Bratříček, sestřička a tři psi

Jeden mlynář a jeho žena zemřeli krátce po sobě a zanechali tu dvě děti, chlapce a děvčátko, a jako jejich dědictví kozu a kohouta. Děti chtěly ta zvířata prodat, aby si za to opatřily něco k živobytí, a tak chlapec přivázal koze kohouta mezi rohy a hnal je na jarmark. Na cestě potkal řezníka, který šel zrovna nakupovat dobytek a vedl sebou tři psy, černého, bílého a strakatého. „Nechceš si to se mnou vyměnit?“ zeptal se řezník chlapce. Ten se na psy podíval, a protože se mu dost líbili, souhlasil. Řezník mu dal ještě píšťalku a řekl: „Když zapískáš, psi ti přiběhnou na pomoc, ať jsou kdekoliv.“ S těmi slovy se hoch obrátil k domovu. Sestřička, když viděla, že nepřinesl chleba, začala plakat. „Nyní umřeme hlady!“ volala žalostně. Ti psi ale všemu rozuměli, vyskočili a utíkali na královský letohrádek, který stál nedaleko. Ten černý pes vběhnul do kuchyně a popadl pečeni, ten bílý utíkal do spižírny a vzal tam chleba a ten strakáč skočil do sklepa a přinesl láhev vína. Děti se zaradovaly, jedly a pily a od té chvíle již nouzí netrpěly; neboť vždy, když měly hlad, přinesli jim psi nějaké jídlo.

Ale král se doslechnul, že do jeho kuchyně, spižírny a sklepa vbíhají tři psi a odnášejí odtamtud to nejlepší a nedají se nikdy chytit. Tak poručil, aby po těch psech pátrali, až je chytnou, přijdou o hlavu oni i jejich páni. Když se to děti dozvěděly, ihned se sebraly a vydaly i se svými psy do hlubokého lesa. Přišly k nějaké chaloupce, uvnitř hořela svíce a u ní seděla nějaká stařenka. „Zaplať pánbů,“ zavolala na děti: „i tato noc přinese nějakou kořist! Vězte, že tu bydlí dvanáct loupežníků, kteří za malou chvíli přijdou domů.“ Děti se roztřásly strachy, ale bratříčka brzy napadlo, co musí udělat. Poslal své tři psy hlídat dveře, toho bílého před bránu, černého za bránu a toho strakáče před domovní dveře. Za chvíli slyšeli dupot, láteření a klení šesti loupežníků a bába je chtěla varovat, ale strakáč zavrčel a nenechal ji projít dveřmi. Když těch šest přišlo až k domu, skočil na ně černý pes a roztrhal je. Potom ulehl mezi mrtvoly a číhal. Za malou chvíli přišlo i těch druhých šest hrdlořezů, ten černý je zase všechny strhnul k zemi a zardousil, jen jeden z loupežníků, mladý kupec, nebyl zcela mrtvý. Plazil se vraty do domu a tu ho zadržel ten bílý pes. Loupežnická bába jim musela nyní ukázat vše, co tu bylo k vidění. V jedné komnatě ležely velké hromady naloupených pokladů a na stěně visel mohutný meč, který bratříček sundal a připjal si ho k boku. Sklep byl plný mrtvých; sem musela stařena přivléci i mrtvé loupežníky, avšak napůl mrtvého mladého kupce zamknula nepozorovaně do komory.

Druhého dne vzal bratříček černého psa a šel, aby se porozhlédnul po okolí. Sestřička zůstala s ostatními psy v loupežnickém doupěti. Stařena vzala nějaký hrnec, šla do komory, namazala kupce a on se v mžiku vyléčil ze všech ran. Pak šli oba k sestřičce a přemlouvali ji, aby se za kupce vdala, pak jí budou všechny ty poklady patřit. Jejího bratra zabijí, ale nejprve se musejí zbavit těch psů, což bude lehké, stačí když je po jednom pošle do komory pro mouku a stařena je tam zavře. Dívce se mladý kupec líbil, a tak souhlasila a on se zase ukryl. Když přišel bratříček domů, zdála se mu sestra jako proměněná, také úplně jinak mluvila a najednou poslala všechny psy do komory pro mouku. To se chlapci nějak nezdálo, vyšel ven a chtěl se do komory podívat, ale byla pevně zavřená. Tu si vzpomněl na píšťalku, kterou mu dal řezník, vytáhnul ji a zapískal. Dveře komory se rozletěly a psi byli u něj. Pak šel zpět do domu, kde stála sestřička a mladý kupec a zrovna se chtěli na chlapce vrhnout, aby ho zabili. Ale on tasil svůj meč a kupci setnul hlavu, potom šel do světnice a totéž provedl se stařenou. Sestřičce poručil ty mrtvé odtáhnout do sklepa, hodil ji dolů k nim a řekl, zatímco zamykal: „Dokud toho mladého loupežníka nesníš, zůstaneš tady!“ Pak vzal své tři psy a šel pryč.

