Bleška a veška - Bratři Grimmové

Žila, byla jedna veška, a protože jednomu je smutno k uzoufání, tak s ní bydlela jedna bleška. Aby té radosti nebylo pomále, vařívaly si ty dvě ve vaječné skořápce pivo.

 Jednoho dne zase vařily, ale nedočkavá veška se kolem skořápky ochomýtala tak nešťastně, že spadla dovnitř a ošklivě se popálila. Na to se nemohla bleška koukat i dala se do tak hlasitého naříkání a lamentování, až to byl dvířkům příliš, a tak se zeptaly: „Proč tak naříkáš a lamentuješ, bleško?“ „Protože se veška zle popálila.“ To mělo dvířka taky ke smutnění, a tak začala ukrutně vrzat.

 Košťátko, které dřímalo v koutě, se probralo a zeptalo: „Jeminkote, dvířka, proč tak vržete?“ „Jak nemáme vrzat? Veška se zle popálila a bleška pláče a naříká.“ To mělo košťátko k tak truchlivému zametání, až z toho jednomu usedalo srdce.

 Jel kolem zrovna vozíček a ptal se: „Košťátko, proč zametáš tak smutně a truchlivě, jednomu z toho usedá srdce!?“ „A jak bych mělo zametat, když se veška tak zle popálila, až z toho bleška pláče a naříká a dvířka vržou ke smutku?“ Dál jel tedy i vozíček se žalem.

 Cestou potkal hnojišťátko a to se zeptalo: „Vozíčku, pročpak jedeš se žalem?“ „Proč bych neměl jet se žalem, když se veška tak zle popálila, až z toho bleška pláče a naříká, dvířka vržou ke smutku a košťátko truchlivě zametá?“ Tohle všeobecné smutnění dojalo hnojišťátko tak, že zahořelo jasným plamenem.

 Vedle rostl stromek a ptal se: „Hnojišťátko, jak to přijde, že hoříš jasným plamenem?“ „Proč bych nemělo hořet jasným plamenem, když se veška tak zle popálila, až z toho bleška pláče a naříká, dvířka vržou ke smutku, košťátko truchlivě zametá a vozíček jezdí se žalem?“ To byl opravdu smutný příběh, ze kterého se počal stromek třásti, až mu spadaly všechny lístky.

 Viděla to jedna děvečka, co kolem šla se džbánkem na vodu, a ptala se: „Stromku, proč se třeseš tak, až ti spadaly listy?“ „Proč bych se neměl třást, když se veška tak zle popálila, až z toho bleška pláče a naříká, dvířka vržou ke smutku, košťátko truchlivě zametá, vozíček jezdí se žalem a hnojišťátko hoří jasným plamenem?“ Tu děvečka samým dojetím upustila svůj džbánek a ten se rozlétnul na tisíc střípků.

I zeptala se studna, z které vyvěrala voda: „Děvečko, jak to přišlo, že jsi rozbila svůj džbánek?“ „Proč bych neměla rozbít džbánek, když se veška tak zle popálila, až z toho bleška pláče a naříká, dvířka vržou ke smutku, košťátko truchlivě zametá, vozíček jezdí se žalem, hnojišťátko hoří jasným plamenem a stromek se třese, až mu spadaly listy?“ „Ach tak?“ povzdechla si studna: „Tak to já se samým hořem vyliji.“ A bylo to!

 Všechen ten smutek a žal zaplavila velká voda, utopili se v ní všichni; děvečka se stromkem, hnojišťátko s vozíčkem, košťátko se dvířky; a nakonec i veška s bleškou.