Čaroděj a kupec

V jednom městě v Persii, dneska už nikdo neví, co to bylo za město ..... žil mladý kupec, a že byl mladý, hezký a veselý, měl mnoho přátel z nejbohatších rodin. Scházeli se každý týden a vždycky jeden z mládenců uspořádal pro ostatní hostinu. A byly to hostiny bohaté, plno jídla, plno vína a krásné otrokyně tančily, zpívaly a hrály na loutny celou noc.
Ale přišla také řada na mladého kupce a ten nevěděl, co počít. Nemohl se rovnat synům knížat a vezírů, neměl ani honosný palác, ani krásné otrokyně. V otcovském domě byla jenom jedna a ta byla stará, bezzubá a měla křaplavý hlas; její zpěv by sotva potěšil sluch těch urozených panáčků.
Jak se tak kupec trápil nad tím pomyšlením, potkal čaroděje a ten mu řekl:
„Vím, co Tě trápí, a pomohu Ti. Přiveď své přátele k opuštěnému letohrádku za městskými hřbitovy a já Ti tam vystrojím hostinu, o jaké se nikomu z Vás ani nesnilo. Do půlnoci bude všecko zadarmo, po půlnoci budeš platit podle mého uvážení. A abys mi věřil, dám Ti do zástavy tenhle zlatý prsten.“
Překvapený kupec si vzal prsten, ale nezmohl se ani na slovo.
A když se vzpamatoval, byl čaroděj pryč.
Přišel den, kdy měl kupec vystrojit hostinu. Zavedl své přátele večer za město k opuštěnému letohrádku u hřbitovů a zůstal v údivu stát.
Letohrádek se skvěl v záplavě světel, zpustlá zahrada vypadala jako pečlivě pěstovaná, na trávníku byly rozprostřeny nádherné koberce, lákající k usednutí, a hosty obklopila skupina krásně oděných jinochů, kteří jim nabízeli nejvybranější lahůdky. Druhá skupina chlapců, oděných ještě honosněji, nabízela hostům na podnosech vzácné drahokamy na uvítanou.
I hosté byli udiveni, usedli na koberce a zástup krásných Turkyň jim přinášel chutná jídla a vzácná vína z drahocenných džbánů. Byla to hostina, jakou ještě žádný z pozvaných nezažil. Všem bylo veselo, každou chmuru zahnala lahodná hudba a zpěv, pro každou unavenou hlavu se našlo měkké odpočinutí.
„Takovou hostinu jsme věru nečekali,“ shodně si libovali synové knížat a vezírů.
Ale kupec začal mít strach. Čas kvapil v příjemné pohodě, blížila se půlnoc a s ní i čarodějova lhůta! Naštěstí však krátce před půlnocí ztěžkly hostům hlavy z vín, která pili nemísená, jeden po druhém se vytratili ze společnosti, aby se v ústraní trochu prospali, a když uhodila půlnoc, zbyl v zahradě mladý kupec sám. Rychle vstal a honem spěchal pryč. Že však i on vypil víc, než bylo zdrávo, ztratil cestu a zabloudil v neznámé krajině.
Bloudil tak kupec dlouho, až najednou uviděl malé stavení, kde se ještě svítilo. Vešel dovnitř a spatřil tam stařečka a stařenku, jak se právě chystali spát.
„Jak ses ocitl v téhle končině?“ podivili se oba.
„Zabloudil jsem,“ řekl kupec.
„Máš veliké štěstí, žes zabloudil k nám,“ řekli stařečkové. „Není to dobrá končina, tady vládne mocný čaroděj a běda tomu, kdo se dostane do jeho moci. Ale u nás jsi v bezpečí. Uložíme Tě na lože a ráno se už snadno dostaneš do města.“
Kupec byl rád, spokojeně ulehl, ale dřív než usnul, zaslechl podivný zvuk. Vyšel tiše na dvůr a uviděl tam stařečka a stařenku, jak brousí dlouhé nože.
Kupec zděšeně vykřikl a vyběhl ven. A za ním stařec se stařenou na nohách nenadále omládlých, mávali noži a hrůzostrašně ječeli. Užuž kupce doháněli, když tu se na cestě objevil osedlaný kůň, který se tu zřejmě pásl. Kupec se nerozmýšlel, vyskočil na něho a kůň uháněl jako pták.
