Anděl

Jedna smutná vdova bydlela v chaloupce pod strání. Měla pět dětí a nemohla je uživit.

Prala pro lidi od úsvitu do úsvitu, ale co to stačilo na tolik hladových krků. Sama sobě odpírala, jen aby jim najíst dala, ale když někdy nebylo na kus chleba v chalupě, žalovala Bohu a prosila ho, aby si aspoň jedno děcko vzal k sobě, aby se ostatním ulevilo.

Když jednou večer šli zase hladoví spát, tluče kdosi na dveře a prosí o nocleh. Vdova mu otevřela, ať si lehne na pec, ale k jídlu mu nemá co dát. Pocestný byl pěkný mládenec, měl zlaté vlasy, modré oči a přes rameno mošnu, pobíjenou zlatými křížky a stříbrnými hvězdičkami. Usmál se na děti a pravil, že není hladový, jídla má dost a ještě mu zbývá. Otevřel mošnu a podělil děti bílými buchtičkami, zlatými oříšky, cukrovými perníčky a červenými jablíčky. Děti ani nedýchaly, takové pamlsky v životě neviděly. Ani se jim nechtělo spát, také to chvíli trvalo, než je matka uložila na pryčnu do slámy. Když konečně pousínaly, pravil ten mladý poutník vdově:

„Volala jsi k  Bohu o pomoc a Bůh mne posílá, vyplní tvoje přání. Vezmu jedno dítě s sebou do nebe. Vyber si, které má jít se mnou do nebeské slávy.“

Vdova leknutím padla na kolena, děkovala andělovi za tu milost, ale anděl ji dovedl k dřevěné pryčně, spěchal, aby se mohl vrátit na nebesa. Vdově se třásly ruce, když se skláněla nad svými dětmi, hladila je po vláskách a po ručkách, nemohla se rozhodnout. Anděl jí nabízel, že si vezme tu nejstarší, Aničku, ale matka se bránila, že jí Anička pomáhá poklízet, hlídá ty mladší, bez ní by nemohla být. Tak prý tu druhou, Růženku, ale matka div nevykřikla, Růženka byla její mazlíček. Běhala s ní k potoku, když prala. Vedle Růženky ležela dvojčata, Petr a Pavel, držela se ve spaní kolem krku a když si anděl chtěl jedno vybrat, matka se zděsila, mají se tak rádi, že jeden bez druhého neudělá ani krok, kdyby jeden odešel, druhý by umřel žalem. U zdi v koutku se choulil pětiletý Jan, vyhublý, zkřivený a vedle něho ležely berličky. Anděl ho vzal do náruče a pravil: „Dobře, tak toho mrzáčka! Má se celý život ploužit jen o berlích? Tomu bude nejlépe v nebi.“ Ale vdova se vrhla na anděla jako lvice, vytrhla mu děcko, až je vzbudila, líbala ho po žlutých tvářičkách a volala „můj drahý Janečku, co jsem si s tebou zkusila, vždyť ty jsi mé nejmilejší dítě a tebe mi chtějí vzít, moji jedinou radost na světě.“ Anděl se usmál, až se rozzářilo v jizbě a vzlétl k nebesům, oznámit Bohu, že není děťátka, kterého by matka neměla ze všech nejradši.

Vdova se plahočila dál, už nikdy nevzpomněla, že by některé dítě ztratit chtěla. Pracovala do úpadu, až se sama rozstonala, lehla a Bůh poslal anděla svého, aby odnesl její duši do nebe. Anděl v tiché noci slétl k zemi, zjevil se vdově v nebeském jasu, oznámil jí, že přichází, aby ji dovedl do věčné slávy. Vdova jen vzdychala, dívala se kalnýma očima po dětských hlavičkách vedle sebe a zaplakala: „Bože, kdo bude živit mé děti?“

Anděl zatesknil, poprvé od stvoření světa nesplnil Boží vůli, vzlétl k nebesům a prosil Boha, aby se nad vdovou smiloval, nenechával její děti bez ochrany. Nebesa se zatemnila těžkými mraky a světem zahřměl hlas:

„Ponoř se do mořské tůně a vynes kámen z nejhlubšího dna.“ Anděl sjel jako blesk do mořských vln, až vzkypěly varem, vynesl kámen ze dna a stanul s ním před Božím trůnem. Tu slyšel znovu hlas volající: „Rozlom ten kámen.“ Když kámen rozlomil, hemžily se v něm drobní červíci, zdvíhaly černé hlavičky a protahovali bílá tělíčka. A hlas zněl:

„Vidíš, i o těch červíčcích v kamenu na dně mořském vím, zahynout jim nenechám a mé lásce k dětem nevěříš? Jdi na zem sloužit lidem, až se přesvědčíš.“

Nebe se rozjasnilo a anděl stál na mezi u šípkového keře, slyšel v oblacích skřivánky, kolem něho voněla tráva, slunce vycházelo a z dvorce na stráni vyváděli stádo na pastvu. Anděl šel do statku, prosil aby ho přijali za čeledína. Hospodáři se mladý chasník líbil, nechal si ho, jestli by se nehodil za kočího.

Na druhý den, v neděli, jeli do města na trh, koně novému kočímu jen hráli, letěli jako srnky. Když jeli vesnicí, slyšeli umíráček a u hřbitova potkali pohřeb tak chudý, až žalost pohledět: dvě děvčátka táhla na káře truhlu, sbitou z prken, vzadu tlačili dva chlapečkové a za nimi se belhal hošík o berličkách. Hospodář se zarmoutil, vzpomněl si, jak ta vdova bývala pilná pracovnice, dobrá matka, nikdy nenaříkala, s málem se spokojila. Smekl klobouk a chtěl zastavit, ale kočí zapráskal vesele bičem, smál se radostí a jen přelétl s vozem na silnici. Hospodáře zamrzelo, že je ten čeledín tak necitelný, nevidí bídu a chtěl mu navečer domluvit. Když dojeli do města, šel hospodář nejdřív do kláštera na mši, chválil kočímu, jak krásně tam hrají a zpívají u oltáře. Všecko jen hoří ve zlatě a v hedbáví a celé město se tam schází ve svátečních šatech podívat se na tu slávu, na tu nádheru. Ale kočí o slávu nedbal, sotva smekl, když vešli dovnitř a sedli do lavice. Při kázání spal a když nejkrásněji pěli, varhany zněly, dal se do takového smíchu, že se lidé obraceli a kostelník ho vyvedl z kostela. Hospodář se styděl za svého čeledína, ale když vyšel po mši z kostela, stál čeledín venku jakoby nic, měl ruce v kapsách a hvízdal. Hospodář si umínil, že mu doma pořádně vyčiní, ale zatím mlčel a šel na trh nakupovat.

U kožešníka potkali starostu, byl to nejbohatší sedlák ze vsi, veliký lakomec. Hospodář ho uctivě pozdravil, starosta se s ním dal do řeči, chlubil se mu novým kožichem, lacino prý koupil a dobře udělal. Kožich je pevný, vydrží na celý život, hodí se do práce i do kostela. Hospodář obdivoval kožich, ale kočí se smál, až se starosta urazil, co prý je mu k smíchu. Kočí povídal: „A nic, to já jen tak, ale snad by se vám hodil spíš rubáš, ten vydrží navěky.“ Hospodář se tak rozzlobil na kočího, že se rozhodl že ho propustí. Co s takovým bohaprázdným člověkem. Spěchal s nákupem, aby dojeli ještě za světla, přece se však zdrželi, a než dojeli k chaloupce pod strání, bylo už šero. Hospodář se bál, aby se ve tmě na hrázce nesvrhli do rokle a pobízel kočího ke spěchu.  Ale kočí u chaloupky zastavil, skočil z vozu a ztratil se ve tmě. Hospodář zachytil opratě, volal – po kočím ani slechu. Díval se k chaloupce a tu spatřil kočího, jak klečí u světlého okénka a vroucně se modlí. Nešlo mu na rozum, co je to za divného člověka, ale kočí se po chvíli vrátil, a už zase jeli, jako když hřmí. Kočí projel po horské cestě v temnu tak hladce jako za bílého dne, nezavadil ani o kámen. Hospodář to večer nechal tak, ale ráno si ho zavolal a povídá: „Josefe, rozumíš koním jako nikdo, ale jsi neřádný člověk, z pohřbu se raduješ, v kostele se směješ, urážíš starostu, utíkáš od vozu – takového čeledína já potřebovat nemohu.“

