Car Aggej

Žil kdysi dávno car. Aggej se jmenoval. Byl pyšný a k lidem tvrdý, nikdy se nezasmál. Ze všeho nejvíc dovedl trestat. Byl nesmírně bohatý; jediným místem, kde se Aggej usmíval, byly jeho obrovské rozlehlé sklepy vtesané do skály pod zámkem. Tam spočívalo na hromadách jeho největší potěšení, drahé kameny, kusy zlata, zdobené truhly se zlatými mincemi, skříňky s perlami, nádherně tepané náramky, vzácné těžké prsteny z ryzího zlata a nevídaných drahokamů, zlatými nitěmi vyšívaná roucha, všechno v nespočítatelném množství. 
Většinu času trávil car na lovu. Jeho družina musela být kdykoli připravena vyrazit za kořistí; car zavolal, a už se řítil houf jezdců přes pole i lesy, úroda neúroda, škoda neškoda. Jednou honili carští lovci s Aggejem v čele celý den a unaveni vraceli se navečer zpět do zámku. Koně šli volně cestou, carův ryzák vpředu. Najednou se kůň zastaví. Aggej překvapeně vzhlédl, kdo že se ho odvažuje zastavit. Vidí, jak se proti němu po cestě zvolna šourá stařeček siváček, celý otrhaný, vousy až pod pás, na boku umolousaná a potrhaná brašna z pytloviny a v ruce sukovitý klacek k opírání. Do cara vjel hněv; takový dědek plesnivý, sotva nohy zvedá, a opováží se vlézt mocnému Aggejovi do cesty a zastavit jeho královského koně! Pobídl svého ryzáka, popadl bičík a rozkřikl se: 
„Jak můžeš zdržovat cara v cestě? Jsi olezlý trhan, živíš se chlebem a vodou, ani můj pes by to nežral, a ještě mi budeš překážet?“ 
Mávl několikrát rukou a stařečka sešvihal bičíkem. Dědeček se na Aggeje podíval zvláštním přísným pohledem, v kterém nebylo ani trochu strachu nebo bolesti, a řekl: 
„Jsem chudý, nemám ani kopejku. Nezapomeň však, pyšný Aggeji, na tuto chvíli. I Ty můžeš zchudnout a poznáš pak, jak chutná požehnaný chléb s vodou. Nebude to dlouho trvat a i Tobě budou světem jdoucí žebráci říkat bratře.“ 
Jen to dořekl, ztratil se stařeček jako pára. Bylo to tak podivné, že i pyšný Aggej se zarazil. Mávl však hned pohrdavě rukou a rozjel se domů. 
Uplynulo několik dní. Car opět zavolal na družinu, že pojedou na jeleny. Ve chvilce stála družina připravena. Aggej předjel, tentokrát na nádherném běloušovi, přehlédl své pomocníky a pobodl koně ostruhami. Ve chviličce byla družina venku ze zámku a namířila si to k hustému lesu. Když Aggej zajel kousek od kraje lesa, vyskočil z křoví překrásný jelen a uháněl pryč. Toho si nechtěl car nechat ujít. Zavolal: 
„Počkáte tady, na štvanici jedu sám. Královské zvíře je jen pro nejlepšího lovce!“ 
A než se družina vzpamatovala, vyrazil za paroháčem. Jelen kličkoval, schovával se a zase vybíhal. Kdykoliv car chtěl už střelit, jelen uskočil, jako by se carovi vysmíval. Aggej se rozzuřil a umínil si, že jelena musí dostat za každou cenu. Ve chvilce přeběhl jelen na druhý kraj lesa a zamířil na velkou louku. Běžel a uháněl dál; po malé chviličce uslyšel car žbluňknutí. V krátkém čase přiběhl k vodě i jeho kůň. Byla to velká řeka. Jelen už byl ve čtvrtině, mířil k druhému břehu. Aggej seskočil z bělouše, svlékl se, uvázal koně u vrby, vzal si jen zbraň a hup do vody za jelenem. Plaval jen tak, jak se narodil, bez šatů. Když doplaval na druhý břeh, rozhlížel se po své kořisti. Jelen však zmizel, jako by se do země propadl nebo jako kdyby ho někdo začaroval. Car se dal do hledání, zda jelen neleží uhnaný někde v trávě. Kdyby ho však bylo napadlo ohlédnout se, byl by uviděl něco zvláštního. 
