Carův zeť a okřídlená babka

Otec a matka měli syna a tomu se jednou zdálo, že je carovým zetěm. Když se ráno probudil, řekl otci a matce, že se mu zdálo něco tuze pěkného.
Otec a matka se ho ptali, co se mu zdálo, ale syn jim odpověděl:
„To Vám namouduši neřeknu.“
Matka a otec mu pořádně natloukli, řekli mu, že je tvrdohlavý jako beran, a vyhnali ho.
Chuděra nevěděl, co má dělat a kam má jít, a tak šel na silnici. A na té silnici dlouho stál a plakal, když tu pojednou stál před ním tatar a povídá mu:
„Pomáhej pánbůh, chlapče!“
A chlapec mu odpověděl:
„I Tobě pomáhej! Jak se Ti daří? A co děláš?“
„Chválabohu, dobře. A jak se daří Tobě? A proč pláčeš?“
A chlapec na to:
„Ach, milý brachu, zdál se mi jeden sen a otec a matka na mě naléhali, abych jim řekl jaký, ale já nechtěl, a tak mi natloukli, řekli mi, že jsem tvrdohlavý jako beran a vyhnali mě.“
„Nu dobrá,“ řekl tatar, „když jsi to nechtěl povědět jim, tak to pověz mě. Já jsem carský služebník a povím to carovi. Jestli to bude něco pěkného, nebudeš toho litovat.“
Ale chlapec mu odpověděl:
„I kdybys byl sám car, nepovím Ti to.“
Tatar potom odešel. Když přišel k carovi, hned mu všechno vyprávěl, jak potkal jednoho chlapce a o čem s ním mluvil. Tu car poslal jiného svého služebníka, aby toho mladíka vyhledal a k němu přivedl.
A tak se chlapce ptal sám car, co se mu zdálo, ale chlapec odpověděl:
„Nepovím Ti to.“
A car mu na to řekl:
„Víš-li pak, kdo jsem? Já jsem car a jestliže mi to nepovíš, dám Tě oběsit.“
Mládenec mu odpověděl:
„A třebaže jsi sám car, přece Ti to nepovím.“
Car ho hned dal zavřít do jedné komnaty. A ta komnata sousedila s jednou velkou komnatou, ve které žila carova dcera v kavezu. Chuděra seděl v té komnatě a přemítal, co a jak bude, když tu pojednou k večeru co Vám neslyšel: někde cinkají vidličky a lžičky.
Mladík se v té své samotě rozhlížel, kde je stěna slabá, aby ji mohl prolomit a podívat se, co je v druhé komnatě a co se tam děje. A když Vám tu zeď prolomil, co neuviděl: spala tam carská dcera, u hlavy jí hořela barevná svíčka a u nohou bílá, kolem ní spí služebné a na stole je všeho dost.
I provlekl se opatrně tou stěnou, přikradl se ke stolu a co na něm našel, to snědl a vypil. Potom tu barevnou svíčku, co jí hořela u hlavy, vyměnil za tu, co hořela u nohou, tu bílou, co hořela u nohou, dal jí k hlavě a pak se vrátil zpátky do své komnaty a díru ve zdi zazdil zase tak, aby nikdo nepoznal, že stěna byla poškozena.
Když se ráno carská dcera probudila, uviděla, že svíčky byly vyměněny a že stůl je úplně prázdný. Tu začala křičet na služebné, že ony to udělaly. Ty se zapřísáhly, že to neudělaly, ale carská dcera tomu nevěřila. Vzkázala svému otci, že někdo v noci přichází do její komnaty, vypije a sní ze stolu nápoje a všechno ostatní, a prosila ho, ať služebným přikáže, aby se už víckrát neopovažovaly vyměňovat svíce. Car jí to udělal kvůli, ale přes to přese všechno carská dcera dál podezírala služebné.
A tak, aby i ve spánku všechno viděla a toho, kdo ze stolu všechno sní a vypije a potom svíčky vyměňuje, chytila, namazala si oči jakousi trávou, která způsobuje, že i ve spánku může člověk vidět, a pak se navečeřela a usnula.
A když uplynuly dvě tři hodiny v noci, mladík opět prorazil zeď, vešel do komnaty, snědl a vypil všechno, co bylo na stole, potom vzal barevnou svíčku, co jí hořela u hlavy, a dal jí k nohám, a tu bílou, co hořela u nohou, dal k hlavě a chtěl odejít. V tu chvíli ho ale carská dcera chytila za ruku, a když viděla, že je to krásný mladík, hned se ho ptala, kdo je a co je a proč se dostal do toho vězení. A potom mu řekla, aby se zase vrátil do svého pokoje.
Když se ráno rozednilo, vzkázala otci, aby jí poslal ještě jídlo a pití, že prý její služebné mají hlad. Car i to udělal, a tak od té doby měl mladík k jídlu všeho dost a těšil se se svou dívkou krasavicí dotud, dokud car nevydal ferman, že je jeho dcera plnoletá a že ji provdá.