Přišel do města, kde byly domy potaženy černým suknem, a tak se ptal, co to má znamenat a jeden hostinský mu to pověděl. Tady poblíž prý přebývá sedmihlavý drak, kterému musí každý rok dát jednu pannu a dnes to má být královská dcera, proto je celé město ve smutku. Zatím vyjela princezna bez doprovodu vstříc svému osudu, společnost jí dělal jen kočí. Bratříček vzal psy a šel za kočárem, ale zkratkou se na určené místo dostal dříve než princezna, protože kočí se neodvážil jet až tam, kočár zastavil opodál a ona musela zbývající kus dojít pěšky. Když tam dorazila, šel jí bratříček v ústrety a řekl: „Neboj se nic, já toho draka odpravím!“ Jeho meč už nedočkavě vyskakoval z pochvy a toužil po dračí krvi. Však už byl strašlivý a oheň plivající netvor tu! Bratříček pozvednul meč a jedinou ranou mu srazil všechny hlavy. Zůstal ale neopatrně stát na místě, a tak ho srazil švihající dračí ocas a on padnul jako mrtev k zemi. Tu se psi vrhnuli na svíjející se dračí trup a učinili s ním krátký proces, dračí údy se ještě trochu cukaly, když zacházelo slunce. Princezna zatím klesla k bratříčkovi a velmi plakala. Tu přišli také psi a vyli a nevěděli si rady. Nakonec si ten bílý a strakatý pes vzpomněli na hrnec, ze kterého stařena vyléčila mladého kupce. Jak si to tak vyprávěli, dal jim ten černý pořádný štulec, proč je to už dřív nenapadlo a poručil jim, že mají pelášit a ten hrnec s léčivou mastí přinést. Když princezna mrtvého natřela mastí, otevřel bratříček oči a byl zdravý jako rybka a zdálo se mu, jakoby se probral z hlubokého spánku. „Ty jsi mne zachránil a patří ti moje ruka, tak to můj otec slíbil.“ zvolala princezna. Chlapce to potěšilo, ale chtěl si ji vyzkoušet, zda mu zůstane věrná, a proto řekl: „Já musím táhnout ještě do světa a pobíjet draky; ale do roka a dne přijdu a pak můžeme mít svatbu!“ Princezna vyřízla ze svého kapesníku monogram a ten bratříčkovi dala a každému ze psů uvázala kolem krku hedvábný obojek; tomu černému bílý, tomu bílému černý a tomu strakatému pruhovaný. Mezitím bratříček vyříznul z dračích hlav jazyky, zastrčil je do torny a šel pryč. Když kočí viděl, že je drak zabitý a ten jinoch odešel, běžel tam a ptal se princezny proč pláče, když je nyní volná. Jak nemá plakat, když ji její zachránce opustil. Tu kočí ihned spředl ošklivý plán. Uhodil na princeznu, že pokud mu neslíbí, že řekne, že draka přemohl on, tak ji na místě zabije. Pod tou pohrůžkou mu to slíbila. Kočí posbíral dračí hlavy, naložil je do kočáru a jel s princeznou domů. Všechen lid se radoval, když opět princeznu viděl a velebil jejího zachránce, za kterého se kočí vydával. Král chtěl ihned dodržet dané slovo a rozkázal, že se bude slavit svatba. Ale jeho dcera ho velmi prosila, aby ji dopřál ještě rok svobody a on jí to učinil k vůli.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Ten rok se blížil ke svému konci a byl tu svatební den; celé město bylo slavnostně vyzdobeno a královská kuchyně i sklep byla plná toho nejlepšího jídla a výtečného pití; zrovna v tomto čase se do města vrátil bratříček. Hostinský mu opět rád povyprávěl, proč je dnes celé město ve slavnostním hávu. Královský kočí právě před rokem skolil draka a právě dnes, tak si to princezna přála, má být svatba. Tu bratříček viděl, že je mu věrná a že je v té hře nějaká hanebná lež, ale neřekl nic, ani tak, ani tak, jen tvrdil, že dnes pojí to nejlepší z královské tabule a popije to nejlepší víno, nakonec ho prý sám král se čtyřspřežím běloušů poveze ke svatební hostině. Takové řeči se hostinský smál, ani na okamžik nevěřil, že by to bylo možné, a vsadil na to celý svůj majetek. V poledne, když všichni seděli u královské tabule, poslal bratříček černého psa, aby mu z talíře královské dcery přinesl pečeni. Pes běžel jako o závod a potrhal všechny stráže, které mu chtěly bránit, a zrovna pokládali ten nejlepší kousek masa na princeznin talíř, když přiběhnul, maso popadnul a běžel pryč, aby ho donesl svému pánu. Princezna psa podle bílého obojku poznala a srdce jí poskočilo radostí; její zachránce je nablízku! Bratříček chtěl k masu také chleba, ten musel přinést bílý pes. Udělal to stejně jako ten černý, vzal ho princezně z talíře a utíkal ven. Král, ženich i hosté soptili vzteky, jen princezna se radovala. „Teď bych se ale také napil.“ řekl bratříček, když se najedl. Víno mu musel přinést strakáč a muselo to být víno z princeznina stolu. Udělal to stejně, jako jeho bratři a princezna se radovala, když ho viděla; ale starý král se nemohl vzteky udržet a vydal rozkaz, aby pána těch psů vypátrali a předvedli ho v poutech před trůn.
Tak vyslali vojáky, aby tu i tam hledali, až nakonec přišli i do toho hostince, kde uviděli sedět tři psy a jejich pána a chtěli je hned popadnout, avšak psi se na ně vrhli a srazili je k zemi. Když to hlásili králi, rozhněval se na nejvyšší míru, vyslal všechny své vojáky, aby toho zločince přivedli, avšak ani tito s ním nic nesvedli, ti psi je všechny roztrhali. A bratříček nechal vzkázat, že má pro něj přijet sám král se čtyřspřežím běloušů a ihned ho zavézt ke královské tabuli. Král se ve svém hněvu sice upokojil, protože viděl, že má co do činění s nějakým mocným pánem, ale jeho pýcha mu nedala, aby pro něj jel. Poslal tedy jen ministra a kočár se dvěma koňmi, ale bratříček ho poslal zpět a nechal králi vzkázat, že má ihned přijet se čtyřspřežím nebo to s ním neskončí dobře. Princezna ho přemlouvala, aby tak učinil a nedával v sázku svůj život, král tedy svůj hněv i pýchu opanoval a vyjel. Když před hostinec předjel královský kočár tažený čtyřmi bělouši, smyslů zbavený hostinský běžel k bratříčkovi a naříkal: „Ty jsi tu sázku vyhrál, nyní jsem zruinovaný muž!“ Ale ten ho utěšoval: „Takže nyní mi věříš? Nu, já ti daruji vše, co jsi prohrál, zase zpět.“ S těmi slovy vyšel ven a posadil se do kočáru vedle krále a jeho tři psi tam naskákali také; a když ujížděli pryč, hostinský si řekl: „Takového pána jsem pod svou střechou ještě nehostil!“ Když dorazili do královského sálu, sedl si bratříček rovnou naproti nevěstě, vedle níž seděl ženich. Nyní se dali do hodování a veselili se vespolek.

