Čert a Káča z divadla

Za starých časů chodívali čerti na svět in persona, to znamená osobně. Tehdy si lidé nikdy nebyli jistí, když někoho potkali v lese, zdali to byl kmotr z Hejhálova nebo přestrojený čert. Takový čert dostal příkaz od svého nejvyššího pána Lucifera, sebral se a hajdy na svět. Přijal podobu třeba mysliveckého mládence a nic na něm nebylo divného. Jen bystřejší oči poznaly, že tu něco není v pořádku. Měl oči příliš černé, leskly se mu jako uhly, k tomu havraní vlasy a trochu napadal na tu nohu, kde jinak mívá kopyto, rozumí se bez podkovy, protože čert přece není kůň.
Zrovna takhle to udělal čert Marbuel, když se musel vypravit do Kotrmelcova. Tam totiž měli náramně vypečeného správce a ještě povedenější paní kněžnu. Bylo to ještě v časech roboty a venkovský lid se dřel na svou kněžnu a její služebnictvo až až. Ke všemu si správce vymýšlel kdeco, jak by jim tu robotu omastil. Pronásledoval je pro maličkosti, nadával jim, huboval je a přitěžoval jim, kde mohl. Kněžně bylo jedno, co se na jejím panství děje. Jen když z toho plynuly peníze, aby měla na rozmařilý život. Však také dovedla rozhazovat, jako když vítr rozfukuje peříčka pampelišek. Pořádala hostiny, kupovala kdejaké vzácnosti i tretky, držela služebnictva třikrát tolik, než bylo třeba, zkrátka si počínala tak, že si toho už dávno povšimli i v pekle. Sám Lucifer poručil, aby byla zapsána do pekelné kartotéky a čerti psali na její kartičku, co zas nového vyvedla. Lucifer už s kněžnou napevno počítal. Tucet čertisek už leštilo a dávalo do pořádku kotel, o kterém čerti říkali že je pro lepší lidi, protože na něm byl vytepaný znak, vidle a pohrabáč. Vidlemi totiž čerti nabírají hříšníky a pohrabáčem prohrabávají pod kotlem řeřavé uhlí, aby se hříšník vařil stejnoměrně. Kteréhosi dne či noci, v pekle totiž nepoznají, kdy je noc a kdy je den, si zavolal Lucifer čerta Marbuela a poručil mu:
„Koukej, usmrkanče Marbueli, mazat na svět!“ V pekle se totiž čerti spolu nemazlí. Nemazlí se ovšem ani s hříšníky. A Lucifer pokračoval:
„A alou na svět, Marbueli smrdutý! Vezmi si mapu, ať někde nepadneš do hnojůvky nebo nevlítneš do kostela, a ve vhodném přestrojení zajdi do Kotrmelcova. Tam je kněžna, s kterou už tady napevno počítáme. A má správce, kterému teď taky založíme kartičku, protože zraje pro peklo. Tvým úkolem je zjistit, kdy bude čas si kněžnu odnést. Zapiš si to za ty svoje netopýří uši a už ať Tě nevidím, ropucho!“
Marbuel třikrát olízl zem před svým pánem a vypravil se do Kotrmelcova. Samozřejmě měl podobu, která ho činila od lidí téměř nerozeznatelným. Vypadal jako myslivec.
V Kotrmelcově zrovna seděli v hospodě a radovali se, protože slavili posvícení. Bylo léto, vzduch voněl jako med a byl vlahý jako po dešti a muzika se činila, až se z ní lilo. A tančilo se ostošest.
Mezi veselícími se venkovany byl i ovčák Jirka, který si dnes přihnul víc, než byla jeho míra. Zapíjel své trudné živobytí v kněžniných službách, kde si ho bral správce na paškál pro každou hloupost a sekýroval ho, jak se dalo.
„Tak ještě poslední doušek, kamarádi,“ říkal Jirka a přihýbal si naposled ze džbánku. „Čeká mě práce v chlévě a pan správce po mně pase. Div že jsem nemusel hnát na pastvu i dneska, o posvícení! Teď už jistě číhá u okna, aby mě natrefil, až se budu vracet.“
„Čert aby ho vzal!“ odplivli si chasníci. „Však nám dovede správce zatopit.“
„A kněžnu si může čert vzít taky,“ řekl někdo a zdvihl džbánek. „Škoda jen, že žádné peklo není. Jinak by už musel být nějaký čert na cestě sem.“
Jirka položil na stůl peníz.
