďas potřetí do lesa, uviděl opět na jednom stromě sedět zlatého ptáka. Nelenil, popadl kámen a dobře mířenou ranou ho srazil dolů. Ptáka přinesl svému bratru, který mu za něj dal hromadu zlata, až se z toho chuďas radoval, jak si pomohl, a spokojeně šel domů.

 Ale ten zlatník nebyl žádný hlupáček, byl to vykuk lstivý a chytrý jako lišák, dobře věděl, co je to za ptáčka. Zavolal ženu a řekl ji: „Upeč mi toho zlatého ptáka a dávej pozor, ať z něj neupadne ani sousto, celého sním sám!“ Ten pták byl totiž kouzelný! Kdo sní jeho játra a srdíčko, najde každý den ráno pod polštářem kousek zlata! Žena drůbež vykuchala, oškubala, očistila, nabodla na rožeň a dala péci. A zatímco se pták pekl, odešla z kuchyně za jinou prací. Ale co čert nechtěl, přišli zrovna ti dva kluci chudého bratra a vůně je přivábila až k rožni. Jen se kolem tak ochomýtali, párkrát jím otočili, a když z pečínky spadly dolů na pánev dva voňavé kousky masa, jeden z nich řekl: „Mám takový hlad. Víš, co? Ty dva kousky sníme, nikdo to nepozná!“ A jak řekli, tak udělali. Zrovna se ale vrátila žena a viděla, že něco jedí, a ptala se: „Co jste to snědli?“ „Dva kousky, co spadly z toho ptáka.“ přiznali se. „Jemináčku! To bylo srdíčko a játra!“ řekla žena polekaně; aby muž nic nezpozoroval a nevztekal se, rychle zabila kuře, vzala srdce a játra a položila je ke zlatému ptáku. Když byl hotový, zanesla ho zlatníkovi, který ho docela sám celého snědl.

 Druhého dne ráno hrábnul zlatník pod polštář, aby si vytáhl svůj kousek zlata, ale ouha! Nebylo tam nic. A druhý i třetí den se to mělo stejně! Zato u chuďasa tam se to mělo k radosti. Když chlapci ráno vstali, něco s cinknutím spadlo na zem a bylo to zlato! Tomu se otec věru podivil. „Kde se to tu vzalo?“ Ale druhého i třetího dne tomu bylo stejně, a tak se vydal ke svému bratru a tu podivuhodnou historku mu vyprávěl. Zlatník byl hned doma, teď mu svitlo, kdo snědl srdce a játra zlatého ptáka, a bylo to jeho srdce z ryzího zlata, kterému nakukalo, co řekl: „Tvoje děti jsou ve spojení s ďáblem! To zlato si od nich neber a raději je vyžeň z domu, nebo se stane nějaké neštěstí.“ A protože chuďas byl zbožný a ďábla se nadevše bál, s těžkým srdcem odvedl dvojčata do lesa a tam je zanechal osudu.

 Děti bloudily po lese a hledaly cestu domů, ale to bloudění je zavedlo stále hloub a hloub do lesa. Konečně potkaly nějakého lovce, který se jich překvapeně zeptal: „Komu patříte, děti, a copak tu hledáte?“ „Náš táta váže košťata a odvedl nás do lesa.“ Vyprávěly, že je doma nechtěli, protože každé ráno měly pod polštářem kousek zlata. „Nu,“ řekl lovec: „to přece není nic špatného, když zůstanete dál zbožní a poctiví, ani ďábel s vámi nic nesvede.“ A protože to byl hodný muž a ty děti se mu líbily, sám totiž žádné neměl, vzal je s sebou domů a řekl: „Teď budu váš otec já a vychovám vás.“ A tak se chlapci vyučili loveckému řemeslu a všechno to zlato, co měli každé ráno pod polštářem, jim otec uložil, aby měli jednou něco do začátku.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 Chlapci vyrostli, a tak je jednou otec vzal do lesa na čekanou a řekl: „Dneska budete dělat zkoušku, abych vás mohl propustit z učení a udělat z vás řádné lovce.“ Tu uviděli na nebi hejno sněžných husí a hoši si řekli, že střelí každý jednu na opačném konci husího šiku. A bylo to. A když letělo další husí hejno, měl je otec k dalšímu výstřelu a opět to byla mistrovská rána. „Propouštím vás z učení, mládenci, teď jsou z vás skuteční lovci.“ A když seděli večer u společné večeře, tu se synci zarazili a řekli: „Otče, toho jídla se ani nedotkneme, dokud nám něco neslíbíte.“ „A copak by to mělo být?“ zeptal se lovec. „Jsme už vyučení lovci, rádi bychom zkusili svoje štěstí ve světě, tak nám dovolte odejít.“ Tu starý s radostí řekl: „Mluvíte jako praví lovci, přejete si to, co bych si přál i já, jděte spánembohem a ať se vám daří!“ Když přišel den, kdy měli vyrazit na cestu, daroval jim otec každému dobrou pušku a psa a každý si mohl z naspořených zlaťáků vzít tolik, kolik si přál. Potom je kousek doprovodil a při rozloučení jim podal nůž: „Až se jednoho dne vaše cesty rozejdou, tak zarazte tento nůž na rozcestí do stromu. Ten, který se tam vrátí dříve, uvidí, jak se to má s tím druhým; bude-li jeho strana nože rezivá, je mrtev, bude-li bez poskvrnky, pak žije.“

 Bratři šli a šli stále dál, až přišli do jednoho hlubokého černého lesa, kterému nebylo konce. Když přišel večer, pojedli, co měli v mošnách, ale když ani druhý den nedošli na jeho konec, neměli k jídlu nic, a tak jeden řekl: „Musíme si něco zastřelit, jinak budeme hladovět.“ Vzal pušku, rozhlédl se a uviděl pelášícího zajíce, měl ho na mušce, ale zajíc zavolal: „Lovče, nechej mě žít, já ti dám dva mladé.“ Skočil ihned do křoví a přinesl dva zajíčky a to vám byla tak veselá a skotačivá zvířátka, že lovci neměli srdce je zabít, tak si je nechali a malí zajíčkové za nimi běželi jako pejskové.