„Na tomhle koni snad už dojedu domů,“ oddychl si mládenec.
Jenže vtom kůň prudce vyskočil, vznesl se vysoko k nebi, z tlamy mu vyšlehl plamen a naráz se změnil v strašného draka. Drak létal nahoru a dolů a neustále obracel svou ohyzdnou hlavu po zděšeném jezdci a mlsně si ho obhlížel.
Kupec však neztratil hlavu. Když se drak zase přiblížil k zemi, sklouzl mu ze hřbetu a spadl do křoví. Vyvrátil si přitom sice čelist a vykloubil nohu, ale život si zachránil.
Ležel tak kupec v křoví, nemohl vstát ani volat o pomoc a jenom čekal, kdy ho zase uchvátí nějaká příšera. Avšak tu zaslechl tichý zpěv a brzy spatřil na cestě starce moudré tváře a laskavého úsměvu. Stařec zamířil rovnou k mládenci a jako zkušený lékař mu hbitě napravil čelist a narovnal nohu.
„Kdepak ses tu vzal?“ otázal se ho.
„Zabloudil jsem,“ řekl kupec.
„Máš veliké štěstí, že jsem Tě našel,“ řekl stařec. „Je to tady špatný kraj. Vládne tu mocný čaroděj a běda tomu, koho dostane do své moci! Ale Ty se neboj. Bydlím tady nedaleko jenom s jedinou dcerou. Vyspíš se u nás a ráno Tě zavedu do města. Sám bys cestu nenašel.“
Stařec zavedl kupce do nedaleké zahrady a v ní stál malý domek.
„Vyspi se ve stanu na zahradě,“ řekl mu. „Nesluší se, abys spal pod jednou střechou s mou dcerou.“
Mládenec starci poděkoval, ulehl do stanu a rázem usnul.
Nespal však dlouho, když ho probudí sladký dívčí hlas:
„Pojď ven, ať se s Tebou trochu pobavím. Žiju tady sama s otcem a nikdo k nám nechodí. Otec je velice přísný a nikam mě nepouští. Kdypak se mi naskytne taková příležitost?“
Ale kupci se ani trochu nechtělo za krasavicí. Byl už tuze unavený a nechtěl také zklamat důvěru pohostinného starce. Dívka však naléhala:
„Jestli nevyjdeš, řeknu otci, žes poťouchlý lupič, který chtěl ukrást jeho majetek, a on Tě vyžene zase do pouště.“
Toho se kupec zalekl a vyšel tedy ze stanu. Dívka byla opravdu tuze krásná. Byla velmi podobná jedné tanečnici, do které se na hostině skoro zamiloval, když ji viděl jak tančí. Mile se na něho usmívala, vzala ho za ruce a mazlivě se k němu přitulila. A to už mládenec neodolal a políbil ji na její korálové rtíky.
Ale běda! V tom okamžiku se krasavice proměnila v hrozného čaroděje a ten se příšerně zasmál:
„Je dávno po půlnoci a Ty si pořád poroučíš! Nejprve nocleh u starce a stařenky, pak sis vzal cizího koně a nakonec jsi začal líbat krásnou dívku. Za to všecko musíš zaplatit.“
Kupec se prudce vytrhl čaroději a spěchal pryč. Zahrada zmizela, i stavení i stan, kolem byla jenom holá poušť. A uprostřed ní se chechtal čaroděj:
„Daleko mi neutečeš! Mám u Tebe svou zástavu!“
A tu si kupec vzpomněl na čarodějův prsten. Rychle ho stáhl z prstu a daleko odhodil. A prsten se proměnil v hada a ten se prachem plazil k čaroději.
Kupec prchal dál, cestou necestou, co mu síly stačily. A když začalo svítat, viděl, že je na kraji hřbitova a minarety města v dohledu. Mezi hroby viděl spící hosty. Právě se začínali probouzet, ale nikdo si nic pořádně nepamatoval. Jenom to, že byli na krásné, bohaté hostině a že dobře jedli a hodně pili.
Od té doby se kupec přestal stýkat se svými rozmařilými přáteli, pilně se věnoval obchodu a při nejbližší příležitosti odešel s karavanou z onoho prokletého kraje a nikdy už se nevrátil.