Přišel čas k rozličným povídačkám a vyprávěnkám, až přišla řada také na bratříčka, pravil: „Co si zaslouží ten, kdo hanebně obelhal krále?“ A ženich pohotově odpověděl: „Ten si zaslouží, aby ho přivázali na ocas zdivočelého koně a hnali městem.“ Tu se bratříček zvednul: „Ty sám jsi nad sebou vynesl rozsudek, neboť věz, já jsem drakobijce, ne ty!“ Ale kočí nadále tvrdil, že draka zabil, a jako důkaz nechal přinést těch sedm dračích hlav. Nyní byli hosté na jeho straně. Ale bratříček řekl, aby se někdo podíval, zda uvidí v dračích tlamách jazyky. Nebyl tam ani jediný. „ Kde jsou tedy ty jazyky,“ zvolal: „„když jsi draka zabil?“ Kočí nebyl nijak zaskočen a hájil se směle tím, že draci žádné jazyky nemají. Hostům se to sice zdálo podivné, ale nevěděli, jak se ty věci mají. Tak zavolali kuchaře a král se ho zeptal, zda zná nějaké zvíře, které by nemělo jazyk. Kuchař pravil, že takové nezná, všechna zvířata musejí mít jazyk, neboť čím by jinak poznala chuť. „Nu,“ řekl bratříček: „ já vám ukážu, že i draci mají jazyky.“ Vytáhl z torny ubrousek, rozvinul ho a na stůl položil sedm dračích jazyků; když je vložili do dračích tlam, pasovaly úplně přesně. Kočí se třásl strachy a chtěl zmizet, avšak oni ho pevně drželi. „Nyní může také princezna dosvědčit, že jsem toho draka zabil.“ S těmi slovy vytáhnul monogram z jejího kapesníku a řekl: „Je to tvoje práce? Podívej se na obojky mých psů, poznáváš je? Povídej!“ Nyní, když ta věc sama vyšla na světlo boží, cítila se princezna své přísahy zproštěna a vyprávěla vše o boji s drakem, jak svému osvoboditeli vyřízla monogram z kapesníku a psům ovinula kolem krků hedvábné obojky; jak přišel pak kočí a vyhrůžkami, že ji zabije, si na ní vynutil přísahu, že on je drakobijce. Tu byl kočí zajat a byl vykonán trest, který sám nad sebou vynesl. Bratříček pak s princeznou slavil svatbu a byli nadmíru šťastní a spokojení. Když starý král zemřel, zdědil po něm bratříček celou říši a panoval moudře a spravedlivě.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

V bratříčkově srdci zůstávala jedna bolest, myslel na svoji sestřičku, které, ačkoliv s ním tak zle nakládala, dávno odpustil a chtěl jí, pokud by to bylo možné, učinit také šťastnou. Proto se jednoho dne i se psy vydal do lesního domu, kde ji ve sklepě našel. Snědla už všechny mrtvé, jen toho mladého kupce ne, toho ani sníst nechtěla, raději by zemřela. Bratříček ji vzal na královský zámek a udělal z ní první dvorní dámu. Ale sestřiččina zloba ještě nepřešla, její bratr musí těžce zaplatit za to, že ji tak potrestal, a tak si nechala u jednoho kováře vykovat ostrý nůž, který položila do bratrovy postele. Když byl tento večer unaven a hodil sebou na postel, proklál mu ten nůž srdce a on byl v okamžiku mrtev. Ráno se rozkřiklo, že král byl zavražděn, a celou zemi zasáhlo hluboké hoře. Sestřička měla špatné svědomí a utekla, takže byl každý přesvědčen, že to učinila ona. Královna se vrhala na mrtvé tělo, lomila rukama a bolestí už nedokázala ani plakat, psi leželi okolo, skučeli a vyli nad smrtí svého pána zármutkem. Tu si vzpomněli na hrnec s léčivou mastí, a tak utíkali na místo, kde ležel drak, našli ještě střepy, na kterých bylo tolik léčivé masti, že s ní mohli krále potřít. Král opět otevřel oči a byl čilý a zdravý jako dřív. Tu vypukla radost a jásot a nikdo se neradoval více než královna. Když mu řekli, co se stalo a že sestřička unikla, tu zvolal: „Ach ta zlá zmije, ta to učinila!“ A nechal ji hledat a pak zavřít do lesního domu u jejího mrtvého kupce; tam musela sedět u jeho mrtvoly, dokud nezemřela hlady.

Jednoho dne tři psi předstoupili před krále a pravili: „Nyní už nás nikdy nebudeš potřebovat, setni nám tedy hlavy!“ „Ne, to nikdy neudělám, to by bylo věru pěkné poděkování za vaše služby!“ I když mu už dál žádnou službu neprokáží, on o ně bude věčně pečovat až do jejich smrti. Ale oni ho úpěnlivě a tak dlouho prosili, aby jim právě tímto skutkem to největší poděkování prokázal, že nakonec zarmouceně popadnul meč a jednomu po druhém setnul hlavy. A vida! Místo psů tu stáli tři princové! „Děkujeme ti, tys nás osvobodil, my jsme byli dlouho zakletí a čekali na den, kdy nám mladý hrdina nesetne hlavy jako poděkování za prokázané služby; a to jsi nyní učinil!“
S těmi slovy každý z princů odjel do své vlasti a nyní byli všichni šťastní a spokojení.