Bárta a Juvarka

Kterak se tuze spolu škorpili a jeden druhému to nejhorší činili, až nakonec nadosmrti zakleti v duchy byli

Nedaleko Přeštic bývaly kdysi hluboké a tmavé lesy. Uprostřed nich na holé a strmé skále stával hrad, který podle té skály dostal i jméno. Lidé mu později říkali také Černý zámek, protože tam strašilo. 
Když byl hrad Skála ještě obydlen, jeho rytíř měl pěknou dceru Juvarku. Mnoho mládenců a rytířů si tu pannu namlouvalo, ale ona se zamilovala do rytíře z nedalekého hradu Vildštejna. Jezdila s ním po lesích na koni s větrem o závod a nestarala se, že se otec pro ni trápí, jakého má ženicha. Jednou si dal rytíř zavolat svého myslivce Bártu a řekl mu: 
„Má dcera Juvarka je holka jako štír a doma ji nikdo neudrží. Ty chodíš každý den po lesích, podívej se po ní, aby se panně nic zlého nestalo.“ 
Mladý myslivec už viděl kolikrát rytířskou pannu s vildštejnským pánem, ale příliš se jí zadíval do očí a nyní utápěl svůj žal v pivu. Když ale jeho pán na něho naléhal, slíbil mu, že se za pannou podívá. 
„Nevím, pane, jestli si panna Juvarka dá ode mne říci, kdybych ji chtěl napomenout.“ 
Rytíř si povzdechl. S Juvarkou měl kříž už odmalička. Matka jí brzy umřela a on ji vychovával na hradě sám, jak nejlépe uměl. 
„Když budeš něco vědět, přijď a pověz! Já sám Juvarce domluvím.“ A od toho dne se Bárta pořád točil kolem panny Juvarky. Sotva vyšla z domu, už byl u ní. Když šla pro koně, otvíral jí dveře do stáje a pomáhal do sedla. Jakmile panna vyjela z hradu, na nejbližší cestě jistě potkala myslivce Bártu. Jednou ji to dozlobilo, a proto zastavila koně uprostřed cesty. 
„Poslechni, Bárto! Vidím, že za mnou chodíš už kolikátý den a slídíš. Nemám ráda, když mne někdo špehuje. Proto si dej na mne pozor, abych Tě nepřetáhla řádně bičíkem.“ 
Bárta se před ní poklonil a hleděl si pannu udobřit. 
„Panno Juvarko! Já se chci s Tebou scházet jenom v dobrém, ale Tvůj otec mi nařídil, abych na Tebe dohlédl. Má strach, aby se Ti v lese něco zlého nepřihodilo.“
„To jsou mi ale novoty,“ zlobila se panna. „A jak vidím, tu službu jsi vzal rád. Škoda, že se mne otec nezeptal, koho mi má vybrat za strážce. Ty bys to, Bárto, jistě nebyl! Jestli se mi ještě jednou připleteš do cesty, zle se Ti povede!“ rozkřikla se Juvarka a pobodla koně, až se zatočil na zadních nohou. Potom vyrazila vpřed a letěla jako šíp. 
Bárta bloudil smutně po lese, ale toho dne už pannu Juvarku ani vildštejnského rytíře neviděl. Když se vrátil na hrad, potkal pannu na dvoře a ona se mu pyšně smála do očí. 
„Tak co, Bárto! Dnes jsi srnku nechytil? Možná že zítra budeš mít větší štěstí, když Ti pán tolik přeje.“ 
Myslivec se panně poklonil a zašel do pivního sklepa. Rytíř nebyl žádný skrblík a každý den dával čeledi dva sudy piva, aby se mu netoulala po cizích šencích. Bárta byl dobrý pijan. Když sedl ke stolu, korbel piva vypil jedním tahem a hned se mu díval na dno. Na suchu dlouho neseděl. Pil a pil, až padl na lavici a usnul. Pyšná panna Juvarka mu nešla z hlavy. Trápil se pro ni už dlouhý čas, ale ona si z něho dělala jenom šprýmy. Proto se vydal Bárta za jednou babou a vyptal se jí, jak se vyvolávají duchové. Ráda mu za dobrý peníz poradila. Myslivec té noci zůstal venku a umínil si, že je požádá o pomoc. 
Kolem půlnoci se postavil nedaleko hradu Skály na křižovatce a svěcenou křídou udělal kolem sebe čarovný kruh. Potom do něho poklekl, sepjal ruce a začal vzývat mocné duchy. 
„Nesvatí neduchové, nepomozte nemně! Nezaklínám nevás nejménem netoho nenejmocnějšího ...“ 
Bárta sedmkrát oddrmolil zaklínadlo roztřeseným hlasem, když se před ním zablesklo a on uviděl dva trpaslíky obrostlé stromovou kůrou. Jeden z nich držel v ruce rozsvícenou lucernu, která vydávala takové světlo, že zabolelo Bártu v očích. Druhý trpaslík měl velikou kabelu, která mu sahala na zem. 
„Copak si od nás žádáš, člověče?“ zaskřehotali trpaslíci a začali poskakovat kolem začarovaného kruhu, ale do jeho středu se neodvážili. 
„Mocní duchové, prosím Vás, vyslyšte mne! Vím, že všechno není v lidské moci, proto jsem Vás přišel požádat o radu.“ 
Myslivec Bárta prosil s hlavou sklopenou k zemi a bál se na ně pohlédnout. Trpaslíci se spolu domlouvali, potom jeden z nich řekl: 
„Dobře tedy, my Tě vyslechneme. Každou radu si ale musíš u nás odsloužit, když ne zaživa, tak po smrti.“ 