Kočí se jen usmál: „Hospodáři, vy nevíte, ale já vím. O pohřbu jsem viděl anděla, jak nese duši té vdovy k nebesům, a když letěl nad námi, dotkl se prstem vašeho srdce, že zaplanulo láskou k těm sirotkům jako svíce na oltáři – jak bych se neradoval? V tom klášteře není žádné zbožnosti, tam kněží pějí jen svou vlastní chválu a lidé tam chodí jako do divadla. Za oltářem jsem viděl čerta, jak si zapisuje všechny ty hříšníky na býčí kůži, bylo jich tolik, že mu kůže ani nestačila, chtěl ji povytáhnout v zubech, táhl, až ji přetrhl a praštil se hlavou o zeď – jak bych se mu nesmál? A ten váš starosta byl opravdu k smíchu se svým kožichem, když se těšil, jak ho užije na léta, a měl přece na čele napsáno, že dne nepřežije – rubáš by byl pro něho lepší.“

Než kočí dopověděl, slyšeli ze vsi zvonit umíráček, děvečka přiběhla, starosta prý je v pánu, napil se na trhu a spadl s vozem do rokle u hrázky. Hospodář se díval na kočího celý nesvůj, teprve po chvíli se zeptal: „Proč si u chaloupky utekl od vozu?“

„Protože tam v té chaloupce se konala vpravdě služba Boží, děti se modlily za svoji maminku, a taková modlitba proráží nebesa. Pomodlil jsem se s nimi i za vás hospodáři, a řekl jsem jim, aby se nestaraly, že jste si usmyslil vzít si je do statku za své. Už na vás čekají.“

Hospodáři jako by se rozsvětlilo v duši:

„Tos pověděl dobře, Josefe, celý den jsem neměl nic jiného na mysli. Pojďme do chaloupky.“

Šli do chaloupky, přivedli sirotky do statku a sedlák se ženou se o ně starali, však vlastních dětí neměli. Josef zůstal na statku nadobro. Co vzal do ruky, všechno se mu dařilo, statek jen kvetl, sedlák bohatl, ani nevěděl jak, a děti rostly jako z vody, i ten mrzáček Jeníček ozdravěl, ve škole nebylo nad něho. Všechny děti milovaly Josefa jako bratra, sedlák by se s ním nerozloučil za celý svět, jen jedno mu bylo divné, že ten čeledín s léty nestárne. Děti už dorostly, byli z nich páni, sedlák sám se nahrbil, sotva stářím vláčel nohy, ale chasník Josef zůstával dále svěží, růžolící, jako by mu bylo dvacet let.

Konečně sedlák cítil, že se blíží jeho hodina, už nevstával ani z lože, zavolal k sobě celou rodinku, se všemi se rozloučil a Josefovi děkoval, že svůj úkol vykonal, prosil ho, aby je neopouštěl. Tu se jizba rozzářila jako v ohni, země se třásla, strop se rozevřel, v jizbě stanul anděl, planul jako ohnivý sloup až k nebi a jeho hlas zněl jako zvony:

„Služebníče věrný, o své se nestarej, je nám oběma odpuštěno, pojď se mnou k Otci nebeskému.“

A anděl se vrátil s duší sedlákovou na nebesa.

Zdroj:http://cesta-zeny.webnode.sk/news/andel1/