 Na malou chvíli se jim do cesty připletl lišák. Inu když je hlad, i liščí pečínka přijde k chuti. Ale lišák se měl do breku: „Lovče, nechej mě žít, já ti dám dva mladé.“ Nu, a teď tu byly dvě lištičky a kdo by měl to srdce je zabít? Tak měli zajíčkové nové kamarády a putovali společně dál.

 Tu to v křoví zašustilo a ven se vysoukal vlk a hned do něj. Ale vlk prosil: „Lovče, nechej mě žít, já ti dám dva mladé.“ Nu, ty dva roztomilé vlčky vzala ostatní zvířata do party a šli dál.

 A za malou chvíli jich bylo o dva víc, protože se jim do cesty přikolébal medvěd a ten měl taky z umírání strach, tak jim dal medvíďata. Řeklo by se, že jich bylo už dost, ale pánbů to zamýšlel jinak, tak jim poslal ještě dvě lvíčata. Takže teď měli lovci dva lvy, dva medvědy, dva vlky, dva lišáky a dva zajíce, kteří za nimi pochodovali poslušně jako psi, ale měli také stále ten ukrutánský hlad. Tak řekli lišákům: „Poslouchejte vy šibalové, opatřete nám něco k jídlu, lstiví a prohnaní jste na to dost!“ Lišáci si věděli rady: „Nedaleko odtud je vesnice, odtamtud nám táta přinesl už nejednoho kohouta, ukážeme vám cestu.“ Tak tam šli, nakoupili jídlo pro sebe i zvířata a táhli dále. Ale protože nenašli společně žádnou službu, bratři si jednoho dne řekli: „Nedá se nic dělat, musíme se rozdělit.“ Každý si vzal jednoho lva, medvěda, vlka, lišáka a zajíce. Potom na rozcestí zarazili nůž, který jim dal otec, a jeden se vydal na východ, ten druhý na západ.

 Ten mladší přišel se zvířaty do města, které bylo celé potažené černým suknem. Šel do hostince, kde se zeptal hostinského, zda by neubytoval jeho i zvířata. Hostinský mu vykázal jednu stáj, kde byla ve stěně díra, kterou se protáhnul zajíc, aby si přinesl hlávku zelí, potom lišák, aby přitáhnul kdoví odkud slepici, a když ji snědl, bylo mu to málo, tak si zaběhnul pro kohouta. Vlk a medvěd a lev byli ale velcí, aby tou dírou prolezli, a protože mít pod střechou hladového lva, medvěda a vlka to nebylo k popukání, ukázal jim hostinský nakonec na pastvině zdechlou krávu a oni se poměli. Teprve když takto zaopatřil zvířata, ptal se lovec hostinského, proč je město zahaleno do černého sukna. Ten řekl: „Protože zítra zemře jediná dcera našeho krále.“ Lovec se zeptal: „Je snad na smrt nemocná?“ „I kdepak,“ odvětil hostinský: „je veselá a zdravá, ale přesto musí zemřít.“ „A proč?“ zeptal se lovec. „Venku před městem stojí vysoká hora, ve které bydlí drak, který musí dostat každý rok jednu pannu, jinak zpustoší celou zemi. Ale všechny panny už sežral, nezůstala žádná než princezna, proto není zbytí, tentokrát musí drakovi dát ji, zemře zítra za úsvitu.“ „Proč draka nezabili?“ ptal se lovec. „Ach,“ povzdechl hostinský: „tolik rytířů už to zkoušelo, ale všichni zaplatili životem. Král slíbil tomu, kdo draka přemůže, svoji dceru za ženu a po jeho smrti i celou říši.“

 Na to lovec nic neřekl, ale druhého dne vzal svá zvířata a vystoupali na Dračí horu. Byl tam kostelík, ve kterém stály na oltáři tři naplněné poháry a u toho nápis: „Kdo ty poháry vypije, ten se stane nejsilnějším mužem na světě a dokáže vládnout tím mečem, který je zakopán pod prahem.“ Hoch se sice nenapil, ale vyšel ven a našel ten meč. Ten byl ovšem tak těžký, že s ním nehnul. Tak se vrátil k oltáři a vypil všechny poháry a vida! Teď už byl dost silný, aby meč zvednul a mohl jím vládnout.

 Mezitím nadešla hodina, kdy měla být princezna vydána drakovi, tak ji nahoru doprovázeli král a všichni dvořané. Dívka už z dálky viděla na Dračí hoře stát lovce se zvířaty a myslela, že tam na ni čeká drak, a tak se vzepřela a nechtěla jít dál. Ale nebylo zbytí, celé město by bylo kvůli ní ztraceno, musela jít. Zarmoucený král a dvořané se obrátili k domovu, jen královský maršál měl zůstat poblíž a pozorovat, co se bude dít. Když princezna doklopýtala nahoru, nestál tam drak, nýbrž mladý lovec, který ji utěšoval, že ji chce zachránit, a tak ji zavedl do kostelíka a tam ji zavřel.

