Čarodějná kniha

zobrazeno613×

Vložil(a): dáša,25. 2. 2016 17.32

Byl jeden voják, jediný syn chudobné vdovy a sloužil už mnoho roků. Konečně ho přece jen z vojska propustili a když se vracel domů, musel projít velikými a hlubokými lesy. Tam se mu ztratila cesta a nezbylo mu nic jiného než přenocovat pod širým nebem. Když druhý den vstal, rozhlížel se na všecky strany, kde by spatřil nějakého člověka, co by ho z toho tmavého a bludného lesa vyvedl. Ale nikoho nepotkal, nikoho neviděl. Začal si hlasitě naříkat: 
„Co si počnu? Hlad a žízeň mě trápí a snad mě tady i dravá zvěř zahubí!“ 
V tom uslyšel za sebou hlas: 
„Vojáku, neběduj! Chceš-li, můžeš u mne sloužit.“ 
Vysloužilec se ulekl, ale když viděl před sebou jen jakéhosi stařečka, upokojil se a slíbil mu, že u něho službu rád přijme. Stařec ho vedl k jedné skále, udeřil na ni holí, skála zarachotila a otevřela se v ní brána. Voják se divil! Vešli do jednoho pokoje, do druhého a do třetího ..... a všecky byly zařízené jak v nejkrásnějším zámku, křesla potažená sametem, na stole stříbrné nádobí a křišťálové vázy, na stěnách visely obrazy ve vyřezávaných rámech. Stařec mu povídal: 
„Nic se neboj! Nebudeš u mne konat žádnou jinou službu, jenom každý den čistě vymeteš ty tři pokoje. Jídlo budeš mít vždycky přichystané na tomto stole a bude ho vždycky dost. Ale to Ti přikazuju: všecky knihy, co jich tu vidíš, si můžeš číst, jenom tu jednu starou knihu nechej na pokoji. Jinak by s Tebou bylo zle!“ 
Třetí pokoj byl plný všelijakých knížek, malých i velikých, tenkých i tlustých, že to vysloužilec jaktěživ neviděl. Kýval hlavou, že ve všem poslechne, co pán poroučí, a stařec mu hned zmizel. Tak plynul čas a po roce se čarodějník zčistajasna zase objevil doma a ptal se vojáka, jak se mu vedlo. 
„Dobře, strýčku,“ povídal voják. „Práce je lehká a nic mně tu nechybělo.“
„A chtěl bys u mne zůstat ve službě ještě jeden rok?“ 
„Rád tu zůstanu,“ povídal vysloužilec.
„No, i já jsem s Tebou spokojený,“ povídal stařec. „Jen si pamatuj, že na tu starou knížku nesmíš ani sáhnout.“
„Ani mě nenapadne, abych si vybíral zrovna tu, když je tu tolik jiných,“ povídal vysloužilec. „Vždyť bych je všecky nepřečetl ani do konce života.“
Tak zůstal v domě zase sám. Každý den ráno a večer zametal jizby, hodoval třikrát denně a volný čas si krátil čtením. 
Za rok přišel stařec zase, všecko si prohlédl a ptal se ho, jestli chce u něho zůstat ve službě i třetí rok.
„Už jsem si tak zvykl,“ povídal vysloužilec, „že bych jinam ani nechtěl jít. To je nejlepší služba, jaká mne v životě potkala.“ 
Stařec jen kýval a zmizel mu zase z očí. A voják tu hospodařil zase sám. Ale jak šel den za dnem a týden za týdnem, už ho to všecko začalo nudit. Jednoho dne si povídal: Už jsem tolik knih přečetl, a jedna je jako druhá. Copak asi stoji v té zapovězené knížce, že s ní dělá pán takové tajnosti?
Nedalo mu to! První den ji jen oprášil, druhý den si na ni sáhl a třetí den se už osmělil, vzal ji do ruky, rozevřel ji a viděl, že je to prastará knížka, celá roztrhaná a že jsou v ní černá a červená písmena veliká jako brouci. Polohlasem si v ní začal slabikovat. Jen přečetl několik slov, spatřil před sebou šest černých chlapů a ti se ptali jedním hlasem:
„Co pán žádá a poroučí?“
Voják se málem skácel na zem, jak se polekal! Ale vzpamatoval se a honem vyhrkl:
„Fuj, krev se mně v žilách zastavila! Kde jste se tady vzali?“ Prohlížel si je po očku, byli velcí jako jedle, černé nohavice a kazajky měli na těle jak ulité a pod černými vlasy jim svítily oči jako uhly. 