Bárta se té podmínky ulekl, nechtěl však vzít své slovo zpět. Kdo jednou mocné duchy vyvolá, musí s nimi vydržet, dokud jejich kouzlo nepomine, jinak by ho na místě roztrhali. Proto si dodal odvahy a řekl: 
„Mám rád pannu Juvarku z hradu Skály. Ona se ale zamilovala do jiného a nechce mne ani vidět. Poraďte mi, jak bych mohl její lásku získat.“ 
Trpaslíci se po sobě podívali, rozpustile šťouchl jeden do druhého. 
„To je přece snadná věc. Dáš jí do vína tenhle kořen. Jestli Tě má alespoň trochu ráda, půjde za tebou. Ne-li, sám uvidíš, co se potom stane.“ Oba se zachechtali, z kabely vyhodili černý kořen a zmizeli. 
Dlouho ještě Bárta klečel uprostřed čarovného kruhu a bál se z něho vyjít. Když už se pomalu rozednívalo, opatrně sebral černý kořen a pospíchal domů. Protože hradní brána byla ještě zavřena, ustlal si nedaleko ní na mechu a čekal, až otevřou. Juvarka jezdila každý den za vildštejnským rytířem. Otec se zlobil a domlouval dceři, ale ona jenom pohodila hlavou a dělala, jak uznala za dobré. Když si všimla, že myslivec Bárta už za ní po lese nechodí, mrzelo ji to. Jednou se vrátila z vyjížďky celá rozehřátá, skočila na nádvoří s koně a křikla na myslivce: 
„Bárto, dones mi do komnaty trochu vína! Mám velikou žízeň.“ Myslivec vstal z lavice, aby jí posloužil. Šel do kuchyně a brzy nesl plnou konvici vína. Cestou přemýšlel, jestli má ten černý kořen dát panně do vína nebo ne. Vtom zatroubili trubači a hlásili, že přijel na návštěvu urozený rytíř a pán hradu Vildštejna. Všude bylo shonu a křiku, sám pán běžel hosta uvítat. Bárta poznal, že ho Juvarka chtěla před rytířem zesměšnit. V poslední chvíli hodil nastrouhaný kořen do vína a vstoupil do komnaty. Juvarka si právě česala dlouhé černé vlasy, a když uviděla Bártu, poručila mu, aby se šel podívat, kdo přijel. Myslivec viděl, že si panna udělala z něho zase jenom šprým, protože všichni dobře slyšeli, koho herold ohlašoval. 
„Přijel pán z Vildštejna, jak ho panna pozvala,“ vyhrkl a vyšel rychle ze dveří. 
Panna Juvarka učesala dlouhé vlasy do zlaté síťky a vzala si z truhly krajkový šátek. Než se mohla napít vína, vstoupil do dveří její otec s toužebně očekávaným hostem. 
„Podívej se, Juvarko, kdo k nám zavítal! Pojď přivítat statečného rytíře!“ Juvarka s radostí otce poslechla a podala rytíři ruku. 
„Vítám Tě, rytíři! Protože jsem věděla, jakého dnes budeme mít vzácného hosta, dala jsem přinést džbán dobrého vína Tobě na uvítanou.“ 
Potom nalila víno do poháru a jeden mu podala. Když pozvedl rytíř plný pohár vína a první doušek polkl, rázem se proměnil v bílý stín. Juvarka vykřikla a vrhla se k němu. Vytrhla mu pohár z ruky a také se napila. V té chvíli se proměnila v bílou pannu a padla rytíři do náruče. Otec myslel, že přišlo na něho nějaké mámení. Ale ti dva se vzali za ruce, smutně na něho pohlédli a vyšli spolu z komnaty. 
Otec běžel za nimi a ještě je zahlédl, jak sestupují po schodech dolu a mizí v hradní bráně. Čeleď je také viděla a třásla se strachem. Jen myslivec Bárta věděl, jak se to všechno stalo, a že ho ti dva trpaslíci podvedli. 
Potom odešel do světa, ale nikde neměl žádné stání. Všude ho pronásledovalo bílé zjevení Juvarky a jejího rytíře. Teprve po letech se vrátil zpátky na Skálu, ale místo hradu nalezl jenom sutiny. Nepřátelé vše zničili a rozvrátili. Bárta usedl na schody, aby si odpočinul a rozvážil, kam půjde. Sotva sklonil hlavu do klína, objevili se před ním dva trpaslíci a budili ho ze sna. 
„Ještě se vyspíš, Bárto! Nyní pojď s námi, abys nám splatil svůj dluh.“ Než se Bárta vzpamatoval, jeden z trpaslíků se dotkl skály a ta se před nimi s rachotem otevřela. Všichni tři vešli dovnitř. Kolem dokola byla samá sklepení a v nich stály sudy piva. Uprostřed byl ten největší. Trpaslík vzal odněkud veliký korbel a podal jej Bártovi. 
„Zde vezmi! Budeš sloužit a hlídat ty sudy tak dlouho, dokud se někdo jiný nenajde, kdo by vzal tu službu za Tebe. Jenom jednou do roka se smíš z velkého sudu napít, a to v poslední den masopustu.“ 
Potom trpaslíci zmizeli a skála se za nimi zavřela. Tak prý byl myslivec Bárta potrestán za své čarování a ti dva trpaslíci se konečně dočkali klidného spánku. Od té doby sedí Bárta v hradním sklepení a hlídá sudy s pivem. Jenom za noci vychází ze skály a volá: „Pojď pít! Pojď pít! Pojď pít!“ 
Pyšná Juvarka se svým rytířem také čeká na vysvobození. Straší v lesích kolem hradu Vildštejna nebo Skály, a když se potkají někde s Bártou, hází po něm kameny.

Zdroj:www.abatar.cz