 A než by člověk kýchnul, byl tu drak! Přihnal se s velkým povykem, a když uviděl lovce, údivem zakroutil svými sedmi hlavami a řekl: „Copak tu nahoře zamýšlíš?“ Lovec odvětil: „Chci s tebou bojovat!“ Drak řekl: „Už jsem porazil mnohého udatného rytíře, s tebou budu také hned hotový.“ A vychrlil ze svých sedmi chřtánů oheň, aby zapálil suchou trávu; v tom žáru a dýmu se měl hoch uškvařit a udusit. Ale přiběhla věrná zvířata a oheň zadupala do země. Drak se tedy na lovce osopil, ale ten se rozmáchl kouzelným mečem, až to vzduchem zasvištělo a jednou ranou srazil drakovi tři hlavy. To draka pořádně rozlítilo, zvedl se do výšky, plival ohnivé plameny a chtěl se na hocha vrhnout, ale ten poznova švihnul mečem a opět mu useknul tři hlavy. Teď byl netvor celý zmatený, padnul dolů a z posledních sil se hnal na lovce, ale ten mu useknul ocas, a protože byl zcela vysílený, zavolal svá zvířata a ta draka roztrhala na kusy.

 Když boj skončil, otevřel jinoch kostelík a tam našel princeznu ležet v mrákotách na zemi. Vynesl ji ven, a když přišla opět k sobě a otevřela oči, ukázal jí roztrhaného draka a řekl jí, že je osvobozena. Ona se zaradovala a řekla: „Nyní se staneš mým milovaným manželem, neboť můj otec mě slíbil tomu, kdo draka zabije.“ Potom si sundala z krku svůj korálový náhrdelník a rozdělila ho mezi zvířata, aby je odměnila, a lev k tomu dostal ještě zlatý zámeček. Lovci darovala šátek, na kterém bylo vyšito její jméno. Hoch pak šel a vyříznul z dračích hlav jazyky, zabalil je do šátku a dobře ho schoval. Když se tak stalo, řekl panně: „Jsme oba unavení, trochu se prospíme.“ A ona souhlasila, tak si lehli do trávy a jinoch řekl lvu: „Ty hlídej, aby nás ve spánku nikdo nepřepadnul.“ A oba usnuli. Lev se položil vedle nich, aby hlídal, ale byl z toho boje taky unavený, takže zavolal medvěda a řekl mu: „Lehni si tu vedle mne, já se musím trochu prospat, když někdo přijde, tak mě probuď!“ Medvěd si lehl vedle lva, ale protože se mu z toho bojování také klížila víčka, zavolal vlka: „Lehni si tu vedle mne, já se musím trochu prospat, když někdo přijde, tak mě probuď!“ Vlk si lehnul vedle medvěda, ale i on byl celý malátný, a tak zavolal lišáka: „Lehni si tu vedle mne, já se musím trochu prospat, když někdo přijde, tak mě probuď!“ Lišák se položil vedle vlka, ale i na něj šlo spaní, tak zavolal zajíce: „Lehni si tu vedle mne, já se musím trochu prospat, když někdo přijde, tak mě probuď!“ Zajíc si udělal pohodlí vedle lišáka, ale i on byl tím bojem utrmácený a nebyl nikdo, koho by mohl zavolat, a tak usnul. Tak princezna, lovec, lev, medvěd, vlk, lišák i zajíc spali a spali věru hlubokým spánkem.

 Zatím se královský maršál, který to vše z dálky pozoroval a viděl, že drak s princeznou neuletěl a nahoře se rozhostil klid, vzmužil a vydal se nahoru. Na návrší ležel roztrhaný a rozsekaný drak a opodál princezna, nějaký lovec a zvířata a všichni byli ponořeni do hlubokého spánku. A protože maršálovou srdce bylo z ryzího zlata, tak studené a zlopověstné, vzal svůj meč a usekl jinochovi hlavu. Potom popadnul princeznu do náruče a nesl jí pryč. Tu se dívka probudila a polekala, ale maršál jí řekl: „Jsi v mé moci, musíš říct, že jsem to byl já, kdo draka zabil.“ „To nemohu,“ odvětila: „neboť to udělal ten lovec se svými zvířaty.“ Tu jí maršál pohrozil svým zkrvaveným mečem, že ji zabije, pokud ho neposlechne, a bylo to! Přivedl princeznu králi, který byl bez sebe radostí, když milované dítě opět uviděl, neboť si myslel, že je dávno roztrhal drak. Maršál řekl: „Já jsem draka zabil a princeznu i celou říši osvobodil, proto ji žádám za ženu, jak bylo slíbeno.“ Král se zeptal dívky: „Je to pravda, co říká?“ „Ano,“ odvětila dívka: „pravda to být musí. Ale já tě prosím, otče, o posečkání, vdám se teprve za rok a den.“ Chovala v srdci naději, že za ten čas se něco dozví o svém milém lovci.