„Poslední ušetřený zlaťák,“ řekl, „ale bude Váš, páni muzikanti. Jenom mě musíte aspoň tři doprovodit domů a hrát mi celou cestu.“
Muzikanti poslechli. Ferda s houslemi, Toník s klarinetem a Pepek s trubkou obklopili Jirku a hodlali vyrazit, když vešla do hospody Káča se svou matkou.
Kdo byla Káča, věděl v Kotrmelcově každý. A každý se jí více nebo méně škodolibě posmíval. Ne že by byla špatná, ale byla hubatá, že by umluvila i chcíplého psa. Huba jí jela jako šlejfířovi. Ošklivá ani nebyla, jen tak trochu baculatá a nakynutá, chudá také ne, ale ten její jazyk jí všecko kazil. Svou repetilkou brzo odehnala každého mládence, když snad se některý začal kolem ní točit. Všechno vypadalo, že už Káča zůstane na ocet. To ji zlobilo a byla kvůli tomu ještě hubatější, a tak to šlo kolem dokola.
„Ta má jazyk jako kosu,“ říkal o ní výměnkář podšitý, „že by s ním mohla sekat suchou trávu v pravé poledne.“
Káča vstoupila a rozhlížela se. Když uviděla ovčáka, rozesmála se jako lívanec a hrnula se k němu:
„To je náhodička, Jirko,“ hlaholila, „to si se mnou skočíš, viď?“
„Už jsem na odchodu,“ vymlouval se Jirka a honem kýval na své tři muzikanty. Ti spustili a Jirka se s nimi vynesl z hospody na vratkých nohou.
„Nech ho, žebrotu,“ ušklíbla se za ním Káčina máma, „beztak z něho čpí jako ze sudu. Tady máš tanečníků, že si vybereš, jak budeš chtít.“
Káča chtěla, jenže oni nechtěli. Každý se jí vyhýbal jako čert kříži. A tak Káča seděla v koutě s mámou na lavici a podobala se rybáři, který ne a ne něco ulovit.
„Tomáši! Vašku! Lojzo!“ pokřikovala Káča na chasníky, když se míhali kolem se svými tanečnicemi. „Pusť tu holku a zkus to se mnou! No tak, chlapci, necháte Káču sedět?“
Všichni se jí smáli a její matka se tvářila jako sůva.
„Já Ti to říkala,“ obrátila se vztekle na Káču, „jen ostuda z toho pojde. Pro tu Tvou hubu nevymáchanou se Ti každý vyhne na sto honů. Co jen si s Tebou doma počnu?“
„Do svatby to vydržíš, mámo, a po svatbě budeš mít ode mne pokoj,“ těšila ji Káča.
„Kdo by si Tě vzal?“ lamentovala máma. „Ani tančit s Tebou nikdo nechce.“
„Že nechce?“ dupla Káča a založila si ruce v bok. „To bych se na to podívala! Jako že jsem Káča, budu dnes tančit, i kdybych měla tančit s čertem!“
Sousedky to zaslechly a daly se do smíchu.
„Slyšely jste? Káča chce tančit s čertem! S kým jiným?“
Ale přestaly se smát a otočily se ke dveřím. Do hospody vstoupil člověk, kterého tu dosud nikdo nevídal. Byl oděn jako knížecí myslivec do zelené kamizoly, na klobouku měl sojčí pírko, tvář měl snědou jako cikán, vlasy jako havran a obočí jako dvě černá hnízda. Oči mu planuly jako uhly a na pravou nohu trochu napadal.
Všichni ztichli a zbylí muzikanti přestali hrát. Neznámý pozdravil:
„Dobrý večer, sousedé, jsem tu správně v Kotrmelcově?“ A pokračoval:
„Máte tady zámek, pravda? A správce? Je na Vás slušný?“
„Tak slušný, že by z nás sedřel kůži zaživa,“ odpovídali. „Čert aby ho vzal!“
„To mu paní kněžna trpí?“ vyzvídal neznámý.
