Čarodějka Amálka našla ztracené kouzlo

Když bylo čarodějce Amálce 113 let a dostala výuční list ze školy v oboru kouzel a léčitelství, usadila se se svým kamarádem vlčkem v malé lesní chaloupce pod staletým dubem v údolí, nedaleko jedné vesničky. V koruně dubu žila také stará, moudrá sova, která se nejprve trochu zlobila, že ji v jejím klidu ruší někdo cizí. Později ale sova poznala, že Amálka je hodná čarodějka a snaží se ze všech sil pomáhat ostatním obyvatelům lesa, skřítkům a vílám, a někdy i lidem – to když už si sami nevěděli rady a cestičkou kolem potoka přišli k dubové chaloupce prosit Amálku o léčivé kouzlo. A to se sově na Amálce zalíbilo! Tak se postupem času stala Amálčinou přítelkyní a rádkyní, protože soví oči jsou uvyklé vidět i věci, které jiní nevidí.
Po dlouhém teplém létu přišlo září a s ním začal na dveře klepat podzim. Noci byly chladné, ale dny přesto ještě nádherné, zlatavé. Okolí dubové chaloupky zazářilo podzimními barvami do vesela ..... listy samotného dubu zežloutly a mezi nimi začaly pomalounku vykukovat ze svých kloboučků zelené žaludy.
A když pak dozrály, zhnědly a spadly na zem, to se potom hned ukázala veverčí rodinka, aby si je jako poklady odnesla do své spíže. U potůčku se začínaly smát červené jeřabiny, ze kterých Amálka uměla připravit kouzlo ochrany a občas také lahvičku slaďoučkého sirupu jen tak pro chuť nebo do čaje. A v mechu mezi barevným listím vyčuhovaly hlavičky posledních letošních hříbků.
Všichni obyvatelé lesa se radovali z krásného podzimního času a pomalounku se připravovali na zimu – na čas odpočinku a sbírání síly na další jaro. Amálce jako jediné něco bránilo radovat se z tohoto krásného měsíce, přestože sama měla září, pro všechny jeho čarovně pastelové barvy, z celého roku nejraději.
Radost jí kazila nemilá skutečnost. Každý den k Amálce přicházelo víc a víc lidí z nedaleké vesnice pro radu. Že prý stůňou, kašlou, kýchají... a ne a ne se těch neduhů zbavit. Nejprve to vypadalo jednoduše ..... Amálka otevřela svou starou kouzelnickou knihu a našla v obsahu: rýma, kašel, nachlazení. Rychle vyhledala potřebnou stránku, kde stálo, že nejlépe se s rýmou, kašlem a nachlazením vypořádají vitamíny. A vitamíny že se najdou nejvíce v čerstvém ovoci a také třeba v šípcích. Poradila tedy všem, aby si natrhali cestou domů košík voňavých jablíček a doma k nim udělali šípkový čaj.
Jak byla Amálka překvapená, když za týden přišli ti samí lidé zpátky k její chaloupce, aby jí řekli, že rada nezabrala a jsou pořád stonaví. A to přesto, že jedli každý den jablíčka a pili šípkový čaj. Fronta nemocných před Amálčinou chaloupkou byla delší a delší.
Amálka přečetla kouzelnickou knihu od začátku až na konec a zase zpátky, ale jinou radu tam najít nedokázala. Nakonec usoudila, že kouzlo v knize není asi úplné a že má nějaké pokračování, které někdo z knížky vymazal či vytrhl, nebo snad i ztratil. Tak hledala po celé chaloupce, kolem dubu i po celém údolíčku, a pořád nic. A tak se stalo, že Amálka už neměla žádnou radost z barevného září a jen se smutně dívala na všechny lidi z vesnice. Bylo jí moc líto, že jim nedokáže pomoci.
Nahoře v koruně dubu si několik dnů celý ten zmatek prohlížela moudrá sova. Jak lidí přibývalo, dělali pořád větší neklid, bylo slyšet kašlání a posmrkávání, a tak sova nemohla přes den spát a v noci se pořádně nedokázala soustředit na lov myšek. Jednu noc, když nedokázala chytit jedinou myšku a měla jít spát úplně hladová, jí došla trpělivost. Celá se načepýřila a sletěla dolů do chaloupky, kde uviděla utrápenou Amálku, jak znovu prohledává všechna šuplátka, jestli přece jen nenajde ztracené kouzlo.
„Amálko, snad jsi neztratila kouzelnou knihu? Že Ty bez ní nevíš, jak všem těm lidem pomoci?“ zeptala se znepokojeně sova.