 Na Dračí hoře zatím ležela zvířata vedle svého mrtvého pána a spala. Tu přiletěl velký čmelák a sedl si zajícovi na nos, ale ten ho odehnal tlapkou a spal dál. Čmelák přiletěl podruhé, ale zajíc se zase ohnal a spal dál. Tak přiletěl čmelák potřetí a zajíce do nosu bodnul, to už ušák přece jen vyskočil. A když už byl vzhůru, tak vzbudil lišáka, lišák vzbudil vlka, vlk medvěda, medvěd lva. A když se probudil lev, uviděl, že princezna je pryč a jeho pán je mrtev. To ho mělo k řevu a povyku: „Kdo to udělal? Medvěde, proč jsi mě neprobudil?“ Medvěd se zeptal vlka: „Proč jsi mě neprobudil?“ A vlk se zeptal lišáka: „Proč jsi mě neprobudil?“ A lišák zajíce: „Proč jsi mě neprobudil?“ Ubohý zajíc se neměl koho ptát, a tak vina ulpěla na něm a vypadalo to, že je s ním veta. Tu se dal do prošení: „Nezabíjejte mne! Já našeho pána zase přivedu k životu. Vím o jedné hoře, na které roste kořínek, komu ho člověk dá do úst, ten je rázem vyléčený ze všech nemocí i zranění, i kdyby to byla smrt. Ale ta hora leží dvě stě hodin odtud.“ Lev řekl: „Utíkej a hleď, ať jsi do dvaceti čtyř hodin zpět i s tím kořínkem!“

 Svět takový zaječí kalup ještě neviděl, protože během dvaceti čtyř hodin byl opravdu zpět a přinesl kořínek. Lev přiložil lovci hlavu k tělu a zajíc mu strčil kořínek do úst a za malou chvíli tělo srostlo, začalo bít srdce a lovec byl zase živý. Probudil se a velmi polekal, když neviděl princeznu, a pomyslil si: „Zatímco jsem spal, odešla, asi mě nechtěla.“ A bylo mu smutno, bylo mu neveselo a ani nezpozoroval, že má hlavu obráceně. To ten zbrklý lev mu ji tak nasadil. Připadlo mu to divné až kolem poledne, když chtěl něco sníst, tu uviděl, že mu hlava stojí nad zády a nemohl to pochopit a ptal se zvířat, co se s ním ve spánku dělo. Tak musel lev s pravdou ven, vyprávěl mu, že únavou všichni usnuli, a když se probudili, našli ho mrtvého s useknutou hlavou, zajíc přinesl kořen života, ale ve spěchu mu dali tu hlavu obráceně, ale že tu chybu hned napraví. Přiskočil k jinochovi, utrhnul mu hlavu, nasadil ji správně a zajíc ho opět vyléčil kořínkem. Lovci ale na radosti nepřibylo, byl smutný z toho, že ho princezna opustila; táhl světem a nechal svá zvířata, aby lidem tancovala pro radost.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 A jak tak putoval světem, zrovna za rok a den se zase dostal do toho města, kde osvobodil princeznu od draka, ale celé město bylo tentokrát pokryto rudým šarlatem. Tu se zeptal hostinského: „Co to má znamenat? Před rokem bylo město v černém flóru a dnes má kabát z rudého šarlatu.“ Hostinský odpověděl: „Před rokem měla naše princezna na mále kvůli drakovi, ale královský maršál s ním bojoval a zabil ho. Zítra bude svatba, proto je město celé v radosti.“ Druhého dne, když měla být svatba, řekl lovec kolem oběda hostinskému: „Co tomu říkáte, pane hostinský, že u vás dneska pojím chleba z královské tabule?“ „Nu, na to, že to není pravda, si vsadím klidně sto zlaťáků!“ Jinoch sázku přijal a ještě sto dalších přisadil. Pak přivolal zajíce: „Utíkej na zámek, milý ušáku, a přines mi chleba, který jí sám král.“

 Pak se vydal zajíček na cestu, protože neměl, koho by za sebe poslal. Bylo mu jasné, že jakmile se ukáže v ulicích města, vydají se za ním všichni psi z okolí, protože takový zajíc je pro městské psy chutné sousto. Inu, nemýlil se. Pelášil městem následován psy, kličkoval, seč mohl, ale setřást se mu je nepodařilo. Naštěstí měl na cestě strážnici, tak tam za zády vojáků vlítnul a psi za ním. Jenomže tohle psí srocení se strážím pranic nelíbilo, vojáci popadli, co bylo po ruce a psiska vypráskali ven. Když zajíc viděl, že se venku takto vyčasilo, utíkal rovnou cestou do zámku a rovnou k princezně, sedl si pod její židli a škrábnul ji tlapkou do nohy. Princezna řekla: „Jdi pryč!“, protože si myslila, že je to její psík. Ale zajíc ji škrábnul podruhé a ona sykla: „Zmiz!“ Ale zajíc se nenechal tím odmítáním zmást a škrábnul princeznu do třetice. Tu se podívala dolů a poznala zajíčka podle jeho korálového obojku. Vzala ho na klín, zanesla do své komnaty a ptala se: „Milý zajíčku, copak chceš?“ On odvětil: „Můj pán, který zabil draka, je tady a poslal mě, abych poprosil o chleba, který jí sám král.“ Princezně poskočilo srdce radostí, zavolala pekaře a poručila mu, aby přinesl chleba, který upekl pro krále. Tu zajíček pravil: „Ať mě pekař donese i s tím chlebem zpět, jinak mě roztrhají řezničtí psi.“ A tak musel pekař s chlebem i zajícem až ke dveřím hostince. Tam položil zajíčka na zem, ten se postavil na zadní nohy, do předních pacek vzal chleba a přinesl ho svému pánovi. „Podívejte, pane hostinský, vašich sto zlatých je mých.“ Hostinský se divil, ale lovec pokračoval: „Nu, chleba bych měl, ale teď bych pojedl i z královské pečínky.“ Hostinský řekl: „Tak to bych rád viděl.“, ale vsadit se už nechtěl. Lovec zavolal lišáka a řekl: „Můj lišáčku, jdi a přines mi pečínku, kterou jí sám král.“

