Babiččin kamarád

Naše babička byla zlatá. Jak jsem mohl, utekl jsem z domova a běžel jsem k lesu do nízké chaloupky, kde bydlela.
Jednou v létě, bylo mi tak pět šest let, jsem si odležel příliš časné vykoupání. Dlouho jsem babičku neviděl. Ale sotva jsem se jakž takž uzdravil, už jsem k ní letěl na návštěvu.
Přivítala mě s otevřenou náručí.
„Dobře že jdeš, Bohdánku! Uvidíš, jakého kamaráda jsem si našla.“
Koukám, v místnosti nikdo.
„A kde je, babi?“ ptám se netrpělivě.
„Copak ho nevidíš?“
Až když mi ukázala prstem, uviděl jsem na okenici krásného motýla. Seděl na kousku cukru a tu a tam lehounce pohnul křídly.
Ach ta křídla! Tmavá a červená, skoro černá, se žlutými pruhy. Jako ze sametu. No krása!
„Přiletěl tamhle od těch bříz,“ ukazuje babička oknem na kraj lesa.
„A co dělá na tom cukru?“ ptám se.
„Cucá sladkost, mlsoun,“ tiše se usmívá babička, až se jí hluboké vrásky sbíhají do věnečků.
Když se motýl nasytil, začal poletovat po světnici.
Sedl si na almaru, potom na stůl před babičku. Rozložil před ní barvy svých křídel, jako by ji chtěl potěšit A viděl jsem, jak ho babička hladí očima.
Konečně zamával křídly, jednou dvakrát zakroužil po světnici a frnk ven. Babička se za ním dívala z okna a na tváři jí hrál měkký úsměv.
„Zítra v tuhle dobu tu bude zas,“ řekla mi a uložila kousíček cukru na poličku.
Druhý den jsem se nemohl dočkat. Hned po obědě jsem ufrnknul z domova, i když mě maminka posílala do lesa na šišky.
Když už měl motýl přiletět, babička položila cukr na podokenici, kápla na něj vodu a čekali jsme.
„Babi, co když nepřijde,“ zapochyboval jsem, protože mi bylo dlouhé sedět tak tiše.
„Přijde, Bohdánku, uvidíš. Chodí sem každý den,“ řekla babička s takovou jistotou, že jsem najednou přestal pochybovat.
A opravdu! Za chvíli tu byl!
Cvrnkl o poličku, potom si na chvíli sedl na záclonu a už byl na cukříčku.
Babička si ke mně přisedla a hladila mě po hlavě. Přitom nespustila z motýla oči .....
Tak jsme každý den čekali na motýla se žlutými pruhy. Nebyl to už jen babiččin kamarád, ale i můj.
Přicházel každý den, vždycky ve stejnou dobu, až do pozdního podzimu.
Potom nastaly deště, od lesa začal foukat studený vítr.
Jednoho deštivého dne jsme čekali marně. Motýl nepřiletěl. Babička si vzdychla a mně taky něco svíralo hrdlo.
„Možná že přiletí ještě zítra,“ řekla babička, ale hned se zahleděla do hustého deště a já jsem věděl, že to řekla jen pro vlastní a snad i mou útěchu.
A opravdu, motýl už se nazítří ani další dny neobjevil. Asi po týdnu marného čekání babička nedala cukr na okno. Jenom tiše řekla:
„Uložil se k zimnímu spánku. Už jistě nepřiletí.“
Bylo mi do pláče. Možná i proto, že venku se tak rychle blížila zima.
„Babičko, za rok si najdeme zase takového kamaráda,“ přitulil jsem se ke stařence. Pohladila mě a přikývla. A hned mi bylo veseleji.