Černokněžník

Byl jednou jeden starý člověk a ten měl jednoho synka; že byl ale již velmi starý a přitom chudobný, nemohl synka svého déle živit.
Jedenkráte, když se nad svou psotou rmoutil, oslovil svého synka takto:
„Synku, synáčku, vidíš, že jsem už velmi starý, pracovat už nemohu, žebrat se stydím a nahospodařeného nic nemám. Ty jsi už odrostl, musíš už sám do světa živobytí si hledat a u někoho sloužit.“
„Věru, můj drahý otče,“ odpoví mu syn, „to já uznávám a dávno jsem už na to myslel. Rád půjdu do služby, neboť stejně bych chtěl do světa jít.“
Po krátkém čase vydal se starý otec i se synkem na cestu. Jakkoli stár, chtěl přece synka svého přes hory a lesy do té služby dovést. I šli tedy spolu, až přišli jednoho dne do hustého lesa, ke skále, na níž viděli jednoho osamělého člověka sedět a čísti z veliké knihy. To byl černokněžník.
„Pánbůh dej štěstí!“ pozdravili ho pocestní.
„Pánbůh dej i Vám; kampak jdete, stařečku?“
„Vedu tady synka do světa a rád bych mu nějakou službu vyhledal, aby se něčemu naučil,“ odpověděl starý.
„A co byste vodil synka do světa, nechte ho u mne.“ pravil mu černokněžník.
„A Vy ho přijmete?“ s radostí zvolal stařec.
„Ovšemže ho přijmu, bude mi posluhovat. Ale co mi dáte za to, když ho i učit budu?“
„Ach, copak bych Vám dal, vždyť já jsem chudý otec, nemám sám, co bych do úst dal.“ pokrčil rameny starý.
„No víte co,“ řekl černokněžník, „sedm roků ho nechám u sebe a budu ho učit, ale za sedm roků přijdete, když si ho poznáte, bude Váš, ale když ne, tak si ho já na věky ponechám!“
„No dobře,“ praví starý otec, „ať už je jak je.“ ale sám u sebe si myslel:
„Jaká by to byla práce, abych za sedm roků svého syna nedokázal poznat?“ Nechal tedy synka ve službě u černokněžníka a sám se odebral domů.
Doma se mu to ovšem v hlavě rozleželo a ustavičně si myslel, jak synka pozná a proč by ho neměl poznat a konečně ho popadal strach, že ho snad přece nepozná. No ale nechme ho, stařečka, a ohlédněme se po synkovi.
Černokněžník se nejprve synka ptal, umí-li číst, ale synek mu pravdu pověděl, řka, že neumí.
„No, když neumíš, dám Ti práci!“ řekl mu černokněžník a zavedl ho do jedné jeskyně.
V jeskyni byly dvě jizby; v jedné viděl synek prostřený stůl pro dvě osoby a jídlo připravené, v druhé jizbě bylo plno knih:
„Vidíš tady ty velké knihy, budeš z nich prach utírat. Když se Ti někdy tato práce omrzí, zazvoň na tenhle zvoneček, a přiběhnou k Tobě chlapci s Tebou si hrát. Budou Ti pískat, zpívat, veselé kousky vyvádět, a můžeš si s nimi hrát do sytosti.“
Po těch slovech sedli spolu ke stolu, a když se najedli, černokněžník odešel někam na daleké cesty a synek pustil se do vykázané mu práce.
Když ten milý synek ty knihy den jak den od prachu čistil, bývala mu ovšem dlouhá chvíle a tu on nezazvonil na zvoneček, ale rozevřel jednu knihu po druhé, díval se do nich a pomalu učil se číst, až se i naučil.
Jak uměl číst, tu si potom z knih vyčítal všechna černokněžníkova čarodějstva.
Když po roce černokněžník se domů vrátil a knihy v pořádku viděl, pochválil ho za jeho pořádnost a daroval mu dukát. Synek ale prosil, zda by směl na krátký čas ubohého otce navštívit a ten peníz mu donést. Pustil ho černokněžník, aby otce navštívil.