„Ta je sama ještě horší!“ láteřili. „Správce je za osmnáct a kněžna bez dvou za dvacet.“ Ale tu se zarazili. Starý Hejbal dokonce řekl:
„A víme My, co Vy jste zač? Neposlala Vás snad paní kněžna na výzvědy?“
„Nebojte se,“ smál se neznámý. „Když budu vyzvídat, tak spíš u kněžny než u Vás. Až mě poznáte, budete mi věřit. Doufám, že některé z Vás brzy pohostím na svém sídle. Posadím Vás k ohni a vyčastuji. Ale protože jsem tady, dám aspoň k lepšímu soudek pro všechny. Hospodo, noste na stůl!“
„Sláva!“ zaburácelo nadšení mládeže i starých kmotrů a muzika spustila tuš. Za chvíli se pěnil před každým čerstvý džbánek.
Neznámý se spokojeně rozhlížel.
„Ten by se hodil k Tobě,“ pošeptala matka Káče. „A dokonce se sem dívá.“
Káča se na něho usmála. Neznámý se prodral mezi tanečníky a poprosil:
„Smím si přisednout? Vidím, že tu máte místo.“
Matka šťouchla Káču loktem.
„Hleď si ho, holka,“ zašeptala.
„To se ví,“ zahlaholila Káča, „místa je tu dost. Jen nezamažte lavici, bůhví, kde jste po všech čertech chodil.“
Neznámý se neurazil.
„Přijel jsem vozem,“ zasmál se, „a dobře jsem se okartáčoval, nemusíte se bát, že se smolou přilepím na dřevo. Napijte se se mnou na zdraví, krásná slečno,“ a přistrkoval Káče džbánek. „A Vy, paní matko, s námi,“ přistrčil džbánek i matce. „Máte radost z nevěsty, co?“
„Radost starost,“ zamumlala matka a radši se hodně napila.
Káče se za chvíli pití vrazilo do hlavy. Začala se smát a jazyk se jí rozvázal víc než jindy.
„Až na dno!“ pobízel ji neznámý myslivec k pití.
A Káča pila, smála se, brebentila.
„A co takhle mě vzít do kola, panáčku?“ dostala nakonec chuť si zatančit. „Už tu sedím hodinu a nikdo se mi tu nelíbí. Ta vesnická chamraď se umí motat mezi bramborama, ale tančit, to ne. To Vy jste jiná klasa, že? Tak bude to?“
Sama se zvedla, popadla myslivce za ruku a vrhla se s ním do kola.
Myslivec uměl tančit. Dupal pravou nohou, až to dunělo, a roztáčel Káču, až ztrácela dech. Smála se a pokřikovala na chasníky:
„Čubrníte, mládenci, co? Hujá, toč se, světe! Ejchuchů!“ A točila se jako kulový blesk a ostatní ustávali tančit, aby o ně nenarazila.
„Hú!“ zastavila se konečně. „Už nemůžu dál. Jsem celá zchvácená. Vy jste mi ale dal, mysliveckej. Do smrti bych chtěla tančit jen s Vámi.“
„Platí!“ zasmál se myslivec. „Ale musíte jít se mnou.“
„To myslíte vážně?“ otevřela Káča údivem pusu, že takový pán by si ji vzal s sebou. „A kam?“
„Na mé statky,“ řekl myslivec.
„A co naše chalupa?“ namítla Káča.
„Tu Vám nikdo neukradne. Necháte tam matku a když bude třeba, vždycky můžete zaskočit a pomoci jí.“
„To si musím rozvážit,“ utřela si Káča pot s čela. Bylo toho opravdu moc. Byla zvyklá na samou smůlu a teď najednou takové štěstí.
Pozornost hospody se obrátila ke dveřím, kterými se vracel ovčák Jirka. Ale jak odcházel vesele a kurážně, tak byl nyní skleslý a zarmoucený.
