Beruška Alenka

Byla kdysi jednou jedna beruška. Bydlela v malém domečku pod tou nejkrásnější kopretinou na kopretinové louce, měla tam malou zahrádku plnou zeleniny, kde měla květák a pažitku, rajská jablka i salát, okurky a nechyběla ani mrkev. Měla tam také spoustu kytiček a roztodivného koření a také malou konývku na zalévání. Uvnitř jejího beruščího domečku bylo moc krásně a útulno. Alenka byla moc čistotná beruška a měla ráda krásné věci. V rohu pokojíčku stálo houpací křeslo po dědečkovi a v kuchyni kredenc na nádobí po babičce. Vedle stolu svítila lampa a z židle se smála její kamarádka panenka Klárka.
Beruška byla celá červená, hubené nožky, sedm puntíků na krovkách, milá, hodná, ráda se smála, všichni ji měli rádi a říkali jí Ája. Měla mnoho dobrých kamarádů. Střevlíka Ferdu, žížalu Aničku a želvičku Evičku.
Jednoho letního večera se sešli u Áji v domečku a povídali si o svých plánech na prázdniny. Střevlík Ferda chtěl jet do hor, že prý tam žijí jeho vzdálení příbuzní, otužilí, svalnatí brouci. Žížala Anička se chystala do jedné zahrádky u města, prý tam mají dobrou, kyprou půdu, jedna báseň. Už v březnu jí psala kamarádka, která tam pracuje. Zahradník je milý starý pán, má knír, zelené kalhoty, lopatu a má moc rád žížaly. Tak se tam Anička moc těšila.
„A co Ty, Evičko, kam Ty půjdeš?“ ptala se Ája.
„Ještě nevím,“ odpověděla želva „loni jsem se chtěla podívat na kraj louky, ale než jsme tam došla byl podzim. Ono je to totiž tuze daleko.“ protáhla se v krunýři. „Možná si letos udělám výlet k potoku. Je to blíž a motýl vyprávěl, že je tam moc hezky. A kromě toho, u potoka jistě roste šťavnatá tráva.“ olízla se Evička a pohladila si bříško.
„A kam poletíš Ty, Ájo?“ ptal se střevlík. A všichni se otočili na berušku.
„Já také ještě nevím. Každé léto jsem byla někde daleko od domova. Viděla jsem mnoho lesů, jezer, potoků i hor, viděla jsem krásné zahrady i zámecké parky, snídala jsem u vodopádů a prolétala jsem mnoho měst i vesnic. Minulé léto jsem byla tak daleko, že to snad ani nebyla naše země, kterou jsem viděla.“ zasnila se Ája nad vzpomínkami. „Letos bych chtěla být někde blízko, docela blízko domova.“
„Tak pojď se mnou k potoku.“ nabídla jí Evička.
„To by bylo príma.“ zasmála se Ája, ale pak se zamyslela:
„Jakpak se tam dostaneme, moje nožičky jsou na chození příliš slabé. A když poletím, budu tam o moc rychleji než Ty. A také nechci, abys šla sama, protože by Ti bylo cestou smutno. A já bych tam na Tebe čekala a také by mi bylo smutno. Kdybys tak uměla létat.“
Ale to želvy neumějí. Létat dovedou jen berušky, ptáci a ostatní zvířátka s křídly. Želvy mají krunýř, proto létat nemohou. A tak obě kamarádky přemýšlely, jak to udělat, aby mohly cestovat spolu. Želvička a beruška. A Tebe napadá, jak by to mohly udělat? Poradíš jim?