Betelka zlatá a Bětka smolná

Před dávnými časy, nikdo už si nepamatuje, kdy to vlastně bylo, žila byla jedna žena, která byla k Betelce, nevlastní dceři, zlá a nepřejícná, zatímco své vlastní dcerce Bětce dělala pomyšlení a promíjela jí i ty největší hrubosti. Bětka měla vždy pravdu, Betelka nikdy, Bětka měla vždy přednost, k jídlu dostala, co si přála, a oblečena chodila krásně, zatímco Betelce každý den kručelo hlady v žaludku a po světě chodila v hadrech jako žebračka. Bětka měla každý den svátek, zatímco Betelka dnem i nocí seděla u předení a ačkoliv byla pilná jako včelička, svojí matce se nezavděčila a jejím údělem byl život hořký a tvrdý.
Jednoho dne upadl Betelce na zem přeslen a odkutálel se k myší díře, kam zapadnul a zmizel. Macecha trvala na tom, že Betelka do myší díry vleze a přeslen opět přinese. Ubohá Betelka si nevěděla jiné rady než poslechnout, a tak to zkusila a tu máš čerte kropenku! Myší díra se roztáhla a uvnitř Betelku popadly neviditelné ruce a přenesly ji daleko, daleko do docela jiného světa. Tam Vám to vypadalo ale krásně! Do dálky se tu třpytil přenádherný zámek, a když přišla blíž, uviděla, že před zámeckou branou dovádějí pejsci, milá a chytrá zvířátka, která mluvila jako lidé. Přátelsky překvapenou Betelku zdravili a dokonce znali její jméno, neboť na ni volali:
„Haf! Haf! Přichází naše zlatá Betelka! Haf! Haf! Přichází naše zlatá Betelka!“
Tu ze zámku vyběhly půvabné děti a kráčely jí v ústrety. Betelka je plaše s úžasem pozorovala, byly tak milé a tak krásné, že to ani vypovědět neumím. A ty děti Betelku pozdravily, také věděly její jméno, protože jí říkaly Betelka zlatá. Protože dobře viděly, jak je hladová, tak se hned ptaly:
„Zlatá Betelko, s kým chceš jíst, s námi nebo s pejsky?“ Tu odvětila pokorně:
„Posaďte mne k pejskům, to je pro mne dobré dost.“
„Ne, ne,“ volaly půvabné děti jednohlasně: „půjdeš ke stolu s námi!“
Potom jí předložily dvojí oděv, aby si vybrala. Jedny šaty byly dřevěné a ty druhé zlaté. Betelka si vybrala ty dřevěné a řekla:
„Tyhle jsou pro mne dobré dost!“ Ale děti jí za její skromnost oblékly zlaté šaty a vedly ji do zářícího zámeckého sálu, kde stál prostřený zlatý stůl a byly na něm ty nejlepší a nejsladší pokrmy a nápoje. Hladové Betelce to přišlo, jakoby byla milovaný boží andílek při nebeské hostině a mezi těmi dětmi, které jí podávaly ty nejlepší kousky, se cítila jako v ráji. Při loučení děti Betelce darovaly mnoho drahocenných šperků a mezi jiným také zlatý přeslen. Potom ji popadly opět ty neviditelné ruce a vystrčily myší dírou nahoru do světnice zlé macechy, kde pojednou stála ve třpytících. zlatých šatech jako zářící anděl.
Sotva se macecha a Bětka vzpamatovaly z největšího překvapení, musela jim Betelka vše vyprávět do posledního puntíku a bylo rozhodnuto, že Bětka se také vydá dolů na druhý svět, aby si odtud přinesla neméně tak krásné věci jako Betelka. Bylo nad slunce jasné, že když ta opovržená a prostoduchá Betelka dostala takové bohatství, musí chytrá a vážená Bětka dostat tisíckrát víc. Tak hodily přeslen do myší díry a Bětka se vydala za ním. Když dorazila dolů, šla tou samou cestou jako Betelka, až dorazila k nádhernému zámku a srdce se jí v těle už tetelilo štěstím. Ale pejskové se tvářili nevlídně a štěkali:
„Haf! Haf! Smolná Běta jde! Haf! Haf! Smolná Běta jde!“ a jejich oči byly smutné a ocásky svěšené. Ze zámku vyšly ty půvabné děti, ale jejich pohledy do Bětina srdce nezářily tak slunečně jako do Betelčina. Ptaly se Bětky, s kým chce jíst a ona vyštěkla:
„S Vámi! Betelka také jedla s Vámi!“ Pak jí předložily ty dvoje šaty a Běta řekla:
„Chci ty zlaté! Betelka má taky zlaté! A chci také zlaté šperky a drahokamy a perly a nezapomeňte na zlatý přeslen!“ Ale andílkové se zachmuřili, navlékli jí dřevěné šaty a musela jíst na podlaze zbytky s pejsky. Na rozloučenou jí její dřevěné šaty natřeli smůlou a dali jí jméno ..... smolná Běta. Na přeslen nezapomněli, dostala starý dřevěný. Inu, byli rády, že se jí zbavili a strčili ji myší dírou zpátky na svět.
Tady nahoře zůstala Betelka celý život v úctě a vážnosti a lidé jí říkali Betelka zlatá, zatímco Bětka byla opovrhovaná a děti za ní často pokřikovaly:
„Haf! Haf! Smolná Běta jde!  Haf! Haf! Smolná Běta jde!“