S radostí běžel milý syn k svému starému otci a našel ho doma na lavici sedět, velmi zamyšleného.
„Eh otče můj, o čem tak přemýšlíte?“ ptal se ho.
„Oh můj synku,“ odpoví mu stařec, „jakpak bych nepřemýšlel, vždyť já se bojím, že Tě za sedm roků nepoznám!“
„I proto se netrapte; až mě přijdete poznávat, tak mě černokněžník v holuba promění, ale já si sednu s druhými holuby na střechu a budu ve třetí řadě sedět. Tak jen dobře pozorujte, až uvidíte, že má jeden holub křídlo svěšeno, podle toho můžete poznat, že to já budu, a jen na něho ukažte.“
Starý otec se tedy uspokojil a synek zase nazpět k černokněžníkovi se odebral.
Sotvaže se navrátil, černokněžník odešel opět na cesty a on zůstal u knih sám. Čistil je jako předtím, přitom pilně v nich čítaje.
Černokněžník byl pokaždé, když ze světa se vrátil, se svým sluhou velmi spokojen.
Minulo sedm let; starý otec vzal si do ruky sukovici a šel kulhaje k černokněžníkovi pro svého syna.
„Nu, přišel jsem si pro syna!“ pravil, když přišel na místo.
„No ano,“ odpoví černokněžník, „sedm roků minulo, pravda, no tak si ho vezměte, jestli si ho poznáte, tamhle, podívejte, sedí na střeše! Ale jestli ho napoprvé nepoznáte, zůstane u mne.“
Starý otec opřel se o hůl, hledí na hejno holubů na střeše sedících, hledí a hledá syna, a hle, už ho poznal.
„Aha,“ ukazuje radostně sukovicí na střechu, „tamhle je můj syn, ten krajní v třetí řadě, co to křidélko svěsil!“
„Pravda, pravda, uhádl jste.“ mrzutě pronese černokněžník.
Když si ale otec syna žádal, aby mu ho tedy dal, tu se začal černokněžník všelijak vymlouvat, že je holubem, že ho nemůže hned v člověka proměnit, a že ho za krátký čas domů pošle. Musel tedy starý otec bez syna domů odejiti, jakkoli mu to těžko bylo. Černokněžníka to velmi mrzelo, že má dát synka nazpět, a kdož ví, co by s ním dělal, ale chytrý již syn vyhlédl si čas, a jak černokněžník z domu odešel, tu vzal mu knihu, v níž měl všechna čarodějstva zaznamenána, a dal se na útěk domů za starým otcem. Dohonil ho na cestě.
„Nu synáčku, Ty jsi se vysvobodil?“ zvolal radostně starý otec.
„Ba, už jsem na svobodě, a ještě jsem mu i knihu vzal!“
„No synku, jen abys za ni draho neplatil,“ pravil otec starostlivě.
„I co bych platil, vždyť já jsem větší černokněžník než on sám. Ale víte co, otče, došlo nám jídlo, a já se přece jen bojím, že mě ten černokněžník bude honit, tak ze sebe udělám pěkného koně a Vy si na mne sedněte a jděte mě tam do té osady prodávat.
Až mě prodáte, sejměte mi uzdu, jinak když ji na mně zapomenete, nikdy se víc nenavrátím.“
Proměnil se tedy synek v krásného koně, otec si na něho vysedl a jel na něm do blízké osady, kde byl právě trh. Hned se kupci okolo něho sběhli a ptali se ho, za jakou cenu by koně toho chtěl dát; on jim řekl:
„Za čtyři sta zlatých!“
Ale přece jen se ten kůň zdál kupcům drahým být, až tu přijde černokněžník; jak se na koně podíval, hned věděl, jaký to kůň.
„Copak stojí ten kůň, stařečku?“ ptá se hned.
„Eh, pod čtyři sta zlatých ho nedám,“ odpověděl starý, který černokněžníka nepoznal.
