Bílá a černá

Jedna žena šla se svou dcerou a pastorkyní přes pole sekat obilí. Tu přichází dobrotivý Bůh v podobě ubohého žebráka a těch žen se ptá na cestu do vsi. Matka i její dcera mu posměšně odpověděly, ať si tu cestu sám hledá, ale hodná pastorkyně mu cestu ukázala, dokonce s ním kousek šla.
Bůh se na nehodné ženy rozhněval a učinil, že jejich tváře zhrubly, černé jako noc a ošklivé jako hřích se staly; a nejenom to, ještě jim záda křivicí ohnul. Však té hodné pastorkyni tři přání splnit slíbil a ona si přála být krásná a čistá jako slunce, mít měšec zlata, který se nikdy nevyprázdní a poslední její přání bylo dostat se po smrti do nebe. Tu ji milostivý Bůh s požehnáním ta dvě přání vyplnil a po smrti ráj přislíbil.
Když matka se sestrou domů přišly, celé černé a ošklivé, viděly, že pastorkyně je celičká bílá a krásná a do jejich srdcí vstoupila nenávist tak velká, že neměly nic jiného na mysli, než jak nebohou dívku do neštěstí uvrhnout.
Pastorkyně měla bratra Patrika, který ji velmi miloval, a jemu vyprávěla, co se jí přihodilo. I Patrik se spolu s ní zaradoval a její krásu na obrázek si namaloval, aby se s ním těšit mohl. Ale dívka mu kladla na srdce, ať obrázek nikomu neukazuje.
Patrik si pověsil obrázek na stěnu své komůrky; bydlel na královském zámku, kde sloužil jako kočí. Každý den stanul před tím obrázkem a děkoval Bohu, že jeho sestře takové štěstí dopřál.
I stalo se, že tomu králi, u kterého Patrik sloužil, zemřela žena a ta tak krásná byla, že podobné by člověk na světě nenašel, a král pro ni velmi truchlil. Sloužící si všimli, že kočí má obrázek, před kterým každý den stojí, a protože jejich srdce byla závistivá a nepřejícná, králi to žalovali. Tak si král obrázek nechal přinést a spatřil dívku tak krásnou, jako jeho milovaná žena byla, a ihned se do ní vroucně zamiloval. Nechal si zavolat kočího a ptal se ho, kdo na tom obrázku je; on mu pravil, že to je jeho milovaná sestřička. A král řekl, že ta a žádná jiná se jeho ženou stane, dal kočímu kočár i koně, zlatem zdobené šaty a poslal jej pro sestru.
Když Patrik s tou zprávou domů dorazil, sestřička se zaradovala, avšak Černá ji to štěstí záviděla a rozhněvala se nad míru a své matce pravila, že ona jí celým svým uměním čarodějným musí takové štěstí zajistit. A matka ji uklidnila, že vše už promyšleno má. Svým čarodějným uměním omámila kočímu oči, že napůl slepý byl, a nápěvem omámila pastorkyni její uši, že napůl hluchá byla. Pak nastoupili do kočáru, pastorkyně ustrojená do královského šatu co jí bratr od krále dovezl, a s ní macecha a sestra, Patrik si sednul na kozlík a vyrazili na cestu.
Když kus cesty ujeli, tu se Patrik naklonil a na sestru zavolal:

„Přikryj se sestřičko milená, ať Tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá, ke králi přijedeš líbezná“

Zeptala se pastorkyně macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať své krásné šaty svleče a dá Černé. Podivila se Bílá tomu přání, ale přání bratrovo vyplnila.
Jeli dále a po nějaké chvíli Patrik opět na sestru zavolal:

„Přikryj se sestřičko milená, ať Tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá, ke králi přijedeš líbezná“

Zeptala se pastorkyně opět macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať svůj zlatý čepec sundá a dá Černé. Podivila se Bílá tomu přání, ale přání opět bratrovo vyplnila.
Jeli dále a po chvíli zavolal Patrik do třetice:

„Přikryj se sestřičko milená, ať Tě déšť nesmáčí,
vítr nezcuchá, ke králi přijedeš líbezná“

Zeptala se pastorkyně opět macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať se na něco z okna kočáru podívá. Jeli zrovna po mostě přes velikou vodu a když se Bílá z okna vyklonila, tu ji ty dvě ženy zlořečené popadly a dolů do vody shodily. V tom okamžiku, kdy se Bílá utopila, na hladině se najednou sněhobílá kachna objevila a po řece plula. Patrik si ničeho nevšimnul a jel dál, až dorazili na královský dvůr.
Tak Patrik přivedl králi Černou, a protože měl oči oslepené a jen záři zlatem zdobených šatů viděl, že tu pravou přivedl, si myslel. Král však, když to ztělesnění ošklivosti viděl, velmi se na kočího rozhněval a do hadí jámy ho uvrhnout nechal. Macecha však ovládala silná kouzla a i samotného krále tak obloudila, že se mu Černá nakonec přijatelná zdála, nechal je u sebe a nakonec se s ní oženil.
Jednou večer, když v milostném objetí král s Černou byl, připlula do kuchyně kamennou výlevkou sněhobílá kachnička a takto zaprosila, ať kuchtík tak hodný je, oheň rozdělá a ona si svoje peří osušit může. Tak kuchtík v krbu rozdělal oheň a kachna si k teplu sedla, peří si zobákem čechrala a zatímco tak seděla a dobře sobě činila, tak se vyptávala:
„Copak dělá Patrik, bratříček můj?“
A kuchtík pravil:
„Sedí v hadí díře.“
„A co dělá Černá v tomto domě“
A kuchtík pravil:
„S králem sdílí lože.“
„Bůh ho opatruj“, pravila kachna a výlevkou pryč odplula.
Druhého dne zase připlula a ty samé otázky kladla a třetí den opět. Tu kuchtík už to déle nemohl unésti, za králem běžel a vše mu vypověděl. Král to na vlastní oči chtěl vidět, a když toho večera kachnička hlavu z výlevky opět vystrčila, tu král popadnul měč a hlavu jí uťal. A tu se před ním ona krásná dívka objevila, kterou kdysi na obrázku spatřil a za ženu sobě vyvolil. Král byl najednou celý šťastný, šaty jí přinést nechal a pak mu musela vyprávět, jak skrze faleš a nenávist oklamána byla a do vody hozena; její první přání bylo, aby král jejího nebohého bratra z té strašné hadí díry vysvobodil. Když král její přání vyplnil, tak za macechou zašel a zeptal, jaký by trest zasloužil ten, co krále hanebně oklamal. Tu čarodějnice, tak svou pýchou zaslepena byla, že jí ani na mysl nepřišlo, že o ní král mluví, a zpupně pravila, že toho provinilce je nutné donaha svléci a do sudu s hřebíky a jehlami zavřít a ten sud za koně zapřáhnout a toho koně do světa vyhnat.
Tak její přání splnili a ona i Černá potrestány po právu byly, tak jak samy myslely, že je to nejlepší za lhaní králi. Král se s Bílou oženil a jejího bratra bohatě za věrné služby odměnil.