„Co pán žádá a poroučí?“ ptali se ho znovu.
„No, jestli to dokážete,“ povídal vysloužilec, „tak ať jsem v tuto chvíli v domě své matky!“
Jen to dopověděl, už se to stalo! Stál zrovna na zápraži matčiny chaloupky a tu starou roztrhanou knížku ještě držel v ruce. Rozhlédl se dokola, černí chlapi byli titam. 
„To je mně pěkná knížka“, povídal si. „To si dám líbit! Už se nedivím, že si pán na ni dával takový pozor. No, já se jí teď taky jen tak nezřeknu, ta by mně mohla být dobrá.“ 
Zaklepal na dveře matčiny chaloupky, ale protože už bylo pozdě navečer a matka byla doma sama samotná a po hlase ho nepoznala, nechtěla otevřít. Ale on nepřestával prosit, až se nad ním smilovala a pustila jej dovnitř. Ale nepoznala ho, kdepak po tolika letech! Chvíli si spolu povídali, ale vysloužilec už měl hlad a rozhlížel se po jizbě, kde by bylo něco k snědku. Vdova mu povídala: 
„Vojáčku, kde bych vzala večeři! Já jsem bídně živa a v domě nemám nic jiného, než co si denně vyžebrám.“ 
Když to voják slyšel a viděl, povídal si: No, najdu si jinou pomoc. A nahlas řekl: 
„Když Vy to o hladu vydržíte, já to vydržím taky. Ale víte co, tetičko, doneste aspoň trochu dříví, zatopíme si a bude nám tady veseleji.“ 
Jak vdova vyšla z jizby, on chytil knížku a začal v ní zase číst ta velká černá a červená písmena. Objevilo se šest černých mužů, jen taktak se do jizby vměstnali a ptali se ho: 
„Co pán žádá a poroučí?“ 
„Naplňte mně tuto jizbu všemožným nejlepším jídlem a pitím!“ 
Když vdova vkročila do jizby, nestačila se divit! 
Ráno voják vstal z pece, umyl se a učesal a posílal vdovu vařit snídani. 
„Z čeho bych ji dělala, když jsme včera všecko snědli a dům je prázdný?“ 
Voják ji poslal do lesa na dříví a zatím naporučil svým černým služebníkům, ať nanosí do kuchyně všeho dost. Vdova jen vrtěla hlavou, když to všecko viděla. Šla a navařila jídla, jak jen nejlíp uměla. Když jedli, ptala se ho: 
„Copak Vy jste zač, vojáčku?“ , 
„Obyčejný voják, však to vidíte, tetičko. Sloužil jsem na vojně přes dvacet roků.“ 
„Já taky mám syna na vojně, a už je tam taky tolik roků,“ povzdychla si vdova. 
„A jak se ten Váš syn jmenuje?“ 
„Jakob,“ povídala vdova. 
Vysloužilec se před ni postavil a ptal se jí: 
„Jen se dobře podívejte, nejsem já ten Váš syn?“ 
Vdova se nad těmi slovy pozastavila, dívala se na něj, ale nezdál se jí to být on. Za dvacet roků vyšel z podoby a měl na tváři tříleté vousy Ale když si rozhrnul košili a ukázal jí na paži rodné znaménko, poznala jej a radovala se, až plakala. Povídali si, co on prožil za tu dlouhou dobu a jak se jí po celý ten čas vedlo. Syn se ji ptal: 
„A copak je tu v kraji nového?“ 
„Nic nového, synáčku, leda jen to, že náš král má tři princezny, všecky pěkné a na vdávání, jenomže nemají žádné ženichy.“ 
„To bude něco pro mě!“ povídal syn. „Brzy ráno tam, matko, půjdete a vyřídíte jim ode mne pěkné pozdravení.“ 
Než matka vstala od stolu a poklidila, vyšel ven k lesu a začal číst ve své starodávné knížce. Objevilo se šest černých chlapů a volali jedním hlasem: 
„Co pán žádá a poroučí?“ 
„Doneste mně tři krabičky jako krejcar veliké, a v každé ať je sto loktů nejjemnějšího damašku!“ 
V tu chvíli měl v ruce ty tři krabičky. Šel do světnice, odstrojil se, lehl si a spal. Brzy ráno matka vstala, chodila po jizbě a mluvila nahlas sama k sobě: 
