Bujný pan Kryštof

Kterak panu otci samé dluhy dělal a k pořádnému životu se neměl, a jak skrze zlatou paní mistrovou bídnou smrtí zemřel

Když pan mincmistr Albrecht z Gutštejna koupil žirovnické zboží a hrad Žirovnici na Vysočině, jediným jeho přáním bylo, aby zachránil svého syna od světských špatností. Jeho syn Kryštof už dávno nebyl nejmladší, ale otec v něm viděl pořád jen prostořekého a ztřeštěného mladíčka, který se neobejde bez jeho pomoci. Na Horách Kutných ho oženil s bohatou pannou Voršilou, ale nic to nebylo platno. Kryštof se v manželství neusadil, žena ho brzy omrzela a on raději s kamarády vytloukal kutnohorské šenky, dělal dluhy a sváděl souboje pro každé hloupé slovo. Nebýt mocného pana otce, býval by seděl Kryštof pořád ve vězení.
Pan Albrecht z Gutštejna byl už starý, když se vzdal výnosného mincmistrovského úřadu a usadil se na Žirovnici. Ze svého domu v Horách Kutných dal sem převézt všechno, co bylo cenného, a začal tu hospodařit. Hradní palác byl krásně zdobený, i když trochu sešlý, a tak bylo třeba mnoho oprav, aby se stal znovu předním panským sídlem. Pan Albrecht zval hosty především kvůli synovi, ale sám nejraději sedával ve své komnatě a po chvílích psal spis o lásce k bohu a k bližním. Pan Albrecht se mnohokrát snažil svému synovi domluvit a přivést ho k řádnému životu. Proto mu nedával ani peněz, když viděl, jak je zbůhdarma pořád rozhazuje.
„Pane otče, to mne zde chcete držet jako ve vězení?“ vpadl jednou k němu do komnaty Kryštof a zavřel za sebou prudce dveře. „Já už toho mám dost.“
„Vždyť Ti zde nikdo neubližuje, synu! Byl nejvyšší čas, že jsme odešli na Žirovnici. Těch Tvých kousků bylo na Horách Kutných už vrchovatě. Nebýt mého mincmistrovského úřadu, od hanby bych Tě stěží uchránil.“
„Cožpak já nejsem vděčný syn?“ pohodil hlavou Kryštof jako bujný kůň. „Jsem, otče! Ale rozvaž, že nemohu zůstat bez přátel. Já se tu utrápím a brzy mne ponesou na hřbitov.“
Pán si nevěděl se synem rady. Občas pozval k sobě pány z okolí na lov, i když sám už po lesích nejezdil. Strojil na Žirovnici rytířské turnaje, a sám jenom přihlížel. Ale Kryštof pořád nebyl spokojen.
„Víš co? Tu máš váček peněz a vyjeď si do Hradce nebo jinam, jenom nejezdi do Hor Kutných. Až se vrátíš, musíme si spolu o všem popovídat.“
Pan Kryštof v té chvíli byl zdráv a veselý jako pěnice. Sotva otci poděkoval, běžel na dvůr a dával si sedlat koně.
„Jsem už starý na vychovávání takového syna,“ povzdechl si pan Albrecht, když se díval za synem z okna. Pak znovu usedl za stůl a začetl se do knihy. Na nějaký čas měl od Kryštofa pokoj. Od té doby, co byl na Hradci, celé dny ho zase nebylo ani vidět. Pořád někam jezdil a na Žirovnici si už nestěžoval. Otci to bylo divné, a když ho jednou zastal u stolu, řekl mu:
„Myslím, že už je čas, aby ses znovu oženil a já si ještě užil svých vnuků.“ Ale Kryštof se vzepřel.
„Otče! Už jste mne jednou oženil a žena se mnou dlouho nebyla. Až budu mít chuť oženit se, sám si nevěstu vyberu. Ale nespěchám, ještě je času dost.“ Otec se pořád vracel k tomu ženění a umínil si, že mu dá majetek, jen když se Kryštof ožení a usadí. A proto ho zase krátil na penězích, kde mohl.
Brzy se doneslo na hrad, že mladý pán nechodí na námluvy daleko. Dole pod hradem měl dům řezník Brikci a jeho krásná žena Dyna pořád vyhlížela z okna a čekala, kdy pojede pan Kryštof kolem, aby si jí všiml. A on měl opravdu dobré oči. Brzy začal chodit k řezníkovi do krámu a potom i do světnice. Brikci byl dobrák od kosti a proti mladému pánu nic neměl. Čím k němu chodil častěji, tím více bylo lidí v krámě. Každý chtěl o něm něco vědět.
„To je moc hodný pán a na groš nekouká,“ chválil ho Brikci. „Sem tam mi prodá lepší kus dobytka z panského dvora nebo dobře poradí, kde bych měl co koupit. Jednou z něho bude dobrý hospodář.“
Lidé se divili tomu i onomu, ale Brikci byl šťastný, že obchod jde dobře a žena mu kvete do krásy. Až jednou vzkázal pan Albrecht z Gutštejna po svém písaři, že jeho syn nesmí prodávat žádný dobytek. A když prodá, pak mu ho řezník Brikci musí ještě jednou zaplatit.
On z toho byl tuze nešťastný a všechno pověděl mladému pánovi. Ten se nejdříve rozzlobil, ale potom se snažil otce nějak omluvit.
„Nic si z toho nedělej, Brikci! Starý pán už rád zapomíná, co jednoho dne řekl a druhého udělal. Aby nebyly různice, obstarám Ti dobytek odjinud a zkrátka nepřijdeš.“
A při tom zůstalo. Řezník začal jezdit po světě a jeho žena strojila doma hostiny pro mladého pána a jeho přátele. Paní mistrová jenom kvetla. Ve zlatém čepci a krajkách vypadala jako šlechtična.
