Abatar — Největší moudro na světě

Nyní Vám prozradím největší moudro na světě. Je to už celkem dávno co spatřilo světlo světa, ale stále platí, jako by bylo stvořeno dnes.
Kdysi dávno bylo jedno království a jemu vládl hodný a velmi moudrý král, co se Abatar jmenoval. Království celkem prosperovalo a lidé v něm byli spokojení. A tak král měl mnoho času na svoji oblíbenou knihovnu, kde si četl krásné, zábavné, poutavé i moudré knihy. Četl si moc rád a snad proto byl i sám moudrý a mnoho znal. Jeho knihovna nebyla největší ze všech, ale měl ji rád.
Zkrátka ..... v celém království panoval klid a pohoda. Jak se ale říká, nikdy není tak, že by to už lepší být nemohlo. Je jasné že mohlo ..... Všechno jde alespoň trochu zlepšit .....
Jenže někteří si mysleli, že už to lepší být nemůže a jiní zase chtěli udělat něco pro to, aby to bylo lepší, ale nevěděli jak na to. Nevěděli, co je správné, jak by se mohli mít lépe a nebo, jak to mají udělat, aby se nemuseli stydět, že nic nevymyslí.
Představte si, že i v Abatarově království bylo ještě spoustu lidí, kteří neznali ani ty nejzákladnější věci! Věci a vlastnosti, které by měli vědět už snad i všechny malé děti. A přitom to byli dospělí velcí lidé ....
To Ty jistě o těch věcech už dávno víš a řídíš se jimi, protože kdo se jimi neřídí, tak ztratí přátele, lásku a pochopení všech lidí .... a nakonec ztratí všechno ......
Mám pravdu, když mezi ty věci zařadím třeba to, že by nikdo, nikdy, za žádných okolností neměl sobě ani jiným lhát?
A mám pravdu, když řeknu, že by nikdo nikdy neměl ubližovat ostatním?
A je třeba pravda, že by nikdo, nikdy neměl nikomu nic vzít nebo dokonce ukrást??
No a vidíte! Ještě do dneška jsou lidi, kteří to, představte si, ještě neví .....
No ale ten král Abatar si právě řekl, že ve svém království udělá vše co může pro to, aby lidé dělali co mají, a tak jim občas připomínal, co je správné a co ne ..... Byl to mocný a moudrý muž, který toho již hodně zažil, slyšel i viděl a tak dobře věděl, co je dobré a co ne. A vůbec ..... co myslíte ..... je dobře, že druhým pomáhal nebo je měl nechat se trápit ??

Jednoho dne se král rozhodl, že by bylo dobré, kdyby všichni lidé věděli, co je dobré, co ne, čemu se mají vyhnout a naopak co je třeba podporovat.
Zavolal si svých dvanáctero rádců a poprosil je: „Rád bych, aby jste sepsali všechno své vědění, které jste za své životy nashromáždili. Vše o čem si myslíte, že je dobré a správné. Najděte největší moudra a rady, jak to udělat, aby svět okolo nás byl ještě krásnější a příjemnější.“
Rádci věděli, že to nebude jednoduché a poprosili krále, jestli by jim na to dal více času. Dohodli se na lhůtě jednoho roku a rozloučili se.
Když se rok s rokem sešel vyzval král Abatar své rádce, ať mu předloží co vytvořili. Každý z rádců přinesl sebou velkou tlustou knihu a už na první pohled bylo jasné, že si s tím všichni dali skutečně velkou práci. Král pozorně hleděl do knih, zběžně pročítal moudra a přikyvoval hlavou. Nakonec po třech dnech a třech nocích poprvé zvedl hlavu k rádcům. Projevil hluboké uznání a poděkoval jim za jejich snahu. Také ale řekl, že on sám je sice nadšený vším tím věděním, ale že si není jistý, jestli by se podařilo, aby každý z království a nejlépe každý z celého světa byl schopný tolik informací přečíst a dokonce vstřebat.
Zároveň je znovu požádal, aby své knihy poněkud zúžili, ale pokud možno, aby ta moudra nevyškrtávali, ale jen nějak sloučili. Zkrátka aby udělali něco pro to, aby knihy nebyly tak velké a tlusté.