„Ty opovážlivčel Tvůj nápad je zbytečný a zbytečná bude i má cesta, jen mě odtud s hanbou vyženou.“ 
Voják se probudil, slyšel, co si matka vykládá, a povídal ji: 
„Jen se, matko, honem oblečte a vezměte s sebou tady ty tři krabičky.“ 
Tak se vypravila a pospíchala do královského hradu. Přišla tam a sloužící se jí ptali, co si přeje a kam jde. Vdova povídala: 
„Posílá mě sem můj syn s pozdravením k princeznám.“ Ohlásili ji u krále, kdo je a co a jak, a král ji dal přivést do paláce před princezny. Když k nim přišla do komnaty, povídala: 
„Můj syn posílá Vám všem pěkné pozdravení a uctivě se ptá, jestli se smí opovážit a některou z Vás požádat o ruku? A k tomu Vám posílá darem tyto tři krabičky.“ 
Princezny vzaly krabičky a všemu se jen smály. Ale když ty krabičky otevřely a viděly, že je tam nejjemnější damašek, hned ho počaly měřit. Každá naměřila sto loktů. Kroutily nad tím hlavou a král povídal: 
„Když máte, matičko, tak schopného syna, povězte mu, ať ke mně přijde za tři dny ve dvanáct hodin!“ 
Matka pospíchala s radostí domů a vyřizovala, co král vzkazuje: že má za ním přijít za tři dny ve dvanáct hodin do královského hradu. Ale voják jen povídal: 
„Já nikam nepůjdu, maminko, kdepak. Ale jděte tam ještě jednou a povězte panu králi, že z toho sešlo, že já k němu jít nemůžu. Jestli se králi líbí, ať přijde ke mně on.“ 
Matka se nad tou řečí zhrozila a plakala, ať si to všecko rozmyslí. Ale syn stál na svém. Nu, co dělat, vydala se zase na hrad a vyřídila králi, slovo od slova, synův vzkaz. Jak to král slyšel, velice se rozhněval a řekl jí: 
„Běžte domů a povězte synáčkovi: jestli chce, abych já k němu přišel, pak že musí být od mého hradu až k jeho chaloupce mramorová silnice, podle silnice ať stojí pěkné stromy, každý stromek s jiným ovocem a na každém stromě pták v kleci a každý musí jinak zpívat. Zítra v jedenáct hodin to musí být všecko hotové; a jestli nebude, pak bude Váš syn o hlavu kratší. To mu vyřiďte od krále.“ 
Zkormoucená matka šla domů a se slzami synovi vykládala, co mu král vzkázal. Ale on matce povídal: 
„Neplačte, matko, žádné strachy! Já už si poradím!“ 
„Copak je to možné?“ naříkala vdova. „Kdo to kdy slyšel? Mramorová silnice, ty stromy a ti ptáci, a všecko do zítřka do jedenácti hodin!“ 
„No, však sama uvidíte, jen se nebojte.“ 
Druhý den matka brzy ráno vstala a všecko v jizbě zametala a čistila. Ale voják pokojně ležel v posteli a k ničemu se neměl. Vdova ho budila a napomínala: 
„Už je deset hodin, a Ty se o nic nestaráš! V jedenáct hodin přijede král!“ 
Syn tedy vstal, oblékl si modré vojenské spodky, roztrhanou košili, kabát bez knoflíků, čepici bez kšiltu, postavil se před zrcadlo, prohlížel se ze všech stran a povídal: 
„Kdyby tak král vzal s sebou i své pěkné princezničky, na mou duši, to bych se jim líbil!“ 
Potom popadl svou čarodějnou knihu a začal v ní číst. Hned se ukázalo šest černých chlapů, postavili se před ním jako svíčky a volali všichni najednou: 
„Co pán žádá a poroučí?“ 
„Žádám a poroučím,“ povídal vysloužilec, „ať je od králova hradu až do mého nového paláce rovná silnice, celá z mramoru, podle ní ať stojí pěkné stromy, každý s jiným ovocem, a na každém stromě ať sedí v kleci pták a každý ať zpívá jinou písničku!“ 
Hned se to všecko stalo, jak poručil, a to ještě dřív, než stačil tu svou čarodějnou knížku zavřít. 
