Barborka a cucavé bombóny

Byla jedna holčička, jmenovala se Barborka a ta měla v puse plno maličkých bílých zoubků, jeden hezčí než druhý.
Ráno si je čistila červeným kartáčkem a říkala jim:
„Počkejte, uvidíte, jaké dobroty Vám dám dneska ke kousání.“
„Jenom žádné vánočky nebo rohlíky namáčené do kávy,“ říkaly zoubky a Barborka se smála:
„Co Vás to napadá, to já přece nejím, to má ráda moje babička.“
A dávala zoubkům ke kousání chleba s máslem a telecí maso a maličké bílé zoubky kousaly a kousaly a to je velice bavilo, protože zuby jsou opravdu ke kousání.
A večer, než šla Barborka spát, je zase čistila červeným kartáčkem a ptala se:
„Jak se jim to dnes líbilo.“
„To víš, že se nám to líbilo,“ říkaly zoubky Barborce, „chléb měl tak pěkně vypečenou kůrku a to nás baví, protože můžeme pořádně kousat a vůbec se nenudíme.“
„Tak vidíte,“ říkala jim Barborka a pak se na ně do zrcadla usmála a zoubky se usmály na ni a všichni šli spát.
Ale jednou přišla na návštěvu teta Cecílie a přinesla Barborce veliký sáček, plný cucavých bonbónů.
A Barborka řekla:
„Děkuji, tetičko Cecilko, udělala jsi mi velikánskou radost.“
Ale zoubky neměly vůbec žádnou radost, když se v puse objevil cucavý bonbón od tetičky Cecílie, zoubky si říkaly:
„Co s tím, to není nic ke kousání, co budeme dělat, abychom se nenudily?“
A tak si řekly, že si budou na něco hrát, třeba na schovávanou.
„Nejdřív se ale musíme rozpočítat,“ řekl jeden malý zoubek, a ostatní přikývly, „správně, nejdřív se rozpočítáme.“
Tak se nejdřív rozpočítaly, a jak to při rozpočítávání bývá, jeden z nich vypadl.
„Jeden z Vás chybí,“ řekla večer Barborka, když si čistila zuby červeným kartáčkem, „jeden z Vás mi vypadl, co to má znamenat?“
„Co by to mělo znamenat,“ řekly zoubky, „cucala jsi celý den bonbóny, neměly jsme co dělat, tak jsme si hrály na schovávanou, a protože se přitom musí rozpočítávat, tak jsme se rozpočítávaly a jeden vypadl.“
„Příště nic takového nedělejte,“ řekla Barborka, ale zoubky nebyly jen tak potichu a jeden, který byl až docela vzadu, Barborce řekl:
„Dobrá, Barborko, ale Ty přestaň jíst cucavé bonbóny, jinak se zase budeme nudit.“
„Co je tohle za hubatou řeč,“ řekla Barborka a velice se zamračila, „cucavé bonbóny mi chutnají, přinesla mi je tetička Cecilka a mám jich plný sáček. Budu je jíst tak dlouho, dokud je nesním.“
A opravdu jedla jeden za druhým a zoubky se nudily, a tak si zase hrály na schovávanou a zase se rozpočítávaly, a jak se rozpočítávaly, vždycky některý vypadl, a než Barborka snědla celý sáček cucavých bonbónů, všechny zuby byly pryč, jeden se stal zubem v klíči, jiný zubem v hřebenu, jenom vpředu zbyl jeden malý bílý zoubek a ten se na Barborku smutně díval.
A Barborka se na něho také smutně dívala a řekla mu:
„Ty mi už nevypadneš, viď?“
„Asi ne,“ řekl zoubek, „nemám se s kým rozpočítávat.“
„To je dobře,“ řekla Barborka, „už nemám žádný cucavý bonbón, teď už budu jíst zase chléb s máslem a telecí maso a taky syrové kedlubny.“
„Ty jsi ale hloupá, Barborko,“ řekl zoubek, „cožpak si myslíš, že na to stačím? To by nás muselo být víc. Teď budeš muset jíst jenom vánočky a rohlíky namáčené v kávě.“
A Barborka si myslela, to je tedy pěkná věc, to já přece nemám vůbec ráda. Ale nedalo se nic dělat.
A tak Barborka sedávala s babičkou a jedla vánočku a rohlíky namáčené v kávě, a když přišla jednou na návštěvu tetička Cecílie a viděla ty dvě, jak jí namáčené rohlíky, zůstala stát ve dveřích jako sloup a řekla:
„To jsem blázen, kde se tady vzaly dvě babičky?“