Čarodějovo srdce

Mocný a silný byl král Ziemelis neboli Severák. Seděl na vysokém ledovém trůně, vousy měl z rampouchů a na jeho plášti se třpytily ledové květy. Chtěl dobýt celý svět.
Všude, kam přišly jeho pluky, všechno ztuhlo. I malá žabka se zamyšlenýma vypoulenýma očima usnula, když seděla na travnatém ostrůvku v močálu. Ptáci zalezli do teplých dutin stromů, ucpaných mechem. Medvěd se pohroužil do zimního spánku, s hlavou zahrabanou do celé hromady chrastí.
Král Severák obehnal půl světa hradbami. Ale všude, kde kolem nich prošel čaroděj Dobroděj, hradby tály, protože byly sněhové, a kam pronikl jeho teplý dech, tam kvetly květiny.
Jednou ráno král Severák vstal ze svého ledového trůnu a zlostně svraštil čelo:
„Co se to děje?“
Pod jeho slavným trůnem byla velká louže.
Zděšený král zavolal své sluhy.
„Co je to?“ křičel: „Copak už ani ve svém vlastním zámku nejsem v bezpečí? Nebo mám snad roztát před Vašima očima a proměnit se v louži? Běda, slábnu!“ Načež se král chytil za svůj vous z rampouchů a ty se s praskotem lámaly. „Nebo snad už nejste s to pozvednout meč proti našemu odvěkému nepříteli? Jděte do boje! Víte přece, že čaroděj sám je nezranitelný. Ale síla, kterou dělá zázraky, je v jeho srdci. Až najdete to srdce, dupněte na ně ..... řach! a bude po něm.“
Paprsky Severní záře, jako věrní Severákovi sluhové, se rozptýlily a jejich modročervené meče jako plameny vyšlehovaly podél celé nebeské klenby. Někdy se podobaly bílým duchům, kteří stoupají po pohyblivých světelných schodech do nebe. Ale čaroděj Dobroděj nebyl nikde k nalezení. Shora uviděly jen starého věštce, jak seděl na kraji temného lesa a četl svou Knihu moudrosti.
„Poslyš, otče,“ přispěchaly k němu paprsky Polární záře. „Nevíš, kde je teď čaroděj Dobroděj?“
„Za třikrát devatero horami a devatero moři ve Slunečné zemi. Ale pro Vás je nedosažitelný,“ odpověděl věštec a dál se díval do své knížky.
„On sám ať je kde chce, ale Ty nám řekni, kde je jeho srdce! Hledáme jeho srdce.“
„Jděte stále přímo. Za lesem je jezero, za jezerem kopec, na tom kopci bílý zámek. V tom zámku si zlatý lev hraje s diamantovým vajíčkem, to je čarodějovo srdce.“
Paprsky Polární záře dlouho šly temným hustým hvozdem. Cestu si vysekávaly svými modročervenými ohnivými meči. Nakonec přišly k hladkému jasnému jezeru. Za jezerem byl kopec, celý porostlý vysokými bílými květinami, které tam stály nepohnutě jako hořící svíce v úplném bezvětří. Kolem dokola všude zářil jen tichý sluneční svit.
Na kopci stál bílý zámek. Z jeho vysokých oken vycházelo zázračné světlo. Zlatý lev si tam hrál s diamantovým vajíčkem.
Když se Severákovi vojáci přiblížili ke kopci, všechny květy zčernaly a svěsily hlavy. A jakmile se jejich stíny dotkly zdí bílého zámku, ve všech jeho oknech pohaslo zázračné světlo. Vysoko k nebi vzlétl černý orel, který jediným mávnutím svých křídel srazil k zemi královské vojsko. Letěl už v nedosažitelné výšce a svými křídly zacláněl nebe. V zobáku nesl diamantové vejce. V oslnivé záři, jež vycházela z vejce, plála tmavá hruď ptáka jako oheň a peří křídel červeně svítilo jako narudlé zlato. Potom přišla tma a také jezero ztmavlo. Pouze v jeho hlubině jako ohnivé srdce žhnulo diamantové vejce.
Čarodějovo srdce, skrývající se před pronásledovateli, prošlo ještě mnoha zázračnými proměnami. Hned jako prsten je rybka odnášela do jezera a kolem rákosí se pak dělaly malé zlaté kruhy, hned jako květinové semínko je táhl hnědý mravenec do svého příbytku. Nakonec jako bílé peříčko, ztracené za letu lesním holubem, se dostalo do sněhového mraku, který se v pomalém letu nesl na Štědrý večer nad kopečky mého rodného kraje.