„A neslevíte nic?“
„Věru ani babku,“ ujišťoval starý otec.
„No, když jinak nedáte, tu máte čtyři sta zlatých!.“ a černokněžník hned starci peníze do ruky položil. Starý otec pustil se do počítání peněz, nevzpomněl na slova synkova, a černokněžník uchopil ho za uzdu, vyšvihnul se naň a tentam ujížděl. Byl náramně rozlícen a přímo zamířil do nejbližší osady ke kovárně. „Kováři, kovej dvoucentové podkovy a rozpálené přibíjej tomuto koni!“ rozkazoval černokněžník, když byl u kovárny s koně slezl a za uzdu ho u studnice uvázal.
Kovář hned šel chystat si železo a černokněžník také šel do kovárny přihlížet, aby se vše pořádně stalo. Kůň zůstal venku sám a rád by se byl uzdy zprostil. Tu vyběhla z domu dívčina se džbánem pro vodu k studnici.
„Pěkně Tě prosím, dívčičko, povol mi trochu uzdu, budu na Tebe v dobrém vzpomínat.“ prosil kůň dívčinu.
„I to Ti ráda udělám,“ pravila dívčina, postavila džbán a uzdu mu povolila.
Jak mu ji povolila, stáhl si ji o sloup docela s hlavy, proměnil se v holuba a mžikem zdvihl se do povětří. Děvče u studnice s podivením se ohlíželo po koni, ale černokněžník věděl již také, co se stalo, a dobře viděl holuba v povětří letět. I udělal se jestřábem a za ním.
Ubohý holub, málo, a byl by ho jestřáb polapil, vtom viděl ještě včas v královském domě u okna sedět královskou dceru a co krásný zlatý prsten pustil se jí do klína.
I zaradovala se velmi královská dcera nad tím prstenem, neboť byl překrásný, a hned běžela k svému chorému otci ukázat mu, jaký to prsten do klína jí spadl. Chorý král se tomu divil, ale také se z toho těšil, kvůli své milé dceři. A co spolu o tom prstenu hovoří, oznamuje sluha, že se hlásí jakýs cizí lékař, který praví, že chorému králi zdraví navrátí.
Král dal hned toho lékaře k sobě zavolat a náležitě ho přivítali, a to byl ten černokněžník. Královská dcera hned se ho ptala, zdali by jí otce vyléčil.
„Ovšemže bych ho vyléčil,“ pravil černokněžník, oči nespouštěje z prstenu, který měla královská dcera na prstu, „ovšemže bych ho vyléčil, kdybyste mi dala ten prsten, co máte na malíčku.“
Králova dcera nechtěla ho zprvu dát, ale že otce svého milovala a že se bála, aby v té chorobě neumřel, slíbila, že mu ho dá, jestli jí otce vyléčí.
Černokněžník nepotřeboval mnoho léků, netrvalo to dlouho a král se cítil zdráv; černokněžník žádal o prsten. Tu jak mu ho z vděčnosti podávala, vypadl jí z ruky a v okamžení se na drobná zrnka prosová rozsypal. V té chvíli se ale černokněžník v holuba přeměnil a začal zrnka zobati. Na jedno se ale královská dcera postavila, a jak holub u její nohy se octnul, udělal se z toho zrnka jestřáb, holuba chytil a na kusy roztrhal.
Bylo po černokněžníku a jeho kouzlech.
Z jestřába se ale udělal krásný mládenec, který se královské dceři poklonil a jí děkoval.
Král, který to vše s podivením pozoroval a vše si od něho vyprávět dal, pravil mu konečně:
„No, když jsi dokázal černokněžníka ošálit a zahubit, tuto svou dceru Ti za ženu dávám a po své smrti celé království Ti nechám.“
Tak se i stalo. Synek vzal si královu dceru za ženu, starého svého otce vyhledal a k sobě vzal, a tak žili dlouhá léta pospolu šťastně, a když jim otcové zemřeli, kralovali sami dále v svatém pokoji.