Čarodějná mošna

Byl jeden král a ten měl syna. Když synovi šlo na čtyřiadvacátý rok, otec si ho zavolal a řekl mu:
„Dítě moje, jsem už starý, odevzdám Ti království a panuj sám!“ Syn políbil otci ruku a řekl:
„Tatínku, to já po Vás nežádám; rád bych ještě pár let do světa, abych poznal, jak to mezi lidmi chodí, a vrátil se domů zkušenější!“ Otec mu to dovolil, ale když se loučili, plakal a řekl:
„Kdo ví, synu, co bude se mnou, až se vrátíš!“ Syn ho těšil, rozloučil se a vydal se na cestu.
Dlouho byl ve světě, leccos zkusil, až se dostal k jednomu myslivci a prosil, aby ho vzal do služby Myslivec mu povídal:
„Jednoho mládence už mám, ale můžeš tu zůstat, budete mít oba dva práce dost, protože mám veliký lán lesa. Půl roku Ti potrvá, než ho prochodíš! Zítra se vydám na obchůzku, půjdeš hned se mnou, abys to tu trochu poznal!“ Ráno si každý vzal pušku, nabrali si do kabel jídla a vydali se na cestu.
Když přišli do starého lesa, princ rozvažoval, jak by se myslivcovi ztratil, aby mohl chodit po lesích sám. Podařilo se mu to, zašel do houští a chodil po celý den lesem až zabloudil a dostal se na mýtinu. Tam seděl pod stromem veliký, krásný chrt, a jak prince spatřil, vyskočil, běžel k němu, dal se pohladit a řekl lidským hlasem:
„Dávno na Tebe čekám, půjdu s Tebou!“ Princ byl rád a řekl chrtovi:
„Zabloudil jsem a mám veliký hlad, kde budeme nocovat?“
Chrt se rozhlédl a řekl:
„Pane, půjdu a uhoním laň a Ty zatím rozdělej veliký oheň, upečeme si zvěřinu a budeme mít dobrou večeři!“ Princ tesákem nasekal suchých větví, udělal hranici a chrt šel honit. Uhonil laň, ale byla těžká, nemohl ji dotáhnout k ohni, i přiběhl k pánovi a řekl:
„Pane, pojď, je to velké zvíře, pomoz mi tu laň dotáhnout k ohni!“
Princ mu pomohl, rozčtvrtil laň a hned ji upekli. Upekli polovici, princ rozkrájel maso, dal chrtovi, pak se sám najedl a upekl druhou polovici. Nechal ji přes noc vystydnout, ráno ji dal do mošny a šli dále. Les byl tak veliký, že jezdec na koni z něho nevyjel za celý den. Zase bloudili a museli zůstat druhou noc v lese. Jídla měli ještě dost, ale princ by se byl rád dostal z lesa, i vylezl na vysoký strom a rozhlížel se. Najednou zahlédl světlo jakoby v nějaké chaloupce, i řekl chrtovi:
„Pojďme za tím světlem, snad dostaneme nocleh a někdo nás ráno vyvede z lesa ven, protože tam jsou jistě lidé, kteří se v těch lesích vyznají!“
Chrt napomínal pána, že v lesních chaloupkách bývají zlí lidé, ale princ jinak nedal a šel rovnou k té chaloupce. Zaklepal, otevřela jim stará babka a hned prince přivítala:
„Jak ses dostal do téhle pustiny? Je Tě škoda, jsi ještě mladý, ale myslím, že odtud živ neodejdeš!“ Princ se zarazil a řekl:
„Propánaboha, vždyť snad nebude tak zle, jak povídáte, babičko! Vždyť já jsem jen myslivecký mládenec, peníze nemám a chodím tuhle po lesích, jak mi pan myslivec poručil! To víte, služba je služba, kdyby pán viděl, že jsem nedbalý, vyhnal by mne a jsem bez chleba!“
Babka pokyvovala hlavou, vzdychala, potom přinesla večeři a řekla:
„Tak se aspoň najez, ale co s Tebou bude dál, nevím!“ V jedenáct hodin se ozvaly hlasy, někdo zabušil na dveře a do světnice vrazilo dvanáct loupežníků. Hejtman se hned obořil na mládence, jak se dostal do jejich chalupy a co tam chce? Princ se nebál, skočil ke zdi, namířil pušku a řekl:
„Zabloudil jsem a dostal jsem se k Vám náhodou! Je Vás víc, ale já se nedám!“ Zavolal chrta, ten skočil a postavil se vedle něho.
Loupežnický hejtman se zasmál a řekl:
„Je nás dvanáct, kdybych chtěl, bylo by za chvilku po Tobě, ale líbíš se mi, holobrádku, že ses nedal! Zůstaň s námi a sedni si za stůl, napijeme se!“ Večeřeli, pili a po půlnoci řekl hejtman:
„Hoši, musíme vyrazit, máme dlouhou cestu! A Ty,“ obrátil se na prince, „zůstaň zatím v chalupě, všecko dej do pořádku a přines z lesa nějakou zvěřinu, ať máme dobrou večeři!“
Když loupežníci odešli, princ si lehl, vyspal se, ráno mu babka dala snídani a princ dělal, že uklízí, ale zatím si prohlížel chalupu.