„Ale ne, sovičko, knížku mám támhle na stole, ale kouzlo, co v ní stojí, lidem nepomáhá. Asi ho kousek chybí. A právě ten kousek nemůžu najít. Už jsem prohledala všechno,“ řekla Amálka. Sova se zarazila a zeptala se:
„A co kniha říká o nastuzení?“
„Kniha radí vitamíny, a ty že se najdou v jablíčkách a šípcích. Jenže všichni lidé si vzali jablíčka i šípkový čaj ..... a nic to nepomohlo,“ smutně odvětila Amálka a pokrčila rameny. Sova se jen zamračila, odlétla nahoru do dubu, až na jeho samý vršek, tam seděla celý den a přemýšlela.
Večer se do chaloupky za Amálkou vrátila a povídá jí:
„To je divné, Amálko. Lidé říkají, že jedí jablíčka i pijí šípkový čaj. Ale já z vršku dubu viděla všechny šípkové keře v hájku neotrhané, jediný šípek nechybí! A sadař Toník má jablíčka z mladých jabloní spadaná na zem, všechna tam leží a nikdo je nesbírá.“
Amálka se na sovu podívala, nic neřekla, jen si uvázala šálu a běžela cestičkou kolem potoka k vesnici. Cestou se zastavila v hájku a viděla, že na keřích opravdu jsou všechny šípky; nikdo si je nenatrhal, aby je dal usušit a mohl si z nich připravit čaj.
Na kraji vesnice byl jabloňový sad sadaře Toníka. Ale letos tam nebyli žádní lidé s košíky, aby si nakoupili jablíčka na kompoty a do štrúdlů. V sadu nebyl vůbec nikdo, jen jabloně tam tiše stály a nešťastně skláněly větve ke svým opadaným a nesesbíraným plodům. V Amálce se na chvilku až smutkem zastavilo srdíčko! Rychle zaklepala na dveře Toníkovy chaloupky a hned, jak otevřel, spustila:
„Toníku, proč neprodáváš jablíčka lidem, když je tolik potřebují? Vždyť mi všichni stůňou! To jsi chytil někde lakomost?“
Toník chvíli nechápavě koukal, potom sklonil hlavu a řekl:
„Amálko, Ty nic nevíš, když jsi daleko v dubové chaloupce. Já bych prodával, a jak rád. Vždyť jinak mi jablíčka shnijí. Jenže lidé si nic kupovat nechtějí. Zeptej se zelináře Prokůpka. Na jaře si od něj nekoupil nikdo jedinou mrkev ani ředkvičku.“ Amálka vykulila nechápavě oči:
„Ale všichni říkají, že jablíčka jedí. A šípkový čaj že pijí. Přitom v hájku letos nikdo šípky neotrhal. Kde to tedy berou?“ Toník si povzdechl a povídá: „Minulou zimu přece postavili ten veliký obchod ve městě. Tam teď všichni nakupují. Mají tam úplně všechno: třešně v zimě, šípek v létě, jablíčka na jaře, jarní cibulku na podzim.
Amálce se konečně rozbřesklo v hlavě, od Toníka nakoupila dva veliké koše čerstvých jablek, v hájku rychle natrhala do pytlíčku letošní šípky a už pospíchala domů pod svůj stoletý dub. Tam už sova bezradně rozháněla hloučky kašlajících lidí a celá nešťastná volala na Amálku, ať ji od nich vysvobodí. Sovu překvapilo, že s Amálkou jde Toník a vleče dva obrovské koše jablek. Protože to ale byla moudrá sova, tak jí to hned došlo a přinesla z chaloupky ubrousky a sáčky. Každému potom dali po jednom jablíčku a hrst šípků, aby si doma udělali čaj.
Za nějaký čas se lidem udělalo zase dobře. Jablíčka od Toníka výborně účinkovala, protože byla čerstvá, plná vitamínů, pěstovaná s láskou. I šípky z hájku byly plné vitamínů, to jak rostly na čerstvém voňavém lesním vzduchu a měly v sobě spoustu slunečního světla. K Amálce zavítal tak nanejvýš jeden churavec za měsíc. Z něho se pak sova potajmu radovala, že se od něj alespoň dozví, co je ve vesničce nového, protože sova nebyla jen velmi moudrá, ale také malinko, ale opravdu jenom malinko, zvědavá.
A od té doby se začalo do města chodit jen pro věci, které by místní ve vesnici nesehnali. Lidé si také začali víc všímat svých zahrádek a pěstovali na nich, co se dalo. Na jednom záhonku rostla mrkev, jinde zas ředkvičky, hrášek anebo třeba salát. Ale i sladké maliny, jahody, ostružiny a mnoho dalších dobrot! Vše bylo plné vitamínů, takže málokdo byl nemocný, a když přece, tak měli do zásoby nasušené šípky z hájku a uvařili si léčivý čaj. Od všeho, co na zahrádkách a sadech vypěstovali, nosili lidé Amálce z vděčnosti ochutnat. To jako poděkování za to, že pro ně malá čarodějka Amálka našla ztracené kouzlo.