Bratr Měsíček a sestra Hvězdička

Na nebeské louce hrál si bratr Měsíček se sestřičkou Hvězdičkou. Hráli si na honičku. Ale ještě než si začali hrát, rozpočítali se, kdo bude honit.

 

En, ten, títí,

nebeské kvítí,

sauraka, kometa,

svítíme do světa,

svítíme pro lidi,

ať v noci uvidí,

noc není den,

jdi s kola ven!

 

Slovo padlo na Hvězdičku a proto musela honit. Honila, honila, až měsíčka chytila. potom zase honil Měsíček ji. Hvězdička běhala po nebeské louce, utíkala pořád dál a dál a ještě dál... Až doběhla na kraj nebeské louky. Nedávala pozor a BUM, letěla dolů na svět.

 

Letěla, letěla, až dopadla do zahrady za domem, kde bydlí Vládík a Eva. Taky bratr a sestřička. Že byla noc, děti spaly.

Škoda, že spaly, byly by Hvězdičku  hned uvítaly. Měly hvězdy rádi a vyznali se v nich jako hvězdáři. Pozorovali je každý večer a dávali jim jména. Jedné hvězdě říkali třeba "Mrkavá", jiné zase "Třepetalka" nebo "Zlaté očko" a tak všelijak.

Ráno se děti probudily, a jen se umyly a nasnídaly, už běžely do zahrady podívat se, kolik kytek pes noc rozkvetlo, kolik jahod uzrálo.

"Podívej, Evo" volal Vládík, sotva přišel do zahrady, "podívej, jaká divná růže nám tu dnes v noci rozkvetla!"

Eva se podívala.

"Ale Vládíku, to není růže, to je hvězdička. Znám ji, ještě včera svítila na nebi. Svítí vždycky zrovna nad naši zahradou."

Vládík šel blíž.

"Opravdu," zvolal, "je to hvězdička. Zlaté očko, Evo, zrovna Zlaté očko."

 

Děti se radovaly. Však měli proč. V zahradách u sousedů kvetou všelijaké krásné a roztodivné květiny, ale opravdovou hvězdičku nemají nikde. Tu má jen Vládík a Eva.

"Víš, Evo,"povídá Vládík, "vystavíme kolem hvězdičky domeček a nad ní stříšku. Alespoň jí nikdo neuvidí."

"Ale potom jí ani mi neuvidíme, Vládíku!"

"Můžeme přece udělat do domečku okna, Evo."

"Ano, uděláme okna - a já ušiji do nich záclonky, pěkné modré, aby se hvězdičce u nás líbilo."

Daly se do práce, ale do večera toho mnoho neudělaly. Nediv se: jsou to jenom děti.

 

Navečer hvězdičku Přikryly peřinou, aby jí v noci nebyla zima. Vládík byl napřed proti tomu.

"Nebude jí zima," říkal, "je přece zvyklá celou noc běhat po nebeské louce."

Ale Eva mu to rozmluvila.

"Na nebi je tepleji než u nás, hřeje tam sluníčko."

"To je pravda,"uznal Vládík a pomohl Evě hvězdičku přikrýt.

 

Před spaním se děti dívaly z okna. Dívali se do zahrady a libovali si:

"Pěkně jsme hvězdičku přikryly, bude se jí dobře spát."

Potom se podívaly na nebe. Měsíček svítil zrovna nad jejich zahradou. Ale byl docela jiný než jindy. Nešpulil hubičku k veselému úsměvu a nebyl už tak tlustý a kulatý jako včera.

A druhého večera byl zase menší, zase hubenější, až se děti dovtípily.

"Stýská se mu po sestřičce, trápí se. A když se někdo trápí, hubne a chřadne, říkává maminka."

Bylo jim měsíčka líto. Přemýšlely jak mu pomoci. Co kdyby někdo rozdělil je dva?

"Musíme hvězdičku vrátit, nebo se nám měsíček utrápí."

Ale jak to udělat? Do nebe je vysoko a daleko, tam ani nedoskočíš ani nedoběhneš.

Děti přemýšlely celé dni, co dělat, ale nic je nenapadalo.

 

Měsíček zatím chřadl víc a víc, byl ho už jen docela malý srpeček. A jednou večer se dokonce už vůbec neukázal.

"Snad se rozstonal," říkaly si děti, "stůně a leží, nemůže svítit. Noc je bez něho černá a smutná."

Už neměly radost z hvězdičky. Opatrovaly ji sice pořád stejně dobře a pečlivě jako první den, ale jinak neměli na nic čas. Sháněly u známých radu, jak dostat hvězdičku zpátky na nebe.

 

Ale nikdo jim neuměl poradit. Ani tatínek, ani maminka, ani moudrý dědeček, který jim přece vždy dobře poradil, když měli nějaké trápení.

Jednou, to už měsíček nesvítil několik dní, odpoledne pršelo. Děti nemohly ani do zahrady, seděli u okna a smutně se dívaly, jak hvězdička v trávě mokne. Pršelo jen se lilo. Ale všechno jednou přestane a za domem vysvitlo zase slunce. Najednou se nad zahradou objevila duha, krásná sedmibarevná duha.

 

"Podívej, Vládíku," zvolala Eva, "vypadá jako most!"

"Opravu! Duha je most do nebe," vykřikl Vládík.

Popadl Evu za ruku a táhl ji do zahrady. Otřely hvězdičku, osušili ji a potom ji odnesly. Položily ji na duhu a hvězdička se rozběhla. Utíkala po sedmibarevném nebeském mostě, utíkala, až se za ní prášilo zlatým prachem.

 

Hvězdička doběhla až k nebeské louce a vyskočila na ni. A večer, když se děti dívaly oknem, seděla Hvězdička zase pěkně na nebi a vděčně se na ně usmívala. A za chvíli se objevil i Měsíček, byl ještě hubený, ale vesele mrkal. A další dny přibýval a přibýval, až byl zase kulaťoučký jako dříve.

Autor:Frank Wenig

Zdroj:Pohádky před spaním