Byla to obtížná práce, ale po dalším roce se zase všichni sešli. Každý z rádců měl na první pohled očividně menší knihu. Byly to tak moudré knihy, že do těch dob nikdo jiný nic podobného nestvořil.
Král Abatar zase pozorně zkoumal všechny knihy a žasnul, jak jsou chytré. Bylo to něco neskutečného. Asi každý jiný panovník by mu je záviděl. Král ale zase všechny překvapil sdělením, že se mu to moc líbí a že děkuje za jejich práci a píli, ale že by je chtěl požádat, aby z toho všeho udělali jen jednu jedinou knihu. Zase prý proto, aby bylo jednodušší moudra předat celému národu.
Rádcové kroutili hlavami, ale mlčky odešli splnit svůj asi zatím nejtěžší úkol v životě.
Po roce když se sešli, tak přinesli jednu jedinou knihu a sami od sebe se snažili, aby byla celkem tenká. Král když viděl knihu, tak nedokázal skrývat nadšení. Moudrá kniha byla úžasná. Skoro nešla zavřít, jak byla moudry napěchovaná. Moudra z ní skoro lezla ven. V některých slovech dokonce chyběla písmenka, protože se tam prostě už nevešla. Bylo to fascinující dílo a v nádherných kožených deskách.
Král knihu dlouho studoval, pak zase dlouho přemýšlel a nakonec se stalo něco, čeho se každý v duchu bál. Král je sice všechny pochválil, ale netajil dlouho, že by po nich chtěl, aby celou knihu shrnuli na jeden papír. Byl to skutečně nadlidský úkol a všichni byli naprosto bezradní. Nakonec se jim ale společné úsilí odměnilo a papír byl na světě. Králi ho nesli všichni dohromady a věřte, že byli náležitě pyšní. Král papír vzal, koukl na něj a bylo mu jasné, že bude muset požádat ještě o jeden přepis.
Řekl jim:
„Velice Vám děkuji a vážím si všeho, co jste zatím udělali, ale neumím si představit, že by to někdo dokázal přečíst. Písmenka jsou tak malinká, že bez lupy nemá nikdo naději. Vím, že jste se snažili a bylo jistě těžké promazávat moudra, která se sem již nevešla, ale má představa je taková, že vše bude sice na jednom jediném archu, ale takovým způsobem, že se to pověsí na každý strom v království a každý kdo půjde okolo si to bude moci přečíst z cesty po které půjde. Zkrátka, udělejte z toho jednu větu, která bude mít velká tlustá písmena.“
Mezi rádci zavládlo zděšení. Dokonce si dovolili králi něco namítat, ale král se k nim otočil a povídá:
„Předem děkuji a věřím, že to dokážete“.
Rádci tedy odešli a společně pracovali na skoro nemožném úkolu. Stálo to mnoho dohadování a menších sporů. Chvílemi to i chtěli vzdát. Nakonec se ale u krále přece jen ohlásili, že je úkol splněn.
Král je přijal hned. Sám byl zvědavý jestli to dokáží. Když rádce viděl, tak se trochu uklidnil, protože výraz v očích a celé tváři, jaký měli rádcové, už z dálky napovídal, že úkol zvládli. Celou cestu až k trůnu se klaněli, usmívali se, významně se dívali po sobě i po králi a nakonec mu všichni společně podali ten jeden papír. Král se na něj podíval a zvážněl. Nakonec řekl jediné slovo:
„Děkuji“.
Rádcové se radostí všichni rozplakali a začali se objímat. Měli ohromnou radost. I král se ale usmíval. Díval se na ten papír a byl šťastný. Dokonce se mu také zaleskly slzy na tváři. Bylo jasné, že od těchto chvil budou všichni lidé v celém království a možná i na celém světě, žít v blahobytu. Bylo jasné, že všichni budou šťastní a s pokojení. A jak by také ne. Objevilo se největší moudro světa !
Možná i Vás zajímá, co na papíru bylo za větu. Rád Vám ji prozradím a nechci Vás nijak napínat, proto Vám ji řeknu hned. Tak tedy přátelé, ta věta, to největší moudro na světě zní:
„Bez práce nejsou koláče !“