 Lišák si věděl rady, šel na to liščím způsobem, plížil se kouty a zákoutími, protahoval se stokami a uličkami, aniž by si ho psi všimnuli, a zastavil se až ve svatebním sále, kde se usadil pod židlí, na které seděla princezna. A protože u zajíce to fungovalo, také ji škrábnul na noze. Tentokrát se princezna hned podívala dolů a poznala lišáka podle korálového obojku, vzala ho s sebou do komnaty a ptala se: „Milý lišáku, copak chceš?“ Odvětil: „Můj pán, který zabil draka, je tady a posílá mě, abych poprosil o pečínku, kterou jí král.“ Tak nechala zavolat kuchaře a poručila mu, aby královskou pečeni zanesl až ke dveřím hostince. Tam od něj lišák mísu vzal, ocasem odehnal hladové mouchy, které chtěly ochutnávat, a zanesl ji pánovi. „Podívejte, pane hostinský,“ řekl lovec: „chleba a maso by tu bylo, ale rád bych si dal též zelí.“ Zavolal vlka a řekl: „Milý vlku, jdi a přines mi zelí, který jí sám král.“

 Vlk, který se nikoho nebál, šel na zámek rovnou cestou. Když vpochodoval do svatebního sálu, přišel k princezně a zatahal ji zezadu za šaty. Ohlédla se a hned ho podle korálového obojku poznala. Vzala ho do své komnaty a ptala se: „Milý vlku, copak chceš?“ Odvětil: „Můj pán, který zabil draka, je tady a posílá mě, abych poprosil o zelí, které jí sám král.“ Tak nechala předvolat kuchaře, který musel královské zelíčko zanést až ke dveřím hostince. Tam od něj vzal vlk mísu a přinesl ji pánovi. „Podívejte, pane hostinský,“ řekl lovec: „už mám chleba, pečeni, zelí, ale rád bych měl i kousek toho dortu, co jí sám král.“ Zavolal tedy medvěda a řekl: „Milý medvěde, ty máš taky rád sladké, jdi a přines mi kus dortu, který jí sám král.“

 Medvěd se hrnul na zámek a všechno mu šlo z cesty. Když přiběhl ke královské stráži, zamířili na něj vojáci flintami, že ho dále nepustí. Ale on se jen zvednul do výše a pustil na ně trochu té medvědí hrůzy a bylo to! Vojáci samou hrůzou popadali a on šel rovnou cestou k princezně, postavil se za její židli a trochu zabručel. Princezna se otočila, ihned medvěda podle korálového obojku poznala a poručila mu jít s ní do její komnaty a tam se vyptávala: „„Milý medvěde, copak chceš?“ Odvětil: „Můj pán, který zabil draka, je tady a posílá mě, abych přinesl kus dortu, který jí sám král.“ Zavolala cukráře, ten musel vzít královský dort a zanést ho až ke dveřím hostince. Tam medvěd nejprve ochutnal, potom uznale kývnul, mísu od cukráře vzal a přinesl ji pánovi. „Podívejte, pane hostinský,“ řekl lovec: „mám chleba, pečeni, zelí i dort, teď už jen to víno, co pije sám král.“ A zavolal lva a řekl: „Milý lve, ty se také rád napiješ, jdi a přines mi víno, které pije sám král.“

 Když se lev bral ulicemi, byly tyto najednou liduprázdné, a když přišel ke královské stráži, vypadali vojáci odhodlaně a chtěli mu zatarasit cestu, ale stačilo jedno lví zívnutí a rozutekli se. Lev kráčel nerušeně až do královské síně, kde zaklepal ocasem na dveře. Tu vyšla ven princezna, která se lva nejprve velmi polekala, ale pak ho poznala podle zlatého zámečku na korálovém obojku a poručila mu jít s ní do její komnaty, kde se vyptávala: „„Milý lve, copak chceš?“ Odvětil: „Můj pán, který zabil draka, je tady a posílá mě, abych poprosil o víno, které pije sám král.“ Tak musel přichvátat sklepník, aby lvovi podal víno, které pije král. Lev řekl: „Jdu do sklepa s ním, abych viděl, zda mě nešidí.“ Tak šli dolů, a když tam přišli, chtěl sklepník natočit ze sudu obyčejného vína, které pijí královi služebníci, ale lev řekl: „Zadrž! Já to víno napřed ochutnám!“ Natočil si půl mázu a najednou to vypil. „Ne,“ řekl: „to není víno pro krále!“ Sklepník se na něj křivě podíval, ale šel, aby natočil víno ze sudu, který byl pro maršála. Lev řekl: „Zadrž! Já to víno napřed ochutnám!“ Natočil si půl mázu a najednou to vypil. „Tohle je lepší, ale stále to není víno pro krále.“ To už byl sklepník celý brunátný a řekl: „Copak může nějaké hloupé zvíře rozumět vínu?“ To se lvovi nelíbilo, tak mu posadil za ucho pohlavek, až sklepník spadnul na zem. A když se zase sebral, celý zkrotlý zavedl lva do jednoho zastrčeného sklípku, ve kterém ležely sudy s královským vínem. Lev se měl nejdříve k ochutnávání, a když v něm zmizelo půl mázu drahocenného vína, spokojeně se olíznul a řekl: „Tohle by šlo!“ A poručil sklepníkovi naplnit šest lahví. Když vyšli ven, lev se motal, protože z toho ochutnávání mu na zádech seděla opička, a tak mu musel sklepník volky nevolky víno zanést až před dveře hostince. Tam vzal lev koš s vínem do huby a zanesl to pánovi.