Lehce klouzajíc vzduchem a přinášejíc štěstí všem, koho se dotklo, přistálo peříčko na děravém klobouku starého tuláka. Z tmavých otvorů klobouku vykukovaly tulákovy prošedivělé vlasy. Měl na sobě černý pánský plášť, jehož rozedrané záplatované šosy rval výsmešně vítr. Na jedné noze měl starou botu, jeho druhá noha vězela v dřeváku, který neustále padal, takže se musel na své cestě hlubokým sněhem proti větru co chvíli zastavovat.
„Milióny, milióny!“ zakřičel tulák v náhlém návalu štěstí a obnažil svou hlavu před požehnanou bílou úrodou sněhových vloček, jež se tak štědře a nevyčerpatelně sypaly z otevřených bezedných nebes.
„Bílé milióny!“ mumlal jako ve snu. Zdálo se mu, že samo nebe mu vrací promrhané bohatství po otci.
V téže chvíli uslyšel v sněhové vánici zaržát koně. Kolem něho projel nějaký dřevorubec v kožichu a s velkou beranicí přes uši. Jako stříbrná kola se blýskala hladce nařezaná kulatá polena z osiky. Povoz se zastavil před poutníkem. Vesničan k němu obrátil svou červenou tvář:
„Hej! Ať jsi kdo jsi, vidím, jak se Ti těžko jde. Pojď sem a posaď se vedle mě!“
Tulák se vyhrabal ze sněhu. Dřevorubec ho jednou rukou vytáhl k sobě na vůz a hodil prokřehlému muži přes ramena koňskou houni. Cestu do kopce jim ukazovala zasněžená střecha velké široké stodoly s černou mezerou pod přístřeškem, vypadající jako nějaké obrovské, k zemi přitisknuté dračí křídlo. A zatímco pomalu přijížděli k domu, který jim zakrýval bílý pohyblivý závoj sněhových vloček, rozřezané stromy, na nichž seděli, ožily a začaly se pokrývat hnědými výhonky. To bylo něco neslýchaného a dějiny dosud nezaznamenaly podobné případy. To by se ale nikdy nemohlo stát, kdyby se na děravý klobouk starého tuláka nesneslo spolu se sněhovými vločkami také čarodějovo srdce v podobě lehkého peříčka. A my dobře víme, že srdce umí dělat zázraky.
„Tak Ti tedy, ženo, přivádím štědrovečerního hosta,“ řekl hospodář, když vešel do světnice a oklepával sníh z bot.
Hospodyně zrovna pracovala u pece. Vytahovala z ní sváteční pirohy, vypečené do hněda. Ještě z nich stoupala pára a příjemná vůně. Pokládala je na postel, na stůl i na židle. Jak se tak dívala na přicházejícího muže, lopatka na pečivo se naklonila a poslední piroh upadl na zem.
„Tak se podívej! Ten koláč s hrozinkami mu sám spěchá naproti!“ řekla hospodyně. Napřímila se a rukou si odhrnula prameny vlasů, které se jí lepily na zpocené čelo.
Tulák nevěděl, jak si získal přízeň hospodářů. V rozpacích postával u dveří. Náhle uviděl peříčko na svém klobouku. Vzal je do ruky a s nejlaskavějším úsměvem na tváři a s různými žertovnými posunky přistoupil k dítěti, které plakalo v kočárku, protože tu nebyl nikdo, kdo by si s ním pohrál. Položil bílé peříčko vedle něho. Dítě se začalo usmívat, tleskat ručičkama a pokřikovalo ..... hihi!
A tu i srdce hospodyně roztálo a tulák, který se usadil za pecí, brzy držel ve svých prokřehlých a zmodralých rukou kus rozinkového teplého pirohu.
Dítě, které si hrálo, upustilo peříčko na zem.
„Jaká je to krásná hračka!“ řekl Andrejs, mladý chlapec, jenž právě vešel do světnice. Díval se na děvečku Lízu, která seděla u tkalcovského stavu u okna a plaše sklopila své oči k plátnu. Chlapec zvedl bílé peříčko, přiblížil se k Líze zezadu, takže jí dýchal na zátylek, a lehce ji pošimral peříčkem po tváři.
Děvče se začervenalo. Byl to pro ni první sladký milostný dotek, který jako horká vlna projel celým jejím tělem.
Tak šlo malé pírko z ruky do ruky a kdokoli se ho dotkl, toho se zmocňoval něžný, nečekaný a nevysvětlitelný pocit štěstí. Neboť štěstí je jenom lehký dotek, vůně, která přichází, aby hned odletěla.
Ráno, když se po štědrovečerním svátku ve světnici zametalo, peříčko se i s prachem vzneslo do vzduchu a průvan ho otevřenými dveřmi vynesl ven do bílého víru sněhových vloček. Venku opět sněžilo a vyla vánice. A to pírko? .... Myslím, že letělo právě k Vám .....