Zatím se král nasnídal a šel se podívat k oknu, jak je venku. A najednou nevěří svým očím! Od hradu vedla silnice z nejkrásnějšího mramoru a všecko bylo připraveno, jak si přál. Kázal nachystat kočár a zapřáhnout koně, nasedl a jel do vojákova paláce. Všecko se mu líbilo, jen se divil tomu, jak je to možné, že to voják v tak krátkém čase stačil uspořádat? Chválil všecičko a povídal mu: 
„Jestli je Ti to vhod, příteli, můžeš se podívat se mnou do mého hradu.“ 
„Beze všeho, pane králi,“ povídal voják. „Jen si vezmu ještě čepici.“ 
Vzal si ze stěny svou umouněnou čapku bez kšiltu, posadil se ke králi do kočáru a jeli na hrad. 
Princezny ho už radostně očekávaly. Ale když viděly vojáka v tak chatrném oděvu, v roztrhané košili, kabátu bez knoflíků a umouněnou čepicí, nijak se jim nechtěl líbit. Ale voják se na nic neohlížel, smekl čapku až na zem, vysekl jim pěknou poklonu a ptal se jich po pořádku, té první, druhé i třetí: 
„Milostivé slečinky, tu mne máte. Kterápak z Vás by si mě vzala za manžela?“ 
Ony se dívaly upřeně do země, ani slovo neřekly, jen ta nejmladší trochu pohnula rameny. Když voják viděl, jak pochodil, rozmrzel se a vyžádal si na králi na hodinu pokojíček. Tam se zavřel, oholil si vousy a dal si od těch šesti černých mužů donést skvostné šaty, jaké se patří na prince, umyl se a nastrojil a tak vkročil znovu do pokoje mezi princezny. Jak ho spatřily, hned ho všecky tři chválily a jedna přes druhou ho obletovaly a každá ho ráda chtěla mít za manžela! On si vybral z nich tu nejmladší, protože prve trochu pohnula rameny, když si je namlouval. 
Brzy byla svatba a pár dní po svatbě si princ na králi vyžádal, ať mu vykáže před královským hradem pěkné místo. Jedné noci králevic Jakob vstal, vzal si pod paži svou čarodějnou knížku, vyšel před hrad na vykázané místo a začal v knize polohlasně číst. Hned se mu ukázalo šest černých chlapů a volali jeden přes druhého: 
„Co pán žádá a poroučí?“ 
„Žádám a poroučím, abyste vystavili na tomto místě zámek, podobný tomu, co stojí tady před Vámi, a z něho most do královského zámku. Ale to Vám povídám, dejte si záležet!“ 
Když se v zámku ráno probudili, viděli před okny druhý zámek, a stejně krásný, a z jednoho do druhého vedl most. Jakob s manželkou se tam hned přestěhovali a každý den chodili po mostě na návštěvu za králem a za princeznami.

Ale co se zatím dělo ve skalním domě? 
V ten čas se vrátil stařec domů, chodil z pokoje do pokoje a hledal svého služebníka. Ale po něm nikde ani stopy! Začal si prohlížet své knihy a ejhle, nejhlavnější knížka mezi nimi scházela! Svázal své knihy do rance, šel s nimi do světa a volal: 
„Kdo vymění staré knihy za nové?“ 
Myslel si: Já ji přece někde najdu! Jednoho dne došel do nového zámku, kde přebýval králevic Jakob. Ten si zrovna vyjel do lesů na hon a jeho manželka byla doma sama. Čarodějník se jí ptal, jestli nemá nějaké staré knihy, které by vyměnila za nové. Ona mu hned snášela staré knihy a mezi nimi byla také ta knížka, co čarodějník hledal. Hned ji vzal do ruky, začal v ní číst a objevilo se před ním šest černých chlapů. Ptali se ho jedním hlasem: 
„Copak pán žádá a poroučí?“ 
„Tento zámek mně zaneste na Vřelé moře,“ poručil čarodějník, „a to tak vysoko na skálu, co by jej sotva mohl vidět malý ptáček.“ 
Králevic se vrátil z honu a dívá se, kam se poděl jeho krásný zámek? 