 Lovec řekl: „Podívejte, pane hostinský, mám chleba, maso, zelí, dort i víno, všechno, co dnes jí i král, tak si teď já i moje zvířata necháme chutnat.“ A sedl si a jedl a pil a dal také zajíčkovi, lišákovi, vlku, medvědovi i lvu a byl celý rozradostněný, protože pochopil, že ho princezna má stále ještě ráda. A když byl oběd u konce, řekl: „Pane hostinský, teď jsem se najedl a napil, jak jí a pije král, teď půjdu na královský dvůr a ožením se s princeznou.“ Tomu se hostinský opravdu podivil: „To ztěžka, protože princezna už jednoho ženicha má a dnes slaví svatbu.“ Tu lovec vytáhnul šátek, který mu dala princezna na Dračí hoře a ve kterém bylo uloženo sedm dračích jazyků, a řekl: „K tomu mi pomůže to, co mám tady v ruce.“ Hostinský se podíval na šátek a řekl: „Kdybych všemu věřil, tomuhle neuvěřím a vsadím na to celý dům i dvůr.“ Lovec vzal měšec s tisícem zlaťáků, položil ho na stůl a řekl: „A já vsadím toto!“

 Mezitím se král vyptával princezny: „Co chtěla všechna ta divoká zvířata, která přišla do mého zámku až k tobě a pak zase odešla?“ Tu odvětila: „Já ti nemohu a nesmím nic říct. Ale pokud chceš vědět víc, pošli pro pána těch zvířat a ptej se jeho.“ Král tedy poslal jednoho sluhu do hostince, aby toho cizince pozval na zámek, a sluha přišel zrovna v té chvíli, když se lovec vsázel s hostinským. „Vidíte, pane hostinský, už mne zvou na zámek, ale já ještě nepůjdu!“ A sluhovi řekl: „Nechávám pana krále pozdravovat a ať mi nejprve pošle královské šaty, kočár se šestispřežím a sloužící, kteří mě budou doprovázet.“ Když král slyšel odpověď, zeptal se dcery: „Co mám dělat?“ Ta řekla: „Udělejte, co si přeje, bude to k dobrému.“ Tak poslali šaty, kočár se šestispřežím i sloužící, jak si lovec přál, a když je tento viděl, řekl: „Podívejte, pane hostinský, nyní je to tak, jak jsem si přál.“ Oblékl si královské šaty, vzal šátek s dračími jazyky a jel ke králi.

 Když ho král viděl přicházet, zeptal se dcery: „Jak ho mám přivítat?“ „Jděte mu vstříc, to bude k dobrému.“ Tak král povstal a šel hostu vstříc a jeho dcera ho následovala. Král lovce posadil vedle sebe a dcery, maršál jako ženich seděl na druhé straně. Právě přinášeli sedm dračích hlav a král řekl: „Slyšte, těch sedm hlav usekl drakovi královský maršál, proto dnes dostane moji dceru za ženu.“ Tu lovec povstal, sedm dračích chřtánů otevřel a podivil se: „Kdepak je těch sedm dračích jazyků?“ Maršálem se to vrtlo k úleku, polknul, poblednul a zalapal po dechu. Ale pak se zmužil a řekl: „Každé malé dítě ví, že draci žádné jazyky nemají.“ Ale lovec odvětil: „Lhářům by měli trhat jazyky! Dračí jazyky jsou ale důkazy vítěze!“ A rozbalil šátek a každý jazyk vstrčil do správné hlavy a ony pasovaly jako ulité. Potom rozprostřel šátek, na kterém bylo vyšito princeznino jméno, ukázal jí ho a zeptal se, komu ho dala. Princezna řekla: „Tomu, kdo zabil draka.“ Potom zavolal svoje zvířata, vzal každému z krku jeho korálový obojek a lvovi navíc zlatý zámeček a vše to opět ukázal princezně a zeptal se, komu to patří. Odvětila: „Ty obojky a zlatý zámek patřily mě, já jsem je rozdělila mezi ta zvířata, když pomohla přemoci draka.“ A lovec pokračoval: „Když jsem odpočíval unavený po boji a usnul, přišel maršál a usekl mi hlavu. Potom princeznu odvedl pryč a donutil ji říct, že zabil draka. Že je to lež, dokazuji těmi jazyky, tím šátkem a tím korálovým náhrdelníkem.“ A potom vyprávěl, jak ho zvířata pomocí kouzelného kořínku vyléčila a jak celý rok putoval světem a nakonec se vrátil sem a tu se od hostinského dozvěděl o maršálově šalbě. Tu se král zeptal dcery: „Je to pravda, že zabil draka?“ „Ano, je to pravda, nyní ti to mohu říct, protože se pravda na světlo boží dostala bez mého přičinění, protože já jsem musela přísahat. Proto jsem také chtěla, aby svatba byla až teprve za rok.“

 Teď už svatbě nestálo nic v cestě. Před tím ještě zavolali dvanáct rádců, aby nad proradným maršálem vynesli soud. Byli to soudcové moudří a spravedliví, a tak rozhodli, že je maršála nutno přivázat ke čtyřem volům a pak ty voly každého hnát na jinou světovou stranu, tak člověk platí za zradu svého krále. Když byl maršál popraven, král předal svoji dceru lovci a jmenoval ho ve své říši místodržícím. Svatba byla vskutku velkolepá, a když byla u konce, poslal lovec pro svého otce i pro toho druhého, který se jich kdysi ujal v lese, a oba je zahrnul poklady. Nezapomněl ani na hostinského, nechal ho přivést a řekl mu: „Podívejte, pane hostinský, oženil jsem se s princeznou, váš dům i statek jsou moje.“ Hostinský přitakal: „Ano, tak je po právu.“ Jinoch ale řekl: „Jděte v pokoji, dobrý muži, podržte svůj dům i dvůr, k tomu vám ještě daruji těchto tisíc dukátů.“