„Správce mě vyhnal,“ stěžoval si. „Koukal na mne z okna, když mě provázeli muzikanti, a celý rudý vztekem mi vyběhl naproti. Křičel na mne, jestli si tu muziku vedu do chléva k ovcím a že prý mi sám zahraje skočnou, že na to nezapomenu. A chtěl mě lísknout lískovkou, ale já mu ji vyrval, zlomil na dva kusy a hodil mu ji pod nohy. A on se na mne rozkřikl, ať jdu k čertu!“
„Hahaha!“ zasmál se neznámý myslivec, zatímco ostatním bylo Jirky líto.
„Ten tu prve nebyl?“ divil se Jirka.
„Za to jsem tady teď,“ zdvihl neznámý džbánek. „Na zdraví, odvážný mládenče. A k tomu čertu půjdete nebo ne?“
„Na zdraví,“ zvedl i Jirka džbánek. „K čertu asi hned tak nepůjdu, spíš půjdu světem o žebrácké holi.“
„Čertovský chlapík,“ pochválil ho neznámý a obrátil se ke Káče. „A co vy? Už jste to rozvážila?“
„Když nevím, kde bydlíte,“ zdráhala se Káča.
„Kousek cesty, ale když pojedeme rychle, jsme tam za chvíli,“ vysvětloval myslivec. „Leckdo, kdo nás chtěl navštívit, byl u nás tak brzy, že tím sám byl překvapen. A u nás se Vám bude líbit. Mám nádherný zámek, celý červený, ve dne v noci vytápěný, a kdo tam jednou přišel, už se nikdy nevrátil zpátky. A přitom je tam pod kotli oheň ve dne v noci a našinec nevychází ze zábavy. Spousta sluhů v červených livrejích je pořád k službám.“
„To musíte být bohatý pán,“ žasla Káča. „Tak já bych šla s Vámi.“
„Kolegové mi budou závidět, jak krásnou dívčinu si vedu.“ lichotil jí myslivec. „Opravdu chcete?“
„Jo. A hned,“ řekla rezolutně Káča.
Myslivec ji popadl za ruku, dupl, a zasmál se, až každého zamrazilo. Jak dupl, otevřela se v podlaze díra, vyšlehl oheň a Káča s čertem se v mžiku propadli do země. Jen díra zůstala a vanulo z ní sirným puchem.
V hospodě nastal zmatek.
„Čert si ji vzal!“ volali. „Chtěla s ním tančit!“ A jeden přes druhého tvrdili, že to věděli. „Ještě že nás nevzal s sebou,“ strachovali se.
„Měl si vzít radši správce,“ mávl rukou ovčák Jirka. „Nebo mě. Beztak mě správce posílal k němu.“
„Počkej, Jirko, pozor,“ varovali ho, když viděli, že je blízko u díry v podlaze.
„Jen mě nechte,“ odpověděl. „Kudy čert, tudy můžu taky.“ A obrátil se ke Káčině matce, která lomila nad dcerou rukama. „Aspoň uvidím, paňmáno, co Káča v pekle dělá. A přivedu Vám ji zpátky nebo tam zůstanu s ní navěky.“
Skočil do díry a propadl se do země stejně jako předtím ti dva.

Už jste někdy byli v pekle? Nebyli? Tak to buďte rádi. Čertům je tam blaze, ale na Vás by padaly saze. Bylo by Vám tam úzko a trochu horko. Peklo vypadá pokaždé jinak, podle toho, jak si ho kdo dovede představit. Tím se právě liší od poměrů na zemi, že je vším možným. Jednu chvíli například vypadá jako veliká černá dvorana, do které se vstupuje vysokou železnou bránou. Jenže ta brána je rozžhavená a není radno brát za kliku. To mohou jen čerti, ti se nespálí. Od toho žáru je tam strašné horko a taky veliká žízeň. Proto má každý čert po ruce džbánek se studeným pivem. U brány sedí čert vrátný, který má čepici s nápisem PEKLO a skrze tu čepici mu prokukují rohy. Ne ostré, ale staré a otřískané rohy vysloužilého a zasloužilého čerta. Vrátný, který se jmenuje Vrzal od toho, že pekelná brána při otvírání vrže, je osoba velice nedůtklivá a tajně se pokládá za víc, než je sám kníže pekel Lucifer. Myslí si, že Lucifer je sice pán pekel, ale bez Vrzala by se ani Lucifer nedostal do pekla. Kdyby nebyl Vrzal, nebyla by brána a peklo by se muselo zrušit.
Proto teď čert Vrzal spokojeně podřimoval a jen občas se mezi víčky podíval na čerty, kteří nedaleko mastili karty. Seděli u stolu, křičeli „Kule! Žaludy! Flek, Tuti!“ a vydatně upíjeli ze džbánků, které měli pod židlemi. Čertovské karty mají jen dvě barvy: kule a žaludy. Srdce tam nejsou, protože čerti taky nemají srdce a zelená je barva naděje a ta je v pekle zakázaná.
Dozadu se rozkládala další síň, jejíž konec se nedal dohlédnout. Tam byli nešťastníci, kteří přišli do pekla za trest. Pod velkými kotly hořely pořádné ohně a v každém kotli bylo natřískáno hříšníky. Čertí, co mazali karty, tam měli procházet mezi kotly, nadzdvihovat poklice a sem tam přiložit, ale to víte, čerti, služba neslužba, raději mastili karty.
V tom se objevil čert policajt. V ruce držel důkladný obušek. Ale při bližším přihlédnutí se zjistilo, že je to vlastně konec jeho vlastního ohonu. Čert policajt se nelišil od ostatních čertů, až na to, že měl na hlavě motocyklistickou přilbu. Proč zrovna měl takovou přilbu, nikdo nevěděl, ale prostě se tak jednoho dne objevil a už to tak zůstalo. Snad ta přilba zbyla po jednom hříšném motocyklistovi, který jezdil tak divoce, až vjel rovnou do pekla.
Čert Čumbasa, jak se jmenoval pekelný policajt, se tiše přikradl k čertům karbaníkům a v nejlepším, když natahovali ruce po kartách, jim práskl obuškem na stůl a rozházel jim karty. A zařval:
„Lucifer, bagáni!“
Policajtské zařvání znamenalo, že se blíží pán pekel. Do čertů jako když střelí. Spadli leknutím se židlí, ale zůstali už klečet a drželi si konce ohonů nad hlavou, jako by zvonili.
Lucifer byl malé postavy, ale zato velice široký. Břicho mu viselo až na zem a muselo mu být podpíráno dvěma malými čertisky zespoda na hedvábných poduškách. Tři jiná čertiska ho podpírala zezadu. Lucifer držel v ruce harpunu a na hlavě měl zlatou korunu. Kopl nejbližšího čerta a zařval. :
„Zase karty, mezuláni? Za trest budete do zítřka stát na hlavě v koutě! Teď se postavte na hnáty a bučte!“
čertí se postavili a začali bučet:
„Búúúú ..... “
„Ticho!“ zařval Lucifer, „nemyslím bučet jako krávy, ale mluvit. Kde je Marbuel?“ čerti nevěděli.
„Vrátný!“ zařval Lucifer a několik čertisek se rozběhlo k vrátnému. Probudili ho z dřímoty, ale čert Vrzal nejevil žádnou úctu k pánu pekel. Napřed si pomalu zapálil fajfku a pak líně povídal:
„Marbuel nepřimarbueloval.“ Mluvil zvláštní portýrskou řečí, kterou sám vynalezl. Chtěl se tak odlišit od pekelné sebranky. „Marbuel ententýny teprvisko přimarbueluje.“
„Krysoun bídný!“ rozčilil se Lucifer. „Až přimar ..... marblulu ..... přimarbeluluje ..... “ nedovedl to po vrátném ani opakovat, „ať se hned hlásí u mně.“ A odešel podpírán svými čertisky.
Čerti, jako by se nechumelilo, v pekle se ostatně nikdy nechumelí, zasedli opět ke karbanu a popíjeli ze džbánků, kde pivo nikdy neubylo.
Čert Čumbasa se přitočil k vrátnému. Také on se pokládal za honoraci a myslel, že může s vrátným mluvit důvěrněji. Jenže na rozdíl od Vrzala těžko vůbec hledal slova.
„Kam jako Marbuel tento?“ zeptal se.
Vrátný, který ho nepokládal za sobě rovného, shovívavě odpověděl:
„Enšustýroval do krajů zemičenských. Ulovnout kněžnu jakerous hříšnivou. Potažmo i jejího správčenkýře, kterým nymíň zraje pro pekelnično.“
„Co?“ nerozuměl Čumbasa, „co jako že tento?“
Mocné zabouchání na vrata přerušilo jejich dorozumívání.
„Marbueluje do vrat tutenráz,“ procedil vrátný Vrzal. Stiskl jakýsi knoflík a vrata se s příšerným vrzáním otevřela a dovnitř jako hadr v průvanu vlétlo cosi chlupatého a rohatého s čímsi bílým a nakynutým. Byl to Marbuel, ne už v myslivecké podobě, ale jako čert a na zádech přinášel kvičící Káču.
Už neměl sebevědomé a drzé oči, ale uštvaný pohled soumara, který už nemůže dál. Káča se ho křečovitě držela, až ztrácel dech, a bez ustání kvičela:
„Lumpe! Lotře! To že je zámek? Já Ti dám, lichometníku! Slibovals hory doly a pak mě zavlíkneš do pekla! Nemysli si, že se Tě pustím! Bud mě hezky odneseš zpátky nebo se Tě budu držet jako klíště navěky!“
Marbuel klesl uštván na lavici. Ale Káča se ho nepustila.
„Ká ..... čo,“ úpěl, „jen povol ..... ty ruce ..... jsou jako ..... hadi ..... “
„Túdle!“ křičela Káča, „abys mi frnknul! Podvodníku! Just se Tě budu držet!“
„Kamarádi, pomoc,“ úpěl Marbuel k čertům, ale ti neměli nad Káčou, která do pekla nepatřila, žádnou moc.
„Setřep ji ..... “ radili mu a bavili se tou podívanou.
„To ne ..... jde, kamarádíčkové,“ naříkal Marbuel. „Ona m ..... má na krku ře ..... řetízek s kří ..... ížkem ..... a ten je těžký jak ská ..... ála ..... já se jí nezba ..... avím ..... “
„Nezbavíš!“ křičela Káča a nadávky se jen sypaly. „Prevíte! Odřichvoste! Zadkolize! Chlupáči! Já Tě naučím šidit počestná děvčata.“
Přiblížil se sám Lucifer, zvědav, co se to děje.
„Marbueli!“ zahřměl, „co tropíš?“
„O ..... na nep ..... patří ještě do p ..... pekla ..... pane ..... a já se jí nemohu zba ..... vit ..... “
Lucifer zvedl harpunu, aby Marbuela potrestal, ale zarazil se. Na pekelnou bránu někdo třikrát zabušil.
Vrátný Vrzal, kterého Marbuelovo utrpení, pramálo zajímalo, přestal klímat a podíval se špehýrkou ven.
„Nějaký ovčák,“ hlásil.
„Otevři!“ poručil Marbuel.
Brána zaskřípěla a do pekla směle vkročil ovčák Jirka.
„Co chceš, červe?“ zahřměl na něho Lucifer.
„Káču!“ vykřikl bez bázně Jirka.
„Ta ..... dy j ..... ji m ..... máš ..... “ zaúpěl radostně Marbuel v naději, že se konečně zbaví svého břemene.
„Pěšky?“ kvičela Káča, „nejdu! Buď mě doneseš na zádech domů nebo se Tě budu držet dál!“
Lucifer zasáhl. Zkusil to mírně.
„Jen jdi, Káčo,“ řekl, „nemáš tu co dělat, buď ráda. Peklo není žádný holubník.“
„Až mi dá, co mi slíbil,“ žádala Káča, „zlato a stříbro mi nasliboval, už mu nevěřím, ničemníkovi!“
Ovčák Jirka to zkusil jinak.
„Máma Tě čeká, Káčo. Vaří houbovou polívku, co ty ráda, pojď, než Ti vystydne na talíři.“
„Ať si ji sní sama!“ křičela Káča. „Napřed zlato a pak polívka!“
Jirka dostal nápad. Přitočil se k Luciferovi a polohlasně mu řekl:
„Tak jí ukažte nějaké zlato, vašnosti, ona se pustí.“
Lucifer břinknul harpunou. Objevil se čert Holodíra a chřestil na Káču zlatými řetězy.
„Zlato!“ zaječela Káča a pustila se Marbuela a začala honit čerta Holodíru, který před ní utíkal a dráždil ji zlatými řetězy. Holodíra prchal, Káča za ním a za Káčou Jirka.
„Pchá, pchá!“ smál se Lucifer, „a máš ji s krku, puchořitníku! Proč jsi ji přines, když nemá kartičku? A cos měl zjistit, jsi nezjistil, plazile?“
„Zji ..... istil ..... “ koktal Marbuel, který se ještě třásl rozčilením. „Kněžna už je skoro zralá. Každý už říká: Čert ji vem! A správce si už taky zakládá na peklo. Lidé ho tam aspoň posílají.“
Lucifer udeřil harpunou, až zadunělo a slavnostně řekl:
„Vrať se na svět, Marbueli! Kněžnu odneseš do pekla při novém úplňku, ale správce ještě ponecháš. Na rozkaz shora musí dostat ještě příležitost k pokání. Nastav hřbet.“
Marbuel nastavil záda a Lucifer mu uštědřil harpunou mohutnou ránu. „A Káču odneseš zpátky, abys věděl!“ dodal ještě.
Marbuel vyvalil oči. Zase nést Káču s tím jejím křížkem?
Lucifer odešel a Káča se vracela. Zlaté řetězy, které už vyrvala Holodírovi, třímala vítězně v rukou.
„To koukáš, Jirko?“ smála se na ovčáka a cinkala řetězy. „Už jsem bohatší než paní kněžna.“
Pět deset Čertisek zlobilo Káču a tvářilo se, že jí chtějí řetězy vzít. Káča se zlobila a oháněla se po nich řetězy hlava nehlava. Marbuel přitom dostal nápad. Zakýval na Jirku.
„Ovčáku,“ povídal, „když vystrnadíš Káču z pekla, odměním se Ti, jak budeš chtít.“
„Tak chci ty samé řetězy,“ žádal Jirka.
„Bláhovče,“ mávl Marbuel rukou, „to není zlato. Jak s tím Káča přijde na svět, promění se jí zlaté řetězy v kravský trus. Dám Ti něco lepšího.“ A pošeptal mu svůj nápad. „Až začne měsíc dorůstat, přijdu si naoko pro Vašeho správce. On si však bude myslet, že ho opravdu odnesu do pekla. Ty se tam někde schováš, objevíš se v pravý čas, něco mi řekneš, třeba Marbueli, Marbueli a já zmizím a správce tam nechám. A on bude myslet, žes ho zachránil a dá Ti zlata, co budeš chtít.“
„Ujednáno,“ souhlasil Jirka. Už věděl, jak na to. „Napřed pohoštění, Marbueli,“ poručil si.
Marbuel osmkrát zatleskal. Objevila se řada čertisek a prostřela stůl a pokryla jej lahůdkami a pitím. Káče řekl Jirka, že se musí posilnit na cestu, než ji Marbuel na zádech odnese na svět. Káča se nedala dvakrát pobízet; zakousla se do husích stehýnek a zapila to pivem, utřela si pusu a spokojeně se rozhlížela:
„Jako o posvícení,“ libovala si, „jen muzika tu chybí.“ Marbuel zařídil, že tu rázem byla i muzika. „A ještě si zatančíme,“ poroučela Káča Marbuelovi. Ale Marbuel leknutím odskočil. To tak, myslel si, a už by mě nepustila.
„Napřed to zkus tady s Jirkou,“ vymluvil se, „a pak si zatančíme spolu.“
Káča popadla ovčáka a tradá, už se s ním točila v kole. Za chvilku se oba octli blízko brány. Vrátný Vrzal na Marbuelův pokyn rychle otevřel, Jirka popadl Káču v pase, přehoupl se s ní přes práh a brána za nimi s rachotem a skřípěním zapadla. Stáli před zavřeným peklem, odkud bylo skrze bránu slyšet pekelný chechtot a výskání.
Káča popadla své zlaté řetězy ještě pevněji a chtěla se pověsit Jirkovi na záda.
„Počkat,“ bránil se Jirka, „to jsme si neujednali. Máš nohy jako já, a tak půjdeš po dvou. Buď ráda, že jsem Tě dostal z pekla.“
Co se dalo dělat? Káča tedy capala pěšky. Ale