Blangenmoorské strašidlo

V Blangenmooru nedaleko Eddelaku v jižní části kraje Dithmarschen[pozn1] žil před mnoha sty lety jeden bohatý sedlák jménem Buhmann, který byl mimo jiné i zeměměřič. Ten muž vedl hříšný život, složil nejednu křivou přísahu, jako chudinský představený zpronevěřil peníze, pozemky vyměřoval nesprávně a svévolně a páchal další rozličné zlé skutky. Proto Buhmann nenalezl po své smrti v hrobě klid a byl odsouzen k tomu, aby jako duch bloudil po zemi. Sousedé nemohli spát, neboť noc za nocí duch hlomozil ve svém dřívějším domě. Tak zavolali na pomoc pastora Hellmana z města Marny[pozn2] . Ten prý uměl zaříkávat duchy. Buhmann po pastorově zaříkávání souhlasil, že z domu odejde, jen prosil, aby ho kněz zapudil na suchou zemi a ne na mělčinu do zátoky, jak bylo zvykem, neboť odtamtud se žádný duch nikdy nedokázal vrátit. Pastor Hellman téhle prosbě vyhověl a strašidlo vypověděl na rozlehlou pastvinu Geest, kde už se zdržovalo mnoho jiných duchů. Tam vykázal Buhmannovi jedno určité místo, ze kterého se mohl ke svému domu přiblížit každých sedm let o jeden slepičí krok.

 Zrovna, když duch dorazil na místo svého určení, z Geestu odjížděl s fůrou rašeliny jeden sedlák z Helserdeichu u Marny. Strašidlo nelenilo a ihned naskočilo dozadu na vůz. Ovšem pod jeho tíhou vůz náramně ztěžknul a jen s velkou námahou ho voli přitáhli na sedlákův dvůr v Helserdeichu. A strašidlo se mohlo opět pustit do strašení a lomození a počínalo si ještě hůře než dříve. Sousedi opět zavolali pastora, který poznova vykázal ducha do pustiny. Ale i tentokrát duch z vykázaného místa utekl, a to na jedné slepici. Ale za nedlouho poté ho pastor opět dopadnul. Nedlouho potom dopadnul pastor ducha Buhmanna poznova, a to v jedné světnici a ptal se ho, jak se mohl odvážit vrátit zpět. Buhmann mu říkal, že opět přijel na voze, neboť jízdu mu nikdo nezakázal. Tu mu rozhněvaný pastor pohrozil, že tentokrát ho vyžene na mělčinu do zátoky a odtud ho nikdo nebude moci nikdy vysvobodit.

 Strašidlo však posedl duch vzpurnosti a jak se dokazovat, že sám pastor je také velký hříšník, jednou prý utrhnul na cizím poli tři žitné klásky. Pastor však odvětil, že to učinil nevědomě, klásky utrhnul přezkami od bot, když kráčel přes pole. Potom ho duch obvinil, že jednou vzal pekaři štolu, aniž by ji zaplatil. Ale pastor objasnil, že peníze hned nato do pekárny přinesl. „Ale,“ zvolal duch vítězoslavně: „jednou jsi políbil dívku, k čemuž jsi neměl právo.“ Pastor odvětil: „To se ale stalo z opravdové lásky.“ Více neměl duch co přednést, a tak ho pastor mohl vykázat do zátoky na mělčinu, kde mu uložil počítat zrnka písku. Jestli s tím jednu bude jednou v půlnoční hodině hotov, pak bude volný.

 Na mělčině v zátoce, kam musel Buhmann odejít, bydlili ještě jiní duchové, kteří tam byli vykázáni. Chudí rybáři, kteří chodili na lov kambal či krabů, je často vídávali, jak tam poletují. Buhmanna, kterému rybáři říkali Juchen Knoop, vídávali nejčastěji postávat v nebezpečných hlubinách. Přiblížil-li se někdo k duchovi, tu on ustoupil dál na ještě nebezpečnější místo. Pokud ho neopatrný rybář následoval, tak upadnul do nebezpečí, že v písku uvízne a potom přijde vlna a on se utopí. Občas byl Buhmann ale i dobrý; jednoho rybáře, který trpěl padoucnicí a jednou dostal záchvat zrovna, když byl venku a hnala se na něj vlna, Jucken Knoop popadnul a zanesl na suchou zem a zachránil ho tak před jistou smrtí. Jindy, když se nečekaně rychle hnala obrovská vlna a jeden pastýř, co pásával dobytek nad vnější hrází, ho nedokázal včas sehnat, zoufale zvolal: „Juchene Knoope, pomoz nám ve jménu Božím!“ A volaný se opravdu objevil a v mžiku byl všechen dobytek v bezpečí.

 Buhmann pomáhal pastýřům z mnohého nebezpečí, ale musel ještě staletí snášet svůj zasloužený úděl, což dával lidem v zátoce jednou k jejich užitku, podruhé k jejich škodě na vlastní kůži pocítit.