Bednářova palička

O Mechovém jezírku na Rejvízu se vypravuje, že je spojeno s mořem daleko na severu, ze kterého do jezírka proudí podzemním kanálem voda. A na důkaz toho nevídaného přírodního jevu se připomíná pověst o bednářově paličce. 
Kdysi žil v městě Jeseníku starý bednář, který proslul tím, jak mistrně ovládá své dílo, výrobky z jeho dílny byly v celém okolí vyhledávány jako nejlepší. Ten bednář měl syna, kterého rovněž vychoval v lásce k bednářskému povolání. Když se syn vyučil, chtěl se jako každý správný tovaryš vydat do světa na zkušenou, aby se zdokonalil ve svém řemesle. Otec mu nebránil. Byl to moudrý člověk a věděl, že teprve u cizích mistrů se ukáže, co všechno se tovaryš doma naučil; konečně na vlastní kůži v mládí poznal, zač je toho ve světě loket, a byl si jist, že syn se vrátí s podobnou zkušeností a bude si tím více vážit domova. Vypravil ho tedy na cestu, jak se sluší a patří, a při loučení mu dal překrásně vyřezávanou bednářskou paličku. 
„Ta palička,“ řekl synovi, „je moje mistrovské dílo. Měj ji vždy u sebe a nedopusť, abys o ni přišel. To Ti pravím a přikazuju: dobře ji opatruj! Není to obyčejná palička. Až Ti bude nejhůře, uhoď s ní o zem a palička Ti pomůže.“ 
To už ovšem synovi neřekl, že do dutiny v paličce tajně ukryl několik zlaťáků. 
Syn poděkoval, přibalil paličku do svého vaku a vydal se na vandr. 
Tak mladý řemeslník vandroval. Prochodil kus světa, pracoval tu i onde v cizích zemích u bednářských mistrů, a že byl šikovný a své práce znalý, brzy všude pochytil, co by mu mohlo být k prospěchu, a vedlo se mu dobře. Ale nikde dlouho nepobyl, třebas ho mistři zdržovali, a brzy zase putoval dál, stále více na sever. 
Konečně jednoho dne stanul na břehu Baltického moře. Prvně v životě spatřil veliké lodě, jak se pohupují na vlnách, a zatoužil plavit se po moři. Vyhledal tedy loď, která se právě chystala vyplout, a nastoupil na palubu. Avšak sotvaže loď odrazila od břehu, povstal veliký vítr a za ním přišla prudká bouře. Zvedly se vysoké vlny a ty cloumaly lodí jako ořechovou skořápkou, až ji vrhly zprudka na pobřežní skaliska a na těch se loď roztříštila. A jak už to bývá, když loď ztroskotá, každý dbá jen o svou záchranu a málo mu v takové chvíli záleží na majetku! Tak i náš bednář byl rád, že si uchoval holý život. Vak s jeho věcmi utonul v rozbouřeném moři. 
Bednář zůstal v cizí zemi bez groše, bez šatů, docela zchudlý. Nejvíce ho však mrzelo, že přišel o paličku, kterou mu otec svěřil s tolikerým napomenutím, aby ji střežil jako oko v hlavě. Ale co dělat, když palička leží na dně přehlubokého moře? Syn viděl, že je marné paličku hledat, a tak si slíbil, že se domů nevrátí, dokud si nevydělá větší majetek, aby alespoň takto nahradil ztrátu otcova mistrovského díla. 
Ubíhal čas a starý bednář marně vyhlížel svého syna. Věk ho už ohnul k zemi a on se obával, že se syn nevrátí domů včas, aby mohl převzít jeho dílnu. Jednou si zašel po práci do hospůdky, a jak tak sedí u stolu, najednou přiběhli rozjaření chlapci hostinského a jeden přes druhého vyprávěli hostinskému, že si vyšli až nahoru k rejvízskému Mechovému jezírku chytat ryby. 
„Proboha!“ ulekl se hostinský. „Nevíte, že Mechové jezírko je začarované?“ 
Chlapci se zaraženě podívali na sebe. 
„Začarované?“ řekl jeden z nich. „Ano, je začarované ..... o rybu jsme ani nezavadili, zato jsme z vody vylovili vyřezávanou paličku.“ 
Jakmile položili paličku na stůl, bednářskému mistrovi zasvítily oči. Vzal paličku do prstů, rozechvěle si ji prohlížel a potom řekl: 
„To je moje palička. Já ji zhotovil a dal jsem ji před lety synovi, když se chystal na vandr.“ 
„Tvoje palička?“ potřásl hostinský nedůvěřivě hlavou. „Kde by se tu vzala? Sám říkáš, že tu Tvou odnesl syn do světa! Takových paliček je, jednu nerozeznáš od druhé!“ 
„Ale tato je moje, poznám své dílo,“ trval na svém starý bednář. 
Pak uhodil paličkou o stůl, až hlavice paličky odpadla a na desku se vysypaly zlaťáky. 
„Ach, můj syn, co se stalo s mým synem!“ zanaříkal bednář, jat nedobrým tušením. „Jistě někde zahynul a já se s ním už nesetkám ..... “ 
Hostinský ho chlácholil, sousedé ho utěšovali, že ještě nemusí být tak zle, bůh ví, jak se mohlo stát, že se palička ocitla v Mechovém jezírku, syn s tím nemusí mít nic společného a jistě se vrátí živ a zdráv. Ale starý bednář se nedal utěšit, jenom naříkal a naříkal, že přišel o syna, a vyčítal si, že ho pustil na vandr. 
Od toho dne starý bednář chátral. Zdálo se, že jeho konec je nedaleko. A tu se zničehožnic objevil bednářův syn. Přišel zdráv a také jakéhosi majetečku se ve světě dobral, protože byl pracovitý a svému řemeslu rozuměl. Objal se s otcem a hned se rozhlížel po hospodářství a po dílně, aby se ujal bednářského řemesla. 
Jenom k tomu se nedal pohnout, aby vyprávěl, co ve světě zažil, a úzkostlivě se vyhýbal takové řeči. Když však otec kteréhosi večera položil na stůl ztracenou a opět nalezenou paličku a pověděl, jakým podivným způsobem k ní přišel, musel syn s pravdou ven. Vypravoval, jak ztroskotal na Baltském moři a že o všechno přišel, jen holý život z chladných vln zachránil, a také že otcova palička v tom moři tehdy utonula ..... Potom si otec i syn paličku znovu důkladně prohlíželi, ale nebylo pochyb, že to je vskutku ta, která zmizela v mořských hlubinách. Divili se tomu oba, divili se i sousedé, kterým o záhadné paličce pověděli, divení nebylo konce. 
Když pohřbil otce, převzal mladý bednář dílnu, a že byl umný a k práci se měl, jeho výrobky byly opět jako za starého mistra vyhledávány v celém okolí. 
Nu a od těch dob se vypravuje, že Mechové jezírko na Rejvízu je podivuhodnými podzemními kanály spojeno s mořem na dalekém severu.

Zdroj:www.abatar.cz