Spěchal ke svému tchánu králi. Ale ten se rozhněval a povídal: 
„Jestli mi do tří dnů mou dceru nepřivedeš, budeš o hlavu kratší!“ 
Králevic Jakob se celý ztrápený vydal na cestu, aby našel svou manželku. Přišel na silnici a přes ni lezlo dlouhatánské mračno mravenců. Zastavil se, aby na některého nešlápl. Když všichni odlezli, pospíchal za nimi ještě jeden tuze veliký mravenec a povídal mu: 
„Žes mé spolubratry nechal bez úhony přelézt přes tuto silnici, utrhni si jednu mou nožku a neboj, mně naroste hned nová. A potom kamkoliv nebudeš moct vylézt, dej si tu nožku pod jazyk, a hned se staneš mravencem a vylezeš, kam budeš chtít.“ 
Králevic jel dál a přišel k mostu, kde se rvala saň s orlem. Jakob vytasil meč a saň zabil. Orel si rovnal pocuchané a zakrvavené peří na křídlech a povídal krákoravým hlasem: 
„Že jsi mě zachránil před smrtí, vytrhni si z mého křídla jedno peříčko. Až budeš chtít kamkoliv vyletět, dej si pírko pod jazyk a vyletíš tam, třeba až do oblak.“ 
Jakob jel zase dál a přišel k tomu Vřelému moři, nad kterým visel vysoko v povětří na skále jeho zámek. Rozhlížel se, co dělat, zámek bylo vidět jako makové zrníčko, tak byl vysoko. Tu si vzpomněl, co mu orel říkal a co mu daroval za jeho pomoc. Vytáhl z torby orlí pírko, položil si je pod jazyk a vtom se proměnil v orla, rozpřáhl širokánská křídla a frr, byl až tam. Sedl si na komín, udělal se mravencem, slezl komínem dolů a dostal se až do světnice. Tam seděla jeho manželka na posteli a usedavě plakala. Mravenec jí vylezl na ruku a štípl ji. Princezna ho pleskla a v tu chvíli se stal z mravence králevic Jakob, její manžel. 
Padli si okolo krku a objímali se a ona mu vykládala, co se stalo a jak z ní černokněžník vylákal tu čaromocnou knížku. 
„A kdepak tu knihu schovává?“ vyptával se Jakob. „To nevíš?“ 
„Tu od něho nedostaneš,“ povídá princezna, „protože ji nosí pořád uvázanou na krku, ať jde kam jde, i spát s ní chodí a nikdy si ji z krku nesundá.“ 
Králevic Jakob, ji poslouchal, zamyslel se a potom povídá: 
„Víš co? Až za Tebou přijde a bude si Tě chtít zase namlouvat, pověz mu, že nesvolíš dřív, než jej učešeš a umyješ. A když jej začneš umývat, řekni mu: Copak mám umývat i tu Tvou starou roztrhanou knihu? Vezmi mu ji z krku a hoď ji pod postel, já tam budu schovaný.“ 
Večer se stařec vrátil do zámku, přišel za princeznou do světnice a nutil ji, aby se stala jeho ženou. Ona se všelijak vymlouvala a povídala: 
„Pantáto, jestli se chcete oženit, to si dejte nejdřív učesat vlasy, vždyť je máte rozcuchané jak hnízdo.“ 
„Tak mně je učeš,“ povídal černokněžník. 
„Jak Vás mám učesat, když máte na hlavě klobouk?“ 
Sundal si tedy klobouk a princezna jej česala. Potom mu povídala: 
„Pantáto, ještě Vám umyju čelo a tvář.“ 
„No, tak umyj, princezno,“ povídal stařec. 
Když mu umyla tvář a čelo, řekla mu: 
„A teď bych Vám měla ještě umýt ramena a záda.“ 
„No, jen mi je umyj,“ řekl kouzelník. 
„Jak je mám umýt, když máte na krku uvázanou tu starou škaredou knížku? To mám umývat i ji?“ 
Čarodějník si knihu odvázal, ona ji vzala a hodila ji pod postel, kde ležel schovaný králevic Jakob. Hned ji chytil a začal v ní potichu číst. Zjevilo se šest černých chlapů a ptali se jako jeden: 
„Co pán žádá a poroučí?“ 
„Vemte tady toho čarodějníka a odneste ho do nejvzdálenějších končin světa, kam nepřijde žádný člověk!“ 
rozkázal králevic. „A tento zámek ať do rána stojí se mnou i s mou manželkou na tom samém místě, kde stával!“ 
Stalo se, jak rozkázal. Než se čarodějník vzpamatoval, černí chlapi s ním zmizeli kdovíkam, ani klobouk a brýle si nestačil s sebou vzít. Své manželce králevic rozkázal, aby nikomu nepověděla, jak a co se všecko stalo. Ráno stál zámek zase na svém místě a po mostě šel králevic se svou princeznou navštívit starého krále a obě princezny. Princezna nikdy nikomu neřekla, jakou knihu má je její manžel Jakob a ten svou ženu miloval, jako žádnou jinou. Byli si věrní a tak to má být.

Zdroj:www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 -2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů