Čarodějnice Běla

Kterak chudému Kubovi za jediný den kus světa ukázala, protože na šťastné planetě se narodil

Nedaleko Teplic v Krušných horách je hora, na které prý rozkvétá každých sto let čarovná bylina. Ovčák z Doubravic měl syna Kubu a ten Kuba se nejraději toulával kolem starého hradu na Doubravské hoře. Kdesi slyšel, že jsou tu zakopané poklady, a tak chodil pořád s hlavou u země, ale nic najít nemohl. Až se jednou před ním v trávě něco zalesklo. Kuba našel malý zlatý kvítek, utrhl jej a zastrčil za klobouk. Sotva si ho posadil na hlavu, hlava se mu zatočila a mžitky udělaly před očima. Když se vzpamatoval, nemohl svým očím uvěřit. Stál před velikým hradem, jaký tu ještě nikdy neviděl.
„Asi mám nějaké mámení,“ utěšoval se Kuba a mnul si oči.
Ale hrad stál na Doubravské hoře jako kdysi, se všemi věžemi a hradbami. Brána byla otevřena dokořán a nikdo v ní nehlídal. Protože Kuba byl odmalička zvědavý, rozběhl se dovnitř. Ještě se ani nerozhlédl a už stála před ním krásná paní.
„Vítám Tě, Kubo! Už dávno jsem Tě čekala. Dnes budeš mým hostem a každé Tvé přání Ti splním.“
Kuba byl z toho vyjevený, ale paní byla líbezná a mluvila k němu tak pěknými slovy, že ho strach brzy přešel.
„Pověz mi, paní, kde jsem a jak se odtud dostanu domů?“
„Jsem Běla, paní hradu na Doubravské hoře. Díky tomu čarovnému kvítku, co máš za kloboukem, uvidíš všechno, co je jinak lidskému oku skryto. Pojď se mnou!“ řekla mu a vzala Kubu za ruku.
„Už jsem měl strach, že jsem na jiném světě a nedostanu se domů k mámě. Takhle se rád všude podívám, abych jí mohl potom vyprávět, co jsem všecko viděl.“ Paní Běla ho vedla nádvořím dál do hradního paláce a Kuba nevěděl, kam se má dřív podívat. Všude bylo plno truhlic, stolů a židlí. Na policích stálo nádobí, na stěnách visely meče a štíty. Ale nikde nebylo živé duše, všude jako po vymření. Prošli několik světnic, v poslední byl dubový stůl a na něm leželo na zlaté míse krásné jablko. Paní ho vzala a podala Kubovi.
„Vezmi si ho, ať máš ode mne něco na památku.“
Kuba se ošíval, protože viděl kolem vzácnější věci. Neodvážil se však paní urazit.
„Já si ho tedy vezmu,“ řekl nakonec, „ale měl bych k Tobě jedno přání.“
„Jen řekni Kubo! Ráda Ti ho vyplním,“ usmála se paní.
„Já jsem nebyl dál než tady na Doubravské hoře a každý mě má za hlupáka. Rád bych se ještě podíval kousek do světa, ale jen na skok, abych byl večer zase u mámy,“ přiznal se upřímně Kuba.
„To se Ti může stát,“ řekla paní Běla a ukázala mu oknem na nádvoří. „Podívej se, tamhle dole už čeká na Tebe můj kočár. Sedni a jeď! Mí koně Tě sami povezou přes hory a doly a do večera budeš doma.“
Kuba zavýskl radostí, protože panským kočárem ještě nikdy nejel a koně se mu vždycky líbili.
„To je jiná řeč. Pojedu jako pán a večer Ti kočár vrátím.“ Honem paní Běle poděkoval a vesele seběhl po schodech na nádvoří. Tam stál kočár jako malovaný a v něm zapřaženi čtyři vraníci. Kuba sedl do kočáru, vzal bič do ruky, ale ještě s ním ani nezamával, když se koně rozběhli tak lehce, že dusot jejich kopyt ani slyšet nebylo. Sotva vyjeli z brány, dali se v let. Letěli dolem horem přes údolí a rokliny a než se Kuba nadál, před nimi na vrchu se tyčil pevný hrad a kolem něho bylo plno šípkových keřů. Koně vyjeli až nahoru k bráně a ta se před nimi sama otevřela. Než se Kuba stačil ohlédnout, objevil se u kočáru malý trpaslík s červenou čepičkou a řekl:
„Vítám Tě, Kubo! Už jsem slyšel, že k nám jedeš od paní Běly. Pojď, rád Ti ukážu její hrad.“
Kuba seskočil z kočáru a šel za trpaslíkem. Bylo mu divné, že o něm věděl, ale pro jiné věci brzy na to zapomněl. Prošli několika světnicemi, které byly ještě pěknější než na Doubravské hoře. Kuba se podíval oknem, uviděl hluboké lesy a dole pod nimi chalupy.
„Kdepak to jsem?“
„Na Krupce! Tento hrad i všechny poklady, které jsi viděl, patří čarodějné paní Běle. Hlídám je se svými bratry, kteří v hoře kopají zlato.“
„To jsem nevěděl, že paní Běla je tak bohatá,“ podivil se Kuba.
„Ještě bohatší než si myslíš,“ řekl mu trpaslík. „Ale já Ti dám něco na památku. Tady máš největší poklad, který zde máme. Vezmi si tento koláč a do smrti se ho nedojíš, protože nikdy z něho neubude.“
Kuba si vzal koláč a poděkoval, ale víc by se mu líbil pytlík zlaťáků nebo některý z těch mečů, které tu všude visely po stěnách. Trpaslík ho vyprovodil až na nádvoří, kde na něj čekal kočár s koňmi. Sotva do něho Kuba nasedl, brána hradu se sama otevřela a koně s kočárem vyjeli.
To nebyla jízda, to byl let. Koně pádili horem dolem přes údolí a znovu do vrchu. Než se Kuba nadál, dojeli k třetímu hradu, který byl ještě pěknější než ty dva předchozí. Brána se před nimi sama otevřela, kočár vjel dovnitř a na nádvoří se zastavil. Ve dveřích paláce se objevili dva páni v dlouhých pláštích a volali jeden přes druhého.
„Vítáme Tě, Kubo, na Supí hoře! Naše paní Běla už nám pověděla, že přijedeš. Jen pojď dál a neboj se.“
Kuba nebyl žádný strašpytel, ale z tolika kouzel mu dobře nebylo. Páni ho vodili z jedné panské světnice do druhé, všude mu všechno ukazovali a se vším se chlubili. Potom ho zavedli do hodovní síně, kde stál na stole starý džbán a tři poháry. Jeden z pánů pobídl Kubu, aby se s nimi posadil.
„Měl jsi štěstí, že si Tě naše paní Běla vyvolila. Málokomu ukáže své poklady. Nebýt toho kvítku, který máš za kloboukem, nikdy bys tolik krásy neviděl.“ Kuba nevěděl, co by na to řekl. S pány ho nikdo mluvit nenaučil a ti dva se nad něho pořád vynášeli. Jeden z nich nalil víno do pohárů.
„Podívej se na ten džbán, ten je největší naší vzácností. Ať z něho naléváš, kolik chceš, nikdy jeho dna nedohlédneš, nikdy z něho vína neubude. Připij si, Kubo, s námi na zdraví!“
Kuba nic neřekl, vzal jeden z pohárů, že si s nimi připije. Vtom se páni dali do sebe a začali si vyčítat, že jeden má v poháru víc než druhý. Kuba na ně koukal jako vyjevený, ale když se začali prát a tahat za vousy, dopálil se a povídá:
„Copak je tohle za rozum? Pro krapet vína se budete spolu škorpit, když je ho tady plný džbán? Nastavte poháry, já Vám každému doleju.“ Vzal džbán a dolil oběma poháry až po okraj. Páni se přestali hádat a jeden z nich řekl:
„Děkujeme ti, Kubo, za vysvobození. Nebýt toho, žes nás porovnal, museli bychom tady strašit dalších sto let.“ Potom si přehodili pláště přes hlavu a proměnili se ve dva černé supy a vylétli otevřeným oknem ven.
Kuba seděl jako omráčený. Když se vzpamatoval, nevěděl co má dělat. Nikde nikoho nebylo a on byl sám v celém hradě.
„To je divné hospodářství. Páni si vylétnou jako ptáci a o mne se nestarají. Co se mnou jenom bude? Ale já už toho viděl dneska dost, pojedu raději domů k mámě. Možná že už má uvařenou večeři.“
Aby nešel z prázdnou, vzal si ze stolu ten starý džbán. Na dvoře vsedl do kočáru a koně se rozběhli ven z brány. Zase letěli horem dolem přes vrchy a rokliny, přes údolí, až se z té jízdy Kubovi zatočila hlava.
Jak mu vítr hvízdal kolem hlavy, najednou mu sebral klobouk s čarovným kvítkem a rázem byl všemu konec. Čtyři vraníci se proměnili ve čtyři černé psy a s velikým štěkotem zmizeli v nedalekém lese a kočár se rozpadl ve ztrouchnivělý pařez. Kuba zprudka dosedl na zem pod Doubravskou horu, jenom nohy zvedl, aby si je nepolámal.
„Pánbůh zaplať, že už jsem zase na pevné zemi. Mohlo to dopadnout ještě hůř,“ oddychl si Kuba, když zjistil, že má obě ruce i nohy zdravé. Starý džbán vína ale ten pád vydržel a Kuba si z něho notně hned přihnul. Potom dostal veliký hlad, tak se zakousl do koláče. Byl jako nadýchaný a plný tvarohu, nahoře ještě sypaný ořechy. Kuba jedl a jedl, ale z koláče neubývalo. Když už měl dost, schoval ho zpátky za košili.
„To si dám líbit,“ zvolal Kuba vesele. „Do smrti budu mít o jídlo a pití postaráno.“ Potom si sáhl do kapsy, aby se přesvědčil, jestli neztratil to jablko. Když ho vyndal, uviděl, že je celé ze zlata. Honem se poklonil k Doubravské hoře, kde stála zřícenina hradu Doubravky a zavolal:
„Děkuji ti, paní Bělo, za královské dary. Nikdy na Tebe nezapomenu!“
Ozvěna mu vzala slova z úst a nesla je k hradu a za ním přes vrchy a rokliny, až zapadly kdesi do hlubokých lesů. Nato se Kuba sebral, nasadil klobouk na hlavu a běžel domů do dvora. Slunce právě zapadalo, když otvíral vrata.
Doma hned otci a matce pověděl, kde byl a co všechno viděl. Ti se divili a nechtěli tomu uvěřit. Teprve když na stůl položil dary od paní Běly, matka mu řekla:
„Ty ses, Kubo, narodil na šťastné planetě, jinak by Tě nikdy štěstí nepotkalo. Jenom čarodějná Běla má u nás v kraji takovou moc, a kdo se jí zalíbí, toho bohatě obdaruje. Za nocí prý objíždí se psím spřežením hrady a tam se svými služebníky přebírá veliké poklady.“ Dlouho matka povídala o paní Běle, ale Kuba si zalezl na pec a spokojeně usnul.
Tři staré hrady, Doubravka, Krupka a Kyšperk, jsou už dávno v rozvalinách a kraj kolem dokola se úplně změnil. Paní Běla však dosud jezdí po svém panství za bouřlivých nocí, ale málokomu se dá poznat.