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 Mladý král a jeho královna žili šťastně a spokojeně. Král jezdil často na lov, protože to byla jeho velká radost a jeho věrná zvířata ho doprovázela. Nedaleko zámku ležel les, o kterém běhaly mezi lidem různé povídačky, prý je nebezpečný, a když tam někdo zabloudil, už ho nikdo nikdy neviděl. Mladý král ale nebyl k udržení, takové místo k lovu si nemohl nechat ujít, a tak na starého krále tak dlouho dotíral, dokud mu to jednoho dne nedovolil. Dali mu se sebou velký doprovod, ale když přijeli do lesa, uviděl král sněhobílou laň, a tak řekl svým lidem: „Počkejte tu, dokud se nevrátím, chci to krásné zvíře ulovit sám.“ A jel do hloubi lesa a jeho zvířata ho následovala. Sloužící zatím čekali a čekali a už byl večer, ale král nikde. Tak jeli na zámek a vyprávěli to mladé královně: „Mladý král pronásledoval do kouzelného lesa bílou laň a už se nevrátil.“ A královna se zahalila do smutku.

A jak to bylo s mladým králem? Uháněl za laní, ale nemohl ji dostihnout, když už si myslel, že ji má na dostřel, rozplynula se mu před očima a znovu se objevila v dálce. Stále mu unikala, až nakonec zmizela docela. Teprve nyní zpozoroval, že se dostal hluboko do lesa, vzal tedy lesní roh a zadul na něj, ale nepřišla žádná odpověď, neboť byl už příliš daleko a jeho lidé ho neslyšeli. A na kraj se snesla noc a králi bylo jasné, že toho dne se už domů nedostane, seskočil tedy z koně, aby si rozdělal oheň, u kterého přečká noc. Když pak seděl u ohně a jeho zvířata ležela kolem něj, zdálo se mu, že slyší něčí hlas. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Za chvíli nato opět slyšel povzdechnutí a přicházelo odněkud shora, a když zvedl oči, uviděl na stromě sedět nějakou stařenu, která tam naříkala: „To je mi ale zima! To je mi ale zima!“ Zavolal na ni „Tak pojď dolů a ohřej se!“ Ale ona řekla: „Kdepak, ta tvoje zvířata mě kousnou.“ Odvětil: „Ta ti nic neudělají, matičko, jen pojď dolů.“ Ta ubohá stařenka byla ale ve skutečnosti čarodějnice a řekla: „Hodím ti dolů proutek, panáčku, když je tím přetáhneš po zádech, neudělají mi určitě nic.“ A mladý král nelenil, a každé zvíře švihnul proutkem a bylo to! Místo živoucích tvorů, tu ležela hromádka mrtvých balvanů. Teď byla čarodějnice před zvířaty opravdu v bezpečí, skočila dolů, popadla proutek a švihla jím i krále. Pak si zvesela zakřepčila, jak se jí tenhle čarodějnický kousek povedl. Kameny odtahala k jedné starobylé hrobce, kolem které už ležely spousty takových kamenů rozličných tvarů a velikostí.

 A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

A mladý král nepřicházel a královna byla den ode dne smutnější.

 Jednoho dne se stalo, že ten druhý z bratrů, který se při rozloučení vydal na východ, přišel do království, kde vládnul jeho bratr. Hledal si nějakou službu, ale nikdo lovce nepotřeboval, tak si vydělával na živobytí tím, že hrál a jeho zvířata k tomu tancovala. Jak tak tou zemí vandroval, napadlo ho, že by se mohl podívat k tomu rozcestí a zkontrolovat nůž, který tam tenkrát s bratrem zarazili. Když tam přišel, byla bratrova strana nože zpola zrezivělá, což ho vylekalo: „Můj bratr je ve velkém nebezpečí, ale snad ho mohu ještě zachránit, polovina nože je ještě čistá.“ Tak se vydal se zvířaty na západ, až přišel k branám královského města. Stráže mu vyšly vstříc a ptaly se, zda ho mají ohlásit u královny, která je už polomrtvá od strachu a bolesti, že zahynul v kouzelném lese. Strážci totiž věřili, že on sám je mladý král, tak podobný byl svému bratru a k tomu měl sebou i ta zvířata. Lovec poznal, že vojáci mluví o jeho bratrovi a pomyslel si: „Bude lepší, když se budu vydávat za něj, tak ho dokáži lépe zachránit.“ Proto se nechal odvést do zámku, kde ho přijali s velkou radostí. Mladá královna si myslela, že to je její manžel, a ptala se ho, proč byl tak dlouho pryč. Odvětil: „Ztratil jsem se v lese a nemohl jsem najít cestu zpět.“ Večer, když se odebrali na královské lože, položil mezi sebe a královnu oboustranně broušený meč. Královna netušila, co to má znamenat, ale neodvážila se zeptat.

