Baron Prášil

Žil prý kdysi, kdesi baron Prášil. Proč mu říkali Prášil? Inu proto, že mu pusa jela, jen se prášilo, ale nikdo neví, jestli bylo pravda všechno, co vypravoval. Nu, poslechněte si ho sami. Takto vykládal:
 

„Jednou jsem jel na saních pustou, zasněženou krajinou. Najednou slyším z dálky dlouhé vytí. Vlci! Popohnal jsem koně, ale bylo mi to málo platné. Za chvíli jsem viděl, že se za mými zády žene velikánský vlk. Skočil po mně, ale já jsem se rychle přikrčil na dno saní. Bylo ticho! Pomalu jsem se zvedal a co vidím!
Vlk dopadl na mého koně a začal jej požírat od ocasu k hlavě. Jenže když ho sežral celého, ocitl se tak v koňském postroji. Krk měl navlečený v chomoutu. Chytil jsem bič a začal jsem vlka vyplácet. Tak jsem jej zkrotil, že táhl mé saně až do města.

Jiná příhoda se mi stala s jelenem. Seděl jsem jednou v lese a jedl třešně. Najednou se objevil krásný jelen. Vyskočím, chytím pušku, ale spletl jsem se a místo náboje jsem ji nabil třešňovou peckou. Jelena jsem trefil, ale pecka ho pochopitelně nezabila a utekl.
Víte co se stalo za rok? Potkám Vám v lese zase toho jelena a hle! Mezi parohy mu vyrostl třešňový stromek, plný zralých třešní. To se mu moje pecka zasekla pod kůži a ujala se. Zastřelil jsem ho znovu a měl jsem tak k večeři pečeni a k tomu hned třešňový kompot. To byla pochoutka.

Jednou jsem se zase vypravil na lov kačen. Bylo jich na jezeře plno, ale ke své zlosti jsem zjistil, že jsem nechal doma náboje. Ale hned jsem měl nápad. Měl jsem v kapse kus slaniny. Rozkrájel jsem ji, přivázal na kus provázku a hodil do vody. Jedna kačena mou udici uviděla, spolkla slaninu a už byla chycena. A tak jsem chytil druhou, třetí a celý houf.
To ale nebyl konec! Najednou se kačeny polekaly a vyletěli do oblak.  Mne vytáhly sebou. Na štěstí mne zanesli nad můj zámek a rovnou do komína. Tak jsem se dostal domů. Kačeny jsem ovšem ale nepustil. Byla z nich dobrá pečínka.
No ale ještě chytřeji jsem lovil koroptve. Také jsem tenkrát zapomněl náboje doma, ale to mi nevadilo. Nabil jsem do pušky vrbový prut a jednou ranou jsem prostřelil hned sedm koroptví. Pes mi je pěkně donesl i s prutem.

Zlé to ale se mnou bylo, když jsem se jednou v horách setkal na uzoučké stezce s tygrem. Chtěl jsem utéct, ale v tom vidím, že za mnou stojí krokodýl. Oba dravci mně chtěli spolknout. Tygr vyskočil a já jsem honem padl na zem. A co se nestalo. Tygr mne přeletěl a dopadl rovnou do otevřené tlamy krokodýla.  Ten jej ovšem nemohl ani spolknout ani vyplivnout. Já jsem mezitím utíkal domů rychle pro sekeru. Vrátil jsem se a jednou ranou jsem uťal hlavu krokodýlu i tygrovi a byl jsem zachráněn. Inu, chytrý člověk si musí vždycky poradit.“