Čarodějná studna

Žil kdysi bohatý a mocný chán. Měl mnoho pokladů, ale ten nejvzácnější byla jeho jediná krásná dcera Džamál, s očima jasnýma jako slunce, s tvářičkami červenými jako růže, s těžkými černými copy až na zem. V širém světě nebylo krásnější dívky nad Džamál. Jednou řekl chán své dceři:
„Milá dceruško, přišel čas, aby ses vyvdala.“
„Ale tatíčku,“ zasmála se Džamál. „Já se ještě nechci vdávat. Mně je tady dobře svobodné.“
Zamyslel se nad tím chán, a protože byl nejen mocný a bohatý, ale i chytrý a vyznal se v rozličných kouzlech a čárech, pojal podivný úmysl. Dal vykopat v sadu hlubokou studni a rozhlásil, že jeho dceru, krásnou Džamál, dostane ten, kdo studnu naplní až po okraj zlatem. Ale ta studna byla čarodějná. Nikdo neměl zlata dost, aby ji naplnil až po okraj, jenom ten, do koho by se Džamál zamilovala. To ale nikdo nevěděl, jenom chán a Džamál.
Přicházeli k chánovi nejbohatší ženiši ze široka daleka, sypali do studny pytle zlata, ale marně. Studna nikdy nebyla plná. To proto, že žádného z nich Džamál ani neviděla, natož aby se do něho zamilovala.
Dověděl se o Džamál i jediný syn jednoho nesmírně bohatého krále, mladý Kásym, mladík smělý a silný, krásný a moudrý, kterému se všecko dařilo, kterému se vždycky poštěstilo.
Řekl otci:
„Půjdu, nasypu chánovu studnu plnou zlata a vezmu si krásnou Džamál za ženu.“
„Běž, synku,“ řekl král „když se Ti to povede, bude dobře, když se Ti to nepovede, taky bude dobře. Aspoň poznáš, co to je neúspěch a zklamání. Zlata mám dost a dost.“
A tak Kásym naložil velikou karavanu velbloudů těžkými pytli zlata a vypravil se na námluvy.
Mnoho dní a mnoho nocí putovala karavana, než dorazila k chánskému paláci. A když se konečně Kásym ohlásil u chána a ten mu ukázal čarodějnou studnu, mládenec se jenom ušklíbl.
„Podívej se, cháne, kolik jsem přivezl zlata!“ a ukázal na velbloudy naložené pytli. „Takových studní Ti nasypu deset.“
„Stačí, když bude plná jenom tahle,“ usmál se chán a díval se, jak Kásymovi sluhové sypou jeden pytel zlata za druhým do studny. Ale ta byla bezedná. Když vysypali sluhové všecko zlato, hluboko, až na dně se matně třpytilo několik zrníček.
Kásym se udiveně díval do studně, ale nenaříkal. Jenom řekl:
„Nu, nepovedlo se.“
Pak vypravil sluhy s velbloudy zase zpátky, ale sám zůstal ve městě. Přece jenom ho první neúspěch neodradil.
Ve městě se Kásym živil všelijak. Roznášel vodu, prodával dříví, pracoval jako nádeník. Ale pořád se snažil, aby byl blízko chánova paláce a aspoň na okamžik spatřil krásnou Džamál.
Když jednou šel kolem měděných vrat do chánova sadu s velikou otepí dříví, spatřil překrásnou dívku obklopenou svými družkami.
„Kdo koupí dříví? Kdo koupí dříví?“ zavolal, aby na sebe upozornil, a Džamál ..... ta krásná dívka, skutečně chánova dcera, se opravdu na něho ohlédla. A hned se jí srdce rozbušilo, když spatřila krásného mladíka.
„Kdopak jsi?“ otázala se ho. „Podle ušlechtilé tváře a podle jemných rukou jsi nepřivykl téhle těžké práci.“
A Kásym se smutně usmál.
„Máš pravdu, nádeničím teprve týden. Od té doby, co jsem všecko své zlato nasypal do studny, abych Tě dostal za ženu.“
Džamál si povzdychla:
„Tak zchudlo už mnoho mých nápadníků. Měl bys to zkusit ještě jednou.“
„Už nemám žádné zlato,“ řekl Kásym. „Mám jenom tenhle jeden zlaťák.“
„Někdy nestačí pytle zlata, ale někdy je jeden zlaťák dost. Jen to zkus!“
„Zkusím to,“ řekl Kásym, i když si myslel, že se mu Džamál jenom posmívá a že ho chce ještě víc pokořit.
Chán nic nenamítal, když se Kásym znova u něho ohlásil. To se rozumí, že ho nepoznal, a jenom se zasmál, když viděl, jak v studni mizí jediný zlaťák.
Smích však chána brzy přešel. V studni to podivně zašumělo a zlato na dně se najednou začalo zdvíhat, jako když v hrnci kaše kypí. A za chvilku byla studna plná až po okraj a docela navrchu ležel Kásymův zlaťák.
„Nu, povedlo se Ti,“ pokýval smutně hlavou chán. „Kdo by to řekl, že se má dcera zamiluje do nosiče dříví.“
A tak se Kásym oženil s krásnou Džamál.
Když se chán pak dověděl, kdo vlastně Kásym je a co zlata už jednou nasypal do studně, zase se rozveselil, a když Kásymovi vyprávěli, jakou ta studna má čarodějnou moc, uznal, že chán jednal tuze moudře a prozíravě.
A když se o synově štěstí dověděl jeho otec, bohatý báj, vesele se rozesmál:
„Vida synka! Zase se mu poštěstilo.