Bonifác a bratránci

Byl jednou jeden cirkus plný pilin a muzikantů a v tom cirkuse měli lva Bonifáce. Byl to velice slušný lev, takový dobrák, samá ochota, nic se mu nemuselo říkat dvakrát, představení nikdy nepokazil, a tak ředitel cirkusu často říkal ostatním lvům:
„Z Bonifáce byste si měli vzít příklad, je to vzorný lev.“
Děti ho měly rády, psaly mu dopisy, milý Bonifáci, nemohu na Tebe zapomenout, a mohly se utleskat, když chodil po rukou, cvičil prostná a dělal hvězdice, což dokáže málokterý lev.
„Opakovat, opakovat“ volali chlapečkové a holčičky a Bonifác, ten dobrák, dělal hvězdice, cvičil prostná a chodil po rukou do nekonečna a ještě se přitom usmíval.
Ředitel cirkusu si s Bonifácem dobře rozuměl, chodíval s ním na procházku a kupoval mu v ovocnářství banány, které měl Bonifác hrozně rád.
Jednou tak spolu jdou po městě, je krásné letní dopoledne, všude plno dětí, a Bonifác povídá:
„Co to, že je na ulici tolik dětí, jak to, že nejsou ve škole?“
„Proč by byly ve škole,“ říká ředitel, „je léto, mají přece prázdniny.“
„Prázdniny,“ vzdychne Bonifác, „já jsem ještě nikdy prázdniny neměl.“
A ředitel jde, chvíli mlčí a pak povídá:
„No dobrá, jsi vzorný lev, dejme tomu, že bych Tě poslal na prázdniny, ale kam bys, prosím Tě, jel?“
„Kam jinam než k babičce,“ povídá Bonifác, „to je přece jasné.“
Podívejme se, myslí si ředitel, zapomněl jsem, že i lvi mají babičky, a tak řekne:
„Dobrá, jeď si, ale prvního září ať jsi zpátky.“
A Bonifác se může radostí zbláznit, s něčím takovým vůbec nepočítal, prázdniny jsou prázdniny, co může být krásnějšího, řekne tedy řediteli:
„Děkuji, udělal jste mi velikou radost,“ a běží si zabalit kufr, koupit lístek do Afriky a nějaký dárek pro babičku.
V obchodním domě je lidí jako much, ale když se u pultu objeví lev, všichni mu dělají místo a prodavač se ptá:
„Co si račte přát, kartáč na hřívu nebo pastu na ty nádherné zuby?“
„Ani hřeben, ani pastu,“ řekne lev Bonifác, „jedu na prázdniny k babičce a chci jí koupit dárek.“
„Rozumím, rozumím,“ řekne prodavač a zamyslí se, „mohl by to být vlněný šál, bačkory nebo brýle?“
„Na co šál a na co bačkory,“ diví se Bonifác, „v Africe je přece horko, jak jste se učil zeměpis? Ale brýle, to by šlo, myslel jste brýle proti slunci, že ano?“
„Ovšem,“ řekne prodavač, „ale měl bych tady ještě tohle, a vytáhne zelený župan, je na něm všechno možné, čtyřlístky a kapradí a růže a babočky admirálové, je to župan, jaký se hned tak nevidí, pravý župan pro starou lvici,“ a Bonifác se nerozmýšlí, koupí ho a jde na nádraží.
A pak jede vlakem, dívá se z okna na domky a na zahrádky, mává na děti a děti se dívají a myslí si, hele, stěhuje se cirkus, a vůbec je nenapadne, že to nejede cirkus, ale jeden šťastný lev, který cestuje jen tak sám na prázdniny k babičce, a potom jede lodí, háže rohlíky žralokům, opaluje se na palubě a myslí na to, jak to bude krásné, až se bude chodit koupat, až nebude mít žádné představení ani odpoledne, ani večer, jak se každý den krásně vyspí a bude jíst banány a povídat si s babičkou. A co tak přemýšlí, loď zastaví, někdo volá:
„Afrika, vystupovat,“ a lev Bonifác je doma.
Všechno je to trochu jinačí, myslí si, tady jsme si hrávali s Pankrácem a Servácem, a teď je tady trafika, a jde po cestičce mezi stromy hustým pralesem, kufr je těžký, říká si, už abych tam byl, ale nakonec se přece dočká, vidí v dálce zahrádku a na zahrádce starou lvici v houpací židli, jde tedy tichounce po špičkách, jak dovedou chodit jenom lvi, a pak udělá baf, ale pořádně, a babička se otočí, spráskne pracky a řekne:
„Jsi to vůbec ty, Bonifáci, ani bych Tě nepoznala, kde se tady bereš?“
A oba mají ohromnou radost, Bonifác vybalí dárky, babička si nasadí brýle a oblékne župan, vypadá krásně, vypadá jako lvice, která kouká z růží a čtyřlístků, moc jí to sluší a říká:
„No ne, s tím se musím pochlubit,“ a volá na všechny strany, hlasitě jako stará lvice. „Pojďte se podívat, přijel Bonifác a přivezl mi nádherný župan a brejle,“ a než bys řekl švec, je tady nejmíň dvě stě lvů, samí příbuzní, strýčci a tetičky a plno docela maličkých bratránků, plno docela maličkých legračních lvíčků, a všichni vítají Bonifáce, prohlížejí si brýle a župan a ptají se, co je tohle a co je tamto, a ukazují na květiny a motýly.
A Bonifác říká:
„To jsou čtyřlístky a kapradí a růže a babočky admirálové, tohle v Africe není, přivezl jsem to z ciziny, kde jsou cirkusy a obchodní domy.“
„A co tam, prosím Tě, Bonifáci, děláš?“, ptá se jeden lev přes druhého, protože to všechny opravdu zajímá.
A Bonifác jim vykládá, že chodí po rukou, cvičí prostná a dělá hvězdice, a protože lvi koukají a nevědí, o čem je řeč, tak jim hned jednu hvězdici ukáže.
A lvům lezou oči z důlků, v životě nic takového neviděli, říkají si, to není možné, to není samo sebou, tohle přece dokáže málokterý lev, a malí bratránci volají:
„Opakovat, opakovat, výborně, my chceme ještě,“ a mohou se utleskat a Bonifác, když vidí ty maličké legrační bratránky, jak je to baví, jak se smějí, jak jsou celí pryč, dělá hvězdice znovu a znovu, chodí po rukou a cvičí prostná a malí bratránci vůbec nechtějí spát a ráno jsou tu zas, a tak Bonifác, ten dobrák, má představení od rána do večera, nemá čas ani na koupání, ani na banány, a myslí si, nedá se nic dělat, prázdniny neprázdniny, jsem vzorný cirkusový lev, a tak se usmívá, jak nejlíp umí, a malí bratránci tleskají znovu a znovu a říkají si mezi sebou, budeme mu posílat dopisy, jak se nám to líbilo, jen co se ve škole naučíme psát.