Brémští muzikanti - Bratři Grimmové

 Byl jednou jeden muž a ten měl osla, který mu dlouhá léta sloužil a nosil pytle zrní do mlýna, ale nyní mu síly pomalu docházely, za krátko žádnou práci nesvede, a tak jeho pán pomýšlel na to, že ho nechá utratit. To se ale oslovi pranic nezamlouvalo, do klobás se mu ještě nechtělo, a tak utekl a vydal se do města Brémy, že se tam stane muzikantem.

 Tak si tak vykračoval, uviděl u cesty ležícího a žalostně vyjícího loveckého psa. „Proč tak naříkáš, chlupáči?“ „Ach,“ vzdychnul si pes: „jsem starý, den ode dne slábnu, na lovu nejsem k ničemu a pán mě chtěl zastřelit, tak jsem utekl, ale kdo mi teď dá najíst?“ „Víš ty co?“ řekl osel: „Pojď se mnou do Brém a staň se také muzikantem. Budeme hrát společně, já brnkám na loutnu a ty můžeš tlouci do bubnů.“ To se psu zamlouvalo, a tak vandrovali dál pospolu.

 Zanedlouho uviděli kočku, která dřepěla u cesty a tvářila se jako špatné počasí. „Copak ti přelítlo přes nos, mourovatá?“ zeptal se osel. „Co by? Jen mi jde o život!“ odpověděla kočka: „Jsem stará, zuby mi trnou, raději sedím u pece a předu, než lovím myši. Moje paní mě chce utopit. Dobra rada drahá, co si počít?“ „Tak pojď s námi do Brém! Nočnímu muzicírování rozumíš, můžeš se taky stát muzikantem.“ Kočce to připadlo jako dobrý nápad a šla s nimi.

 Tak šli, až přišli na jeden statek, kde na bráně seděl kohout a ten vám křičel, jako by ho brali na nože. „Copak tu řveš jak na lesy, kokrháči?“ „Statkářka si zavolala kuchařku, že mi má dnes večer useknout hlavu, zítra je neděle, máme hosty a ze mne bude výtečná polévka. Proto kokrhám, co mi síly stačí, dokud ještě mohu.“ řekl kohout. „Ale“, odvětil mu osel: „raději pojď s námi do Brém, umřít můžeš vždycky, ale máš dobrý hlas, můžeš muzicírovat s námi.“ Kohout souhlasil, a tak kráčeli po cestě do Brém už čtyři.

A den se krátil a nastal večer a zvířata se rozhodla, že přenocují v lese. Osel a pes se položili pod jeden vysoký strom, kočka se uvelebila na větev a kohout vyletěl na vrcholek, aby byl v bezpečí. Dříve však, než se uložil k spánku, rozhlédl se do všech čtyř světových stran a tu spatřil světýlko. Zavolal na své kamarády, že tam někde musí být dům, a tak osel rozhodl, že vstanou a půjdou ještě chvíli dál, třeba najdou lepší nocování než v divočině. Psu by přišlo pár kostí s kusem masa taky vhod, a tak se společně vydali za tím světlem, které je dovedlo k velkému osvětlenému domu.

 Osel se jako nejvyšší podíval oknem dovnitř, a když se ho kohout ptal, cože vidí, tu jim odvětil, že prostřený stůl s vybranými pochoutkami a pitím a kolem toho stolu se rozvalují loupežníci a dávají si do nosu. „To by bylo něco pro nás!“, řekl kohout a zvířata přemýšlela, jak by nejlépe loupežníky od hostiny vypudila.

 O slovi napadlo postavit se na zadní a opřít se o okno, pes mu pak vyskočil na záda, kočka vylezla na psa a kohout vyletěl úplně nahoru a sedl si kočce na hlavu. Na oslí znamení začali společně muzicírovat, osel hýkal, pes vyl, kočka mňoukala, kohout kokrhal, až okenní tabule řinčely. Do loupežníků jako když střelí. Při prvních tónech toho strašidelného muzicírování vyskočili od stolu, a když se to nemělo ke konci, vyrazili z domu a utíkali pryč do lesa. A bylo to!

 Teď si ke stolu sedli brémští poutníci a jedli a pili, co jim hrdla ráčila. Když byli s jídlem hotovi, uhasili světlo a uložili se ke spánku. Osel si lehnul na smetiště na dvoře, pes za dveře, kočka do krbu na horký popel, kohout si vyletěl na střechu. A protože byli tou dlouhou štrapácí unaveni, za chvíli všichni spali.

 oupežníci, kteří byli nedaleko, počkali do půlnoci, a když viděli, že se v domě nesvítí, tu si řekli, že se přece nenechají odradit takovou lapálií a kapitán jednoho z nich poslal na výzvědy, aby zjistil, zda je čistý vzduch.

 domě bylo ticho jako po vymření. Loupežník šel do kuchyně, aby rozdělal oheň, tu uviděl rudě zářící oči kočky a myslel, že jsou to žhavé uhlíky. Popadl třísku a chtěl ji připálit. Ale kočka nerozuměla žertům, vztekle mu skočila do obličeje a jako divá ho drápala a škrábala.

 Loupežník se vyděsil k smrti a skočil ke dveřím, kde se mu pes, který tu ležel, zakousnul do nohy. Chlap vyběhnul na dvůr a pelášil rovnou cestou přes smetiště, kde na něj čekal osel a ten ho vší silou předníma nohama nakopl.

 Loupežnický jekot a nářek probudil kohouta na střeše: „Kykyryky!“ A loupežník utíkal, co mu síly stačily, ke kapitánovi a vyprávěl mu, že v domě se usadila strašlivá čarodějnice s dlouhými ostrými nehty, která mu poškrábala celý obličej, u dveří na něj číhal nějaký chlap s ostrým nožem a zle mu zřídil nohu, na dvoře padnul do rány černému netvorovi, který ho mlátil dřevěnou palicí, a na střeše seděl jeden, co volal: „Sem s ním! Sem s ním!“ Loupežníky přešla chuť dobývat ztracený dům zpět, a tak se sebrali a už se tu nikdy neukázali.

A co ti čtyři brémští muzikanti? Ti do Brém taky nikdy nedošli. Zůstali v tom domě a žili tam, dokud neumřeli