U jeho bělouše stál totiž staříček siváček, vousy až pod pás, a odvazoval koně od stromu. Pak luskl prsty, a než bys řekl mošna, stál tu místo dědečka druhý Aggej. Oblékl si carovo roucho, vyšvihl se na bělouše a ujížděl k lesu. Na konci lesa zavolal na družinu a dál rovnou do zámku. 
Car nechal na druhém břehu marného hledání a přeplaval zpět. Udiveně kouká, jeho šaty pryč a kůň nikde. Po rouchu ani památky a bělouše jako by vlci sežrali. V carovi hrklo jako ve starých hodinách. Najednou uslyšel hlasy. Pastevci popoháněli ovčí stádo na lepší pastvu. Když uviděli naháče, začali se smát. Car se rozzlobil a křikl: 
„Ticho, ničemníci, nebo přijdete o hlavu!“ 
Pastýři se mohli potrhat smíchy. Ten naháč jim vyhrožuje! Smáli se ještě víc a pokřikovali pobaveně: 
„Ty si myslíš, že nám vytřeš zrak! Nepraš nám do očí! Kdepak takové bulíky nám věšet na nos!“ 
Aggej se marně prohlašoval za cara; zapomněl, že člověka dělají šaty. Roucho pryč, kůň pryč, jak ho měli ovčáci poznat? Ti se řehtali, až se skoro ani nemohli hýbat. Když je už carovy výhružky přestaly bavit, popadli hole a naháčovi řádně nabili. Nechali ho ležet zbitého a odešli. Ještě zdaleka slyšel Aggej jejich posměšky: 
„Nahý car, kdo to kdy viděl! Ten je urozený jako vidle na hnůj!“ 
Ještě že šla kolem skupina kupců; car se neodvážil tvrdit, kým ve skutečnosti je. Jen si stěžoval na pastýře a poprosil o nějaké šaty. Kupci se slitovali a podarovali naháče jakýmisi hadry, které snad vzali někde na poli strašákovi. Záplata na záplatě a každý kus látky byl jiné barvy. Přidali mu k tomu ještě roztrhanou mošnu a šli dál. Asi byli sami už po večeři, protože je nenapadlo dát nuzákovi něco k jídlu. Ten se vydal hledat alespoň kupku sena, aby se mohl do ní zavrtat a přespat v teple. Jaký mu teď začal život! Kde byly jeho poklady! Žil ze dne na den a chodil ke Slunci na oběd a k Měsíci na večeři; zvíře chytit neuměl, kdyby nějaké našel, nedovedl by ani oheň rozdělat, na strom za ovocem nevylezl. 
Zakusil mnoho hladu a ústrků, než se dostal na místo, kam ho vedla naděje ..... k carskému zámku. Tam se přece musí konečně všechno vysvětlit; i když ho všichni bijí a smějí se mu, jeho žena ho jistě pozná a zbaví ho té všivé nuzoty a potupy. Opatřil si kousek papíru a napsal hned carevně, kde nyní je a v jaké podobě. Podal psaní do vrátnice s prosbou, aby bylo předáno jeho ženě, Její Milosti Pelageji Ivanovně, nejvznešenější carevně a vládkyni. 
Když to strážní uslyšeli, nevěděli, zda se mají smát či zda mají tomu otrhanému šílenci, který tak bohaprázdně bere jméno Její Milosti Pelageji Ivanovny do své umazané huby, vyprášit jeho zavšivené hadry. Utíkali se tedy zeptat velitele carské stráže. Ten se na ně osopil: 
„Copak jste se zbláznili, Vy hlavy skopové? Máte stráž v bráně a nevíte, že Jeho Milost Aggej sedí nyní se svou ženou, carskou Milostí Pelagejou Ivanovnou, u oběda? Mažte nazpátek a toho pobudu zmlaťte, co se do něho vejde, nebo dostanete Vy sami!“ 
Vrátili se strážci během a skokem, popadli hole a tak namastili žebrákovi záda dřevěným olejem, že skoro až zapomněl mluvit. Pak ho vystrčili z brány a zabouchli za ním, ať běží kam chce. Jen u zámku ať se neukazuje, nechce-li dostat ještě víc. 