„Ta Brikciho Dyna se nosí v poslední době jako pávice,“ povídaly si ženské po městě. „A on je hlupák, že jí to všechno trpí.“
Sousedé viděli vše jako na dlani a co neviděli, rádi si domysleli. O zlaté paní mistrové se povídalo po Žirovnici od rána do večera, jen ona jako by nic neviděla, hleděla si zámeckého pána.
„Jak mne tu ještě dlouho necháš, Kryštofe!“ ptala se ho každého dne.
„Jen buď trpělivá, Dyno! Vždyť k sobě nemáme daleko a na Žirovnici mně nepatří ještě nic kromě Tebe.“
Kryštof rád sliboval a řečí měl habaděj. Nikdy ho ale nenapadlo, že by si měl Brikciho ženu vzít k sobě. Dyna se však už dávno viděla zámeckou paní a o poctivou živnost nedbala. Když její muž nebyl doma, celý den třeba neotevřela ani krám a lidé si na ni stěžovali. Brikci svou ženu vždycky omlouval, až mu jednoho večera Dyna řekla:
„Jsi starý hlupák, Brikci! Dej mi volnost a budeš mít po starostech. Lidé na mne brzy zapomenou.“
„A kam bys chtěla jít, Dynuško? Vždyť Ti zde nic neschází a kveteš jako růžička. Máš přece všeho, nač si jenom vzpomeneš,“ těšil ji dobrák manžel.
„Jsi blázen a hlupák!“ rozlítila se na něho paní Dyna. „Cožpak nevíš, co si lidé o nás povídají? A jestli to nevíš, já Ti to tedy povím. Já mám už dávno jiného. Urozený pan Kryštof z Gutštejna mne má rád jako nikdo na světě.“
Brikci ztěžka dosedl za stůl a ruku sevřel v pěst. Namáhavě dýchal, jako kdyby držel v rukách statného býka. Dyna se po něm podívala a zamrzelo ji, že raději nemlčela. Ale on jí neřekl zlého slova. Seděl a seděl a díval se kamsi do kouta, jako by ji ani neviděl.
Pan Kryštof pospíchal jako každého večera do řezníkova domu. Na prahu se zastavil a zprudka zaklepal na dveře. Paní Dyna běžela otevřít, aby mu ve dveřích řekla, že je Brikci z trhu doma.
„Dobrý večer, Brikci!“ zahlaholil Kryštof vesele už na chodbě a hrnul se do světnice jako velká voda.
Řezník ještě pořád seděl u stolu. Jindy pána uvítal, ale toho večera si ho ani nevšiml. Kryštof uviděl na stole plný džbán vína a hned po něm sáhl. V tu chvíli na jeho ruku dopadla jiná a řezník Brikci vstal.
„V tomto domě jsem ještě pánem já a Ty, pane, jdi, odkud jsi přišel! Jestli rychle neodejdeš, něco zlého se stane!“
„Co Tě to napadlo, Brikci?“ se smíchem se podivil Kryštof a vytrhl mu svou ruku, potom se napil přímo ze džbánu.
Paní Dyna nevěděla, co by řekla. Brikciho ještě nikdy takového neviděla. Honem nesla večeři na stůl, vtom její muž vytáhl za opaskem schovaný nůž.
„Já Tě, pane, varoval!“ řekl tiše Brikci.
A než se kdo nadál, bodl Kryštofa přímo do srdce. Dyna vykřikla a chytila milého do náruče. Ale rána byla dobře mířena. Když Brikci vytáhl nůž, vyvalil se z ní proud krve a Kryštof skonal.
Řezník Brikci si pak sedl znova za stůl, jako unavený člověk po dobře vykonané práci. Jeho žena vyběhla zatím před dům, naříkala a volala o pomoc. Když se lidé sběhli, pomoci už nemohli. Brikciho vzali sousedé mezi sebe a vedli na zámek k pánovi. Mrtvého Kryštofa odnesli s sebou. O Dynu se nikdo z nich nestaral, zůstala v domě sama a čekala, co bude.
Když se pan Albrecht z Gutštejna dověděl, jak přišel o syna, hrozně naříkal. Řezníka dal vsadit do vězení a on se ani nebránil. Šel, kam ho vedli. Nikoho se na nic neptal, nic nechtěl vědět.
Starý pán klečel od rána do večera v hradní kapli a prosil pánaboha o smilování, ale jeho život ještě nebyl u konce. Musel k soudu, kde byl řezník Brikci odsouzen k trestu smrti setnutím hlavy. Poprava byla vykonána na Žirovnici a sešlo se na ní mnoho lidu. Každý chtěl vidět vraha, jenom Brikci neviděl nikoho. Od té doby, co se mu žena přiznala k nevěře, neviděl a neslyšel. Smrt byla pro něho vysvobozením. Paní Dynu přivedli také k té popravě, ale bez zlatého čepce, jenom v prosté košili. Potom pán poručil, aby ji kat z města vymrskal. Ona byla krásná i v té hrozné chvíli a ženské jí nemohly přijít ani na jméno. Potom se ztratila kdesi ve světě a už se nikdy nevrátila.
Na Žirovnickém zámku je malovaná kaple i kamenný dvůr a dole ve městě stojí rohový dům, kde prý dosud straší duch řezníka Brikciho s krvavým nožem a nikde nemá pokoje. Dodnes se nezapomnělo ani na zlatou paní mistrovou a její krásu i nevěru.