V jedné komůrce visely na rohatině tři mošny, všecky stejné, ale na jedné bylo vzadu napsáno:
„Zaklepáš-li na mne, vyskočí ze mne vojáků, co budeš chtít!“ Princ se dlouho nerozmýšlel, strhl mošnu, pověsil tam svou, vrátil se do světnice, zavolal chrta a řekl babce, že půjde do lesa pro nějakou zvěřinu.
V houštině za chalupou zaklepal na mošnu a hned před ním stáli čtyři husaři, poklonili se a ptali se:
„Co pán poroučí?“
„Vyveďte mne z toho lesa,“ řekl princ. Jeden husar vzal prince k sobě na koně a jeli cestou necestou skoro celý den, až se dostali na silnici. Princ seskočil z koně, vyptal se husarů na cestu do královského města, poděkoval jim, zaklepal na mošnu a vojáci se ztratili.
Šel s chrtem po silnici po celou noc a ráno se dostali do města, kde měl princův otec královský zámek. Princ zašel do hospody, poručil si jíst a pít, nakrmil chrta, potom se najedl sám a odpočíval. Zavolal si hospodského a ptal se ho, co je u nich nového. Hospodský řekl:
„Vidím, že jste zdaleka, protože nevíte, co se u nás stalo! Měli jsme hodného krále, měl jediného syna a ten šel do světa na zkušenou. Král byl sám a dva sousední králové si zavolali čarodějníka, našeho krále přemohli a teď tu panují s tím čarodějníkem. Starý král je jejich sluhou, poklízí jim kuřata, holuby a zametá v zámku dvůr!“
Princ se dal do pláče, když slyšel, co se s otcem stalo. Hospodský se divil a ptal se:
„Co tak nad králem pláčete, copak je to Váš příbuzný?“
„Není,“ řekl princ, „jen povídejte dál!“
„I co bych povídal,“ řekl hospodský, „je s námi se všemi zle, čarodějník nás trápí, králové rozhazují peníze, a mají-li truhly prázdné, prodávají, co kde vidí. Je to bída,“ naříkal hospodský.
Princ zaplatil, vzal mošnu, zavolal chrta a šli do města. Postavil se před královským zámkem, zaklepal na mošnu a hned tu stáli čtyři husaři. Princ jim poručil, aby klepali na mošnu, až vyskočí poslední voják. Husaři klepali jeden po druhém, až jim prsty brněly, po celém městě se hromadilo vojsko, naposled vyjel veliký bradatý husar, poklonil se princi, ptal se, co poroučí, a řekl, že šedesát let nebyl na božím světě. Princ mu rozkázal, aby dal vojsko do pořádku, a řekl:
„Starého krále, oba cizí krále i s čarodějníkem přivezte na pole před královský zámek!“
Starý král šel s husary rád, ale oba cizí se bránili, měli své vojáky a strhla se bitva. Čarodějník jim pomáhal, ale princových husarů bylo tolik, že to všecko rozehnali a posekali. Princ měl chrta po boku, rozjel se proti těm dvěma cizím králům a jednoho hned srazil na zem, ale druhý napřáhl meč a s princem bylo zle. V tom skočil chrt, popadl cizího krále za ruku, strhl ho z koně a husaři ho pošlapali. Ten bradatý husar se srazil s čarodějníkem, dýchl na něj, hned vyšlehl oheň a čarodějník shořel jako suchá borová louč.
Když bylo po bitvě, princ dal přinést korunu, kterou jeho otec nosíval a kterou mu ti cizí králové vzali. Přinesli korunu na polštáři, princ ji vzal, poklekl před otcem a odevzdal mu ji. Starý král plakal radostí, objímal syna a hned ho prohlásil za svého nástupce.
Oba cizí králové byli mrtvi, a princ se stal králem ve všech třech zemích. Otec mu zpočátku radil, a hlavně napomínal, aby byl spravedlivý, šetrný a zbytečně neutrácel za kratochvíle. Mladý král se staral, aby v jeho zemích byl pořádek a spokojenost, a všichni lidé ho měli rádi. Chrta, který mu zachránil život, poručil opatrovat jako oko v hlavě. Jednou k němu chrt promluvil lidským hlasem:
„Teď už mne nepotřebuješ, mohl bys i mně prokázat službu! Vezmi šavli a utni mi hlavu!“ Král nechtěl o tom ani slyšet, ale když chrt nepřestával prosit, sťal mu hlavu a místo chrta stál před ním mladý krásný princ, kterého zaklel ten starý čarodějník, co uhořel.
Král si vzal prince za bratra, dal mu jedno království a panovali v přátelství až do smrti.