Alabastrová ručička

Do jedné vesnice přišli dva vysloužilí vojáci a prosili o službu. Jeden byl ještě dosti při síle, ale druhý nebožák byl celý zmrzačený, proto také službu nedostal a sedláci ho jen z milosrdenství mezi sebou drželi. První se ale hned dostal k jednomu sedláku. Když nastaly přástvy, chodili tam oba dva a děvčata je ráda viděla. Ten starý uměl povídat lecjaké pěkné báchorky a příběhy a druhý prováděl šprýmy a taškářské kousky, které se na vojně naučil, že se často všichni smíchem div nepopukali. Mezi děvčaty byla také jedna stará panna, jíž se veselý vysloužilec zalíbil. Měla sice chaloupku, navíc ale nic jiného; než by si voják myslel:
„Lepší trocha nežli nic. Něco si vydělám, ona ze svého přidá, a budeme přece živi.“ Namluvil si ji, a také vzal. On sloužil, ona nádeničila, a tak se dost bídně protloukali. Při tom při všem ale neztratili veselou mysl, ani když jim malá strávnička přibyla. Sedláci je měli rádi a selky pomáhaly kde mohly, a když děvče vzrostlo, nejedlo ani jeden den doma, protože si ho pokaždé některá kamarádka k obědu pozvala. Léta ubíhala, Zuzanka kvetla jako luční kvítí a bylo jí plná ves. Tak jako rodiče měli lidé rádi i ji, neboť každému pomohla, nechť ji pobídl k jakékoli práci; nejvíce ale užila od starého Martina, toho mrzáka, co s otcem do vsi přišel, s nímž každé sousto chleba dělila. Jí k vůli seděl někdy na pasece třeba půl dne a povídal dětem pohádky. Nejmilejší vyražení Zuzančino bylo, když mohla v lese, po polích a po lukách běhat a zpívat, to jí bylo nadevšecko. Nedaleko vesnice stál starý hrad, jehož zdi byly již mechem porostlé a mezi těmi zdmi seděla Zuzanka někdy půl dne, pletla věnečky a zpívala. Tak jí minul patnáctý rok.
Bylo to večer před svatým Janem Křtitelem, a po vesnici se ozýval hluk a křik chasy, která se hnala s dřívím pálit oheň svatojánský na vrchu, nedaleko starého hradu. Nejprvnější nahoře byla Zuzanka. Když se hranice narovnala, a zapálila, popadla se chasa za ruce a začala okolo ohně skákat a zpívat. Když pozpívali, přeskakovali plamen. Tu se stalo, že Zuzanka o něco zakopla. Shýbne se, zdvihne to, a vidí malou alabastrovou ručičku.
„Zahoď to, je to kouzlo!“ křičela chasa.
„Ne, ne, nezahazuj to,“ namítal starý voják, který se s chasou na vrch přikulhal. „Navlíkni si ji na něco a zavěs na krk, to Ti přinese štěstí.“
Zuzanka, moudrého rádce uposlechnuvši, navlékla si ručičku na pentli a zavěsila na krk. Bylo po ohni a děvčata i chlapci se brali domů.
„Holky, nechoďme ještě domů; je tak krásná noc, pojďme na hrad!“ vybízela Zuzanka své kamarádky, nemajíc chuť do úzké světnice se zavřít.
„Co Tě napadá, nevíš, že je svatojanská noc, kdy kouzelnice rejdy tropí?“ odpovídala děvčata. Ale Zuzanka se nedala odstrašit, šla s chasou až do vsi, ale potom se vrátila na starý hrad, sedla na sedátko, které si sama udělala, a koukala na hvězdnatou oblohu, až jí oči přecházely. Tu slyší zdáli muziku, tak krásnou, tak vábnou, že se jí radostí srdce chvělo; blíž a blíže zněly lákavé zvuky a ze starého hradu vycházeli skvostně odění hudebníci, kteří ze svých nástrojů tak libé tóny vyluzovali. Za nimi šla paní a pán; na hlavách se jim leskly zlaté koruny a na sobě měli drahé kmentové šaty. Potom kráčelo služebnictvo po dvou, krásné panny a panoši, všichni ve skvostném oděvu. Po stranách nesli sloužící planoucí pochodně.
Když kolem dokola zámek obešli, zastavili se naproti Zuzance, která si ani vyložit nemohla, kde se tu to panstvo vzalo. Sličná královna zakývala na ni prstem a Zuzanka se ani chvilku nerozmýšlela, nýbrž přiskočila k tajné družině a šla po boku paní, která ji až do hradu za ruku vedla. Tu se otevřela v jednom koutě brána a panstvo tam vešlo; několik kroků odráželo se světlo pochodní od třpytící se stěny klenuté chodby, která vedla dolů, ale najednou se octli v krásné zahradě, v níž stál alabastrový zámek, zlatem vykládaný. Květiny té nejrozmanitější krásy a stromy tížené ovocem vydychovaly nejlíbeznější vůni. Zuzanka by se byla nejraději do měkkého trávníku vrhla a v těch vonných kalíškách tvář koupala, ale bála se královny. Jakoby naplněn dýmem vonného jantaru plynul tu lehký vzduch a Zuzanka ho celou duší do sebe sála. Zlaté dvéře u alabastrového zámku se otevřely, družina i s králem poklonila se královně a zmizela. Královna prováděla potom Zuzanku po zahradě. Vše se to dělo mlčky. Tu přišly k myrtovému keři, královna utrhla proutek, spletla ho do věnečku a položila Zuzance na hlavu pravíc:
„Ten věnec si nech ode mě na památku. Zítra jdi s otcem na hrad, a kde nyní stojím, tam ať kope. Žádnému nepovídejte, co najdete, a ve vesnici déle nezůstaňte!“
Po těch slovech vzala královna omámenou Zuzanku za ruku a vedla ji zase touž cestou ven až k staré bráně, potom najednou zmizela, a Zuzanka běžela domů.
Milý bože, myslela si cestou, tolikráte jsem již ten hrad prolezla, a nikdy jsem tu bránu neviděla; to je divná věc, kde se to všecko jen vzalo.
Když přišla domů, rodiče již spali, neboť byla právě hodina půlnoci. Potichu sundala věneček, strčila ho pod polštář a lehla na lože.
Slunce stálo již vysoko a svítilo do malých okének, když matka Zuzanku budila.
„To neví, kdy do lože, a ráno se jí nechce vstávat,“ huboval otec.
Zuzanka si mnula oči a přemýšlela, co se jí zdálo. „Já ani nevím, rodiče, co se to se mnou dělo; byl-li to sen, anebo se mi to opravdu stalo. Ale počkejte, vždyť jsem si ten zelený věneček pod hlavu strčila.“ Děvče sáhlo pod podušku a vytáhlo myrtový věneček z jednoho proutku uvitý, ale ne zelený, nýbrž z ryzího zlata. Matka i otec spráskli rukama a teprve se Zuzanky ptali, kde byla a co se jí přihodilo.
„Kamarád Ti dobře poradil, aby sis tu ručičku nechala, ta je pro štěstí, a na tom místě leží zajisté poklad,“ řekl nato otec. „Jen jestli si to místo nezapomněla?“
„O to se nebojte,“ pravila Zuzanka, „a chcete-li, půjdeme tam hned.“
„Ne, teď jsou lidé v poli a viděli by nás; až v poledne.“ O pravém poledni šla Zuzanka s otcem k starému hradu; od brány se uhnula hned stranou, kudy v noci s družinou šla, a tu viděla mezi křovím ještě jednu nízkou zeď a v ní malý průchod, který se zdál být v noci bránou. Sotva jím prolezli, octli se v kulatém dvoře, porostlém trávou a nízkým chrastím. „Zde stál ten stromek,“ řekla Zuzanka a postavila se k šípku na píď vysokému, „zde kopejte, tatíčku!“
Otec poslechl a začal ihned na tom místě kopat a hle! sotva trochu země odkryl, viděl truhlu železem kovanou. Byla hodně veliká a otec jí ani pohnout nemohl; ale jakmile se jí Zuzanka dotkla, odnesli ji beze všeho namáhání.
Ve dvoře narovnali na ni kameny a šli domů, aby je žádný neviděl, co nesou. teprve o soumraku pro ni došli a do chalupy odnesli. Truhla byla plničká zlata.
„Víš, co mi je nejvíce líto? Že nemohu dát z toho kamarádovi a těm sedlákům, co nám v nouzi pomohli.“
„Řekněte, tatíčku, že jste dědil, a když ne jinému, aspoň dejte starému Martinu několik zlatých.“
„Máš pravdu, zítra jdu do města, koupím koně, a Vy si to zatím zde složte. Až přijdu, řeknu, že jsem dostal v městě dobrou službu, že tam půjdeme, a Martin aby zůstával zatím v naší chalupě. Když se více nevrátíme, zůstane jemu, a po čase, kdo ví, co se stane. Ale huby si dejte na petlici, to Vám povídám!“
Druhý den šel otec do města, koupil koně a vůz a najal si pěkný dům. Když přijel domů, bylo koukání, že si veze chudý chalupník koně a vůz; slyšíce, že dostal dobrou službu a že se do města odstěhuje, přáli mu to někteří, a někteří také ne, jak to již bývá.
Vedle jejich chalupy stál statek a v něm bydlel sedlák a selka hrozně všeteční a závistiví. Těm to hlavu mátlo, kde vzal asi soused peníze na koně a na vůz; to nemůže být, aby mu je někdo byl zapůjčil. Za tou příčinou šla selka k sousedce a začala se jí na ledacos ptát, a konečně ve vší důvěrnosti i na to, kde přišel soused ke koním a k vozu. Ale chalupnice měla rozum.
„Inu, milá sousedko, já Vám to povím, ale neříkejte žádnému nic. Můj muž zdědil několik tisíc zlatých po jednom strýci, a tedy nám bude lépe. Vidíte, co to naše děvče tu kouzelnou ručičku našlo, máme štěstí, a já bych ji nedala za mnoho peněz.“
Selka šla domů a řekla to sedlákovi, pobízejíc ho, aby si na Zuzanku počíhal a ručičku jí ukradl. Ten nebyl k tomu líný, neboť nepřál také ani božího světla nikomu. U souseda se zatím nakládalo na vůz a starý Martin si tam svých několik drchniček odnesl. Otec Zuzančin chtěl ještě večer do nejbližšího městečka dorazit, a proto se také po práci se všemi loučil. Zuzanka plakala, a když měli již odjíždět, vzpomněla si ještě, že doběhne na starý hrad a naposled že si tam zazpívá. Řekla to tátovi, a zlý soused, který nedaleko stál, zaslechnuv to, otočil se honem a šel napřed; myslel si, že se mu jeho záměr tam nejlépe povede. Ale to neslyšel, když ji táta od toho zrazoval a pravil, že se tam všichni zastaví a otčenášek za udělené dobrodiní pomodlí.
Sedlák stál u starého hradu schován a čekal; tu slyší řehot koňský a vidí zdáli zrovna k sobě běžet koně bezuzdého. Myslí si, že je to kůň z vesnice a že se splašil. Jde mu tedy naproti, aby ho chytil, a kůň jako krotký k němu kráčí.
„I propánakrále! To je moje lyska! Který čert Tě pustil?“ vykřikl sedlák a uchopil kobylu za hřívu, ale kůň se s ním vznesl najednou do povětří, třikrát s bezduchým sedlákem hrad obkroužil a zmizel, aniž byla kdy více po závistném sedláku jaká památka.
Nedlouho potom stála na hradě Zuzanka s otcem a matkou a loučila se se svým nejmilejším místečkem a děkovala v duchu dobré královně za její dobrodiní. Martin čekal u vozu, a když i jemu spánembohem dávali, plakali nejvíce, a otec mu dal několik tolarů na přilepšenou, povídaje mu pohádku o dědictví. Když přijela rodina do města, koupilo se hned nářadí, šatstvo, najaly se služky a učitelky i učitelové pro Zuzanku, aby se něčemu naučila. Než minula tři léta, nebyl by žádný selské děvče v ní poznal; byla moudrá v každém ohledu, přitom krásná a až příliš dobrá. Ač se s ní rodiče neukazovali a nechlubili, přece nezůstala ukryta jako fialka pod křovím. Mnoho ženichů se o ni ucházelo a mezi nimi také bohatý a hezký šlechtic, který se Zuzance nejvíce zalíbil. Žádný nebyl proti tomu, a tedy se beze všech překážek vše smluvilo a svatební den byl určen.
Oblečena v drahém rouchu, ozdobena zlatým věncem myrtovým, jejž i s ručičkou co nejdražší památky chovala, jela Zuzanka na oddavky. Tu přistoupí na cestě k vozu chudý mrzák, prose o malý dárek. Nevěsta poručila, aby zastavili, bystře na žebráka pohlédla, a poznala starého Martina. Hbitě skočí dolů a vezme ho za ruku pravíc:
„Copak mě neznáš, Martine? Já jsem Zuzanka; pojď, pojď, sedni k nám do vozu a povídej, jak se Ti vedlo, co jsme se neviděli.“
„Jak bych mohl mít tak krásnou, tak bohatou nevěstu za svou milou Zuzanku? Do vozu k Vám nesednu, ale plakal bych radostí, že jste si, tak krásná panna, mě chudého žebráka všimla. Pánbůh Vám dá štěstí za to, že jste zůstala dobrá jako kdy jindy.“
Zatím skočil i otec s matkou z druhého vozu a srdečnou radost měli, když Martina viděli. Chtěj neb nechtěj musel aspoň k nim si sednout. Kdyby byl ženich Zuzanku zrovna dost nemiloval, byla by jeho láska v tom okamžení jistě toho největšího stupně dosáhla, neboť se opět přesvědčil, jak milé stvoření se mu za ženu dostane.
Po cestě žaloval Martin svému kamarádu, že se mu po něm již tuze stýskalo, že měl nouzi, a tedy že se vydal na cestu, aby jej do své smrti ještě jednou spatřil. Chaloupka že je v dobrých rukou, tak ujišťoval. Kamarád mu ale povídal, aby se již o nic nestaral, že zůstane u nich do smrti. A tak se i stalo; starý Martin se více do vesnice nenavrátil, neboť brzy nato umřel, snad samou rozkoší. Zuzančin otec koupil vesnici, v které byla dcera zrozena, a nedaleko starého hradu dal vystavět pěkný zámek, v kterém potom všichni svorně a spokojeně žili; sedlákům odplatil desateronásobně, co mu kdy dobrého udělali. Alabastrová ručička a zlatý věnec zůstaly největším rodinným pokladem.