 Bratr zůstal na zámku pár dní a vyslídil vše, jak se to má s kouzelným lesem, pak řekl: „Musím hledat tam.“ Starý král a královna mu to všelikerým způsobem vymlouvali, ale on trval na svém a vytáhnul s velkým doprovodem k lesu. Když tam přijeli, vedlo se mu jako jeho bratru, uviděl bílou laň a řekl: „Zůstaňte tu a čekejte na mne, než se vrátím, chci to krásné zvíře ulovit sám.“ A jel dál do lesa a jeho zvířata ho následovala. Ale laň nemohl dostihnout, a když dočista zmizela, byl hluboko v lese a musel tam přenocovat. Rozdělal oheň a tu se to mělo na stromě ke vzdychání: „To je mi ale zima! To je mi ale zima!“ Podíval se nahoru a seděla tam čarodějnice. Řekl: „Když je ti zima, pojď dolů, matičko, a ohřej se.“ Ona odvětila: „Kdepak, ta tvoje zvířata mě určitě pokoušou.“ „Neboj, nic ti neudělají.“ Tu zvolala: „Hodím ti dolů proutek, když je tím švihneš, tak mi neublíží.“ Když to lovec uslyšel, přišlo mu to babičí povídání podezřelé a řekl: „Svoje zvířata bít nebudu, jen pojď dolů nebo tě přinesu.“ Tu zvolala: „To si zkus! Ty mi nic udělat stejně nemůžeš“ Ale lovec odvětil: „Pokud neslezeš, sestřelím tě.“ Babice se zasmála: „Jen si střel, hlupáku, tvých kulek se nebojím.“ Tak zacílil a střelil, ale olověné kule se od čarodějnice odrazily, jen to zabrnělo a ona se smála: „Ani mě netrefíš.“ Ale lovec si věděl rady, utrhl si tři stříbrné knoflíky a naládoval jimi pušku, neboť proti stříbru je každé zlo krátké, a když vystřelil, spadla čarodějnice s křikem dolů.

 Lovec k ní hned přiskočil, přišlápnul ji nohou k zemi a řekl: „Ty stará čarodějnice, pokud mi okamžitě neřekneš, kde je můj bratr, tak tě popadnu a hodím do ohně.“ Babici bylo do ouha a ouvej, prosila o milost a řekla: „Leží se svými zvířaty zkamenělý u hrobky.“ Tu ji donutil, aby mu ukázala cestu a dál jí hrozil: „Teď, ty stará čarodějnice, mého bratra a všechna stvoření, která tu leží, zase oživíš, jinak jdeš do ohně!“ Čarodějnice popadla nějaký prut a švihala mrtvé kamení, švih! a švih! A místo kamenů tu v mžiku byly zástupy lidí a zvířat, různých řemeslníků, krajánků, potulných kramářů a ovčáků a mezi nimi také mladý král a jeho zvířata, a ti všichni mu děkovali za vysvobození a táhli domů a bratři si padli kolem krku a plakali radostí, že se zase ve zdraví shledali. A čarodějnice? Inu, tu vám popadli, svázali a hodili ji do ohně, kde shořela na popel. A když ten popel dočista vychladnul, tu se celý les najednou projasnil a zesvětlal, byl plný zvěře a ptáků, a člověk odtud mohl vidět až do královského zámku, který byl tři hodiny cesty daleko.

 Nyní se bratři společně vydali na zámek a cestou jeden druhému vyprávěli, jak se jim po celou tu dobu vedlo. A když ten mladší bratr řekl, že se stal králem téhle říše, tu mu ten druhý řekl: „To jsem poznal hned, když jsem přišel do města a poohlížel se po tobě. Dostalo se mi královského uctívání, mladá královna mě měla za manžela a musel jsem po jejím boku nejen jíst, ale i spát v tvé posteli.“ Když to mladý král slyšel, posedl ho démon žárlivosti a nepříčetnosti, vytáhnul meč a usekl bratru hlavu. Když se pak na mrtvého díval, vztek i žárlivost byly tatam, a on plakal lítostí a hlasitě naříkal: „Můj bratr mě vysvobodil a já ho za to zabil!“ Tu k němu přišel jeho zajíček a nabídnul mu, že přinese kouzelný kořínek. Král se zaradoval a zajíc pelášil a pelášil s větrem o závod, přinesl kořínek a bylo to ještě včas, aby mrtvého oživil; a ten vám nic nezpozoroval.

 Potom šli bratři dál a mladý král řekl: „Víš co? Vypadáš stejně jako já, máš královské šaty jako já, máš zvířata jako já. Vstoupíme do města každý zvlášť protilehlou branou a pak společně předstoupíme před krále.“ Starému králi se ze zprávy, že stráže od obou bran hlásí, že se vrací mladý král se zvířaty z lovu, zatočila hlava. „To přece není možné, ty brány leží hodinu cesty od sebe!“ Mezitím ale přicházeli oba bratři a stoupali po schodech vzhůru. Tu král řekl princezně: „Řekni mi, který z nich je tvůj manžel? Vypadají jeden jako druhý, já to nepoznám.“ Princezna se polekala, protože to říct nemohla, ale tu ji přišel na mysl její korálový náhrdelník, který dala zvířatům. Běžela ke lvu a u toho, na jehož krku našla zlatý zámek, se zastavila: „Ten, jehož následuje tento lev, to je můj pravý manžel.“ Tu se mladý král zasmál a řekl: „Ano, to je ten pravý.“

A pak si sedli společně ke stolu, jedli a pili a byli veselí a spokojení. Večer, když uléhal mladý král na lože, královna se zeptala: „Proč jsi ty předešlé noci pokládal na postel ten nabroušený meč? Já jsem si myslela, že mě chceš zabít.“ A tu král teprve poznal, jak věrného má bratra.

Autor:bratři Grimmové