Když se o tom carská dcera dověděla, napsala svému otci dopis a v něm mu oznámila, že si nevezme nikoho jiného než takového junáka, který mrští oštěpem přes hradby jejich města. Jak se o tom car dověděl, svolal všechny své velmože, vezíry a paši a poručil jim, aby příští pátek každý přivedl svého syna.
Když přišli a přivedli své syny, tu car přivedl svou dceru a taky dal přinést i oštěp a potom podle přání své dcery poručil, aby každý, kdo by chtěl být jeho zetěm, mrštil oštěpem přes hradby města. Všichni se o ten hrdinský čin pokoušeli a závodili spolu, ale marně, ani do poloviny hradby nemohl nikdo ten oštěp vymrštit.
Když to viděla carská dcera, prosila otce, aby přivedl toho otroka, kterého dal před třemi roky zavřít a který dýchá tak silně, že se i stěny prohýbají a že jeho dýchání je slyšet až do její komnaty; ať se podívají na jeho hrdinský čin.
Jak to car uslyšel, velice se podivil, že ten otrok je už přes tři roky zavřen a řekl, že už na něho zapomněl a že myslel, že se už dávno na prach rozpadl.
I dal hned toho otroka přivést, a když ho uviděl, velice se divil, jaký je to krásný mladík. I podal mu oštěp a poručil mu, aby se pokusil hodit jím přes hradby.
Ostatní velmožové a jejich synové se dali do smíchu a posmívali se.
„Chacha,“ povídají, „jakpak by tenhle ubožák mohl oštěpem městské hradby přehodit, když to synové Mohamedovi nedokázali?“
Ale jejich smích se změnil v zármutek, když uviděli, že ten mladík mrštil oštěpem ještě třicet aršínů nad hradby a ještě ho do poloviny zapíchl do velikého kamene.
Když car uviděl, jaký velký junák je to, nic nedbal na to, že je ten mladík otrokem a z nízkého rodu, obřadně ho pozdravil a potom mu dal svou líbeznou a překrásnou dceru za ženu a k ní mu přidal ještě mnoho darů a velký majetek.
Když to viděli vezírští synové, byli uraženi, začali mu závidět a usmysleli si, že musí tomu mladíkovi carskou dceru stůj co stůj vzít. I rozhodli se uzavřít s ním sázku, že vezírští synové připraví na příští pátek večeři pro tisíc lidí: ať carský zeť přivede svou ženu a tisíc lidí na zijafet (večeři), a jestliže jeho lidé nesnědí to, co vezírští synové připraví, musí prý jim carský zeť postoupit svou ženu a celý doprovod. Obě strany s tím souhlasily a ještě o tom uzavřely písemnou smlouvu.
Když přišla doba a měl jít na zijafet, tu carský zeť svolal svou družinu, ale přišlo jenom devět set devadesát pět lidí. I sebral carský zeť těch devět set devadesát pět lidí a svou ženu a vydal se s nimi na cestu.
Jak tak jde, našel jednoho člověka, jak má ucho přitisknuté k zemi a ani se nehne.
I povídá mu carský zeť:
„Pomáhej pánbůh, brachu!“
Ten mu odpověděl:
„Dejž to pánbůh!“
„A co tu děláš?“
„I nic, jen tak tu stojím a poslouchám, jak roste tráva.“
Když to carský zeť uslyšel, řekl mu:
„Nešel bys, brachu, ke mně do družiny? Vezírští synové mě zvou na zijafet, a Ty by ses tam dobře poměl.“
A ten člověk mu odpověděl, že půjde, a tak měl carský zeť devět set devadesát šest lidí.
Šli dál a našli druhého člověka: stál strnule na cestě a rozhlížel se na všechny strany. Carův zeť se ho zeptal, co tu dělá a co vyhlíží. A ten člověk mu odpověděl, že se vsadil s jedním ptákem, kdo tu bude dřív, zda ten pták nebo on.
„Už jsou to tři hodiny, co jsem sem přiběhl,“ povídá, „a ten pták tu ještě není.“
Podivil se carský zeť takové rychlosti a zeptal se ho:
„Nešel bys brachu ke mně do družiny? Vezírští synové mě zvou na zijafet, i Ty by ses tam dobře poměl.“
Ten člověk s tím souhlasil a šel s carským zetěm. A tak carský zeť měl devět set devadesát sedm lidí.
Šli ještě dál a uviděli jednoho člověka: dívá se na nebe a něco tam vyhlíží. A ten člověk řekl, že mrštil do nebe oštěpem.
„Už tři hodiny tady čekám, až spadne,“ povídá, „a pořád tady není.“
Carský zeť pozval i toho člověka do své družiny a ten člověk s ním šel. A tak měl carský zeť v družině devět set devadesát osm lidí.
I ušel carský zeť se svou družinou hodinu cesty a zase uviděl na cestě jednoho člověka: ten si v kotli navařil tři sta talířů kukuřičné kaše a ještě měl k snídani málo a tak vzal lžičku a vyškraboval kotel.
I řekl mu:
„Pomáhej pánbůh!“
A ten člověk mu odpověděl:
„Dejž to pánbůh!“
„A co tu děláš?“
„I nic,“ povídá, „udělal jsem si k snídani trochu málo jídla, a ještě bych jedl, kdyby bylo co.“
Carský zeť vyzval i toho člověka, aby s ním šel a ten s tím rád souhlasil. A tak získal carský zeť devět set devadesát devět přátel.
Šel potom se svou družinou dál a našel pátého člověka: vypil právě jedno veliké jezero vody, stál uprostřed toho jezera a udiveně koukal, jak sebou ryby mrskají.
Řekl mu:
„Pomáhej pánbůh!“
A ten člověk odpověděl:
„Dejž to pánbůh!“
„A co to tu děláš?“ zeptal se ho carský zeť.
„I nic, ráno jsem se trochu nasnídal, zašel jsem si k téhle vodě, trochu jsem se napil a teď se dívám, jak se tu tihle červíčkové mlátí bez vody.
Carský zeť vyzval i toho pátého, aby šel s ním. Ten se dlouho nerozmýšlel, a tak měl carský syn tisíc přátel a šel s nimi na to místo, kde se měl zijafet konat.
Když tam dojeli, seskočili z koní, trochu si odpočinuli a vezírští synové zatím připravili večeři a všeho dostatek ..... jídla a pití bylo tolik, že by to nevypily a nesnědly ani čtyři tisíce lidí.
Tak carský zeť poslal toho, co k snídani snědl tři sta talířů kukuřičné kaše a ještě měl málo, a řekl mu, aby se šel podívat, kolik toho jídla a pití je a jestli je dobré. Ten člověk tam šel, vzal lžičku, chodil od kotle ke kotli, tam nabral lžíci a snědl, tam si srknul, až všechny kotle byly prázdné, a potom vypil všechny nápoje. Vrátil se pak k carskému zeti a řekl mu, že celou večeři snědl sám a že má ještě málo.
Když to uviděl carský zeť, ihned zavolal vezírské syny a žádal je, aby mu dali své ženy. Ti ho začali prosit, aby jim podle první dohody ženy nebral, že se s ním vsadí ještě jednou, a jestli i tu druhou sázku carský zeť vyhraje, potom že mu dají všechny tři ženy a k tomu ještě všechen svůj majetek.
Carský zeť s tím souhlasil a tak se vsadili, že vezírští synové rozpálí pec, jak nejvíc budou moci, carský zeť že pak ze svého doprovodu vybere jednoho člověka a toho že potom do té rozpálené pece hodí: jestli ten člověk v peci shoří, potom že jim carský zeť dá svou ženu a celý svůj doprovod.
Když pec rozpálili, řekl carský zeť tomu, co vypil celé jezero vody, aby do té pece skočil.
A ten hned skočil do pece, vyprskl ze sebe spoustu vody, oheň uhasil a začal si zpívat:
„Carský zeť bude teď mít čtyři ženy: naše je sázka, naše je vítězství.“
Když vezírští synové uviděli, že ani touhle sázkou nic nezískali hrozně se polekali, ale uprosili carského zetě, aby se s nimi ještě jednou vsadil.
Potom řekli, že mají okřídlenou babku: ať carský zeť vyhledá ve své družině nějakého rychlého člověka, že ten člověk poběží a babka poletí k jednomu prameni u toho a toho lesa, a kdo z nich první odtamtud přinese vodu, ten že tu sázku vyhraje.
Potom carský zeť zavolal na svou družinu:
„Pošlete mi sem toho člověka, co se vsadil s ptákem, kdo dřív přiběhne nebo přiletí, a co přiběhl o tři hodiny dříve nežli pták.“
Když ten člověk přišel, dali mu vezírští synové džbán a babce tykvici. Babka letěla a ten člověk běžel. Byl u pramene dříve než babka a nabral do džbánu vodu. Sotva ji nabral, už babka přiletěla. Ale podvedla ho: vzala mu plný džbán vody, strčila mu do ruky prázdnou tykvici a letěla, jak nejrychleji dovedla, zpátky; než ten člověk nabral do tykvice vody, byla už babka daleko od něho.
Tu ten člověk, co slyšel, jak tráva roste, hned zaslechl šum křídel té babky, běžel k carskému zeti a povídá mu:
„Ta babka podvedla našeho člověka; vzala mu džbán s vodou a strčila mu do ruky prázdnou tykvici, a než on do tykvice nabral vodu, ta babka mu uletěla a za chviličku tu bude: slyším ji letět.“
Carský zeť hned zavolal toho, co mrštil oštěpem do nebe a tři hodiny pak čekal, až spadne zpátky, a přece oštěp zpátky nespadl. Jak ten člověk babku spatřil, hodil oštěp do oblak a přímo babce do prsou. Babka spadla mrtva na zem a tak ten člověk vodu přinesl první. Carský zeť si vzal tři ženy vezírských synů a všechen jejich majetek, vrátil se se svou ženou, s vezírskými snachami a s celým svým doprovodem ve zdraví a rozveselen do svého paláce a žil tam potom spokojeně, dokud nezemřel.