Když se žebráček Aggej vzpamatoval, šel si hledat nějakou práci, aby se alespoň jednou denně mohl najíst. Pomyslel si, že jídlo bude nejspíše u statkáře. Zastavil se u prvních vrat, zabušil na ně, uctivě pána, Bárina pozdravil a poprosil o práci. Pán si otrhánka prohlédl. Všiml si jeho urostlé postavy a řekl si, že takový silný dělník by mohl být na statku hodně platný. Vzal ho dovnitř, dal mu najíst a pak mu začal přidělovat práci. To byla bída! Aggej se do té doby snad ani na mužika nikdy nepodíval a jeho bílé carské ruce jaktěživo nepoznaly dřinu; jak by měl teď něco dokázat? Kam ho ráno postavili, tam ho večer našli a šikovný byl jako hrábě do kapsy. Statkář vydržel pár dní se na něho koukat. Pak si ho zavolal a řekl mu: 
„Darmožrouty já nemohu živit. Seber si svoje věci a zítra ráno ať už Tě tu nevidím. Máš obě ruce levé a nevyděláš si ani na vodu.“ 
Když ráno Aggej vyšel ze vsi, uviděl v dáli nějaký houf lidí. Zanedlouho je došel. Byli to žebráci, staří i mladí pohromadě, říkají si mezi sebou bratře a hledali nyní cestu k carskému dvoru. Doslechli se, že car Aggej vyhlásil zvláštní zprávu; celý jeden měsíc prý bude hostit chudinu. Pravý Aggej se zaradoval, když tu zprávu slyšel. Poprosil, aby ho vzali s sebou, že bude dělat, co se mu poručí. Žebráci ho přijali a dali mu za úkol nosit pytle s vyžebraným jídlem. Aggej opravdu nosil, ani nezareptal; když ho však tvrdé krajíce chleba a zbytky jídla tlačily do ramenou a celý se pod tou váhou prohýbal, pomyslel si často, jak těžký život mají chudí a jak těžký dovede být chléb. Mlčel však a sloužil svým starým a nemocným bratrům. 
Jednou navečer se konečně objevil před nimi carský dvůr ve své plné slávě. U brány vítala žebráky stráž a hned je vedla do jídelny, kde čekala bohatá hostina. Jen zasedli k tabuli, přišel sloužící pro Aggeje a odvedl ho do přilehlé komnaty. Byla tam jediná židle u malého chudého stolku a na ní krajíc chleba, miska vodové polévky a hrnek s kvasem pro zahnání žízně. Aggej usedl k stolku, opřel si hlavu do dlaní a zaplakal. Opět sám, opět bez svých společníků. V tom se ozval hlas: 
„Proč pláčeš, bratře?“ 
Aggej se otočil a užasl. Za ním stál jeho dvojník, carské roucho mu dodávalo důstojnosti a přísné oči hleděly beze zloby. 
„Pláču nad tím, jaké radosti se dožili moji bratři žebráčci. A pláču nad sebou, jak málo jsem znal bídu a utrpení chudých, jak mnoho jsem mohl pomoci a jak málo jsem dokázal rozdat radosti,“ dodal opravdový Aggej po chvíli ticha. 
„Hloupost a pýcha patří k nedobrému srdci. Vidím však, žes přece jenom něco poznal, když jsi s nejbídnějšími musel po světě chodit a o chleba prosit. Tys vyměnil své pyšné srdce za dobré. Já jsem si s Tebou vyměnil šaty a nyní Ti je vrátím zpátky a vezmu si své,“ řekl carův dvojník. 
Jen to dořekl, stal se z něho dědeček siváček, celý otrhaný, vousy až pod pás, v ruce sukovitý klacek k podpírání; chyběla mu jen mošna po boku. A car Aggej tu stál ve svém carském rouchu, na hlavě korunu, v ruce žezlo; jeho oči však zářily dobrotou. Tatam byla jeho pýcha. Poklonil se dědečkovi siváčkovi a poprosil ho, zda by si mohl nechat otrhanou žebráckou mošnu na památku svého chození po světě. Když se tomu stařeček podivil, řekl Aggej pevně: 
„Nediv se. Díky Tobě jsem poznal pravdu. Kdo nikdy nebyl poddaným, zřídka bývá dobrým vládcem.“ 
A na znamení díků se Aggej poklonil dědouškovi ještě jednou. Když pak zvedl hlavu, nebylo po tajemném kmetovi ani stopy. Zmizel, jako by se po něm země slehla  a car Aggej ho už nikdy v životě neviděl. Důležitější však bylo, že na něho nikdy nezapomněl a vládl své zemi podle zákonů a pro dobro chudých.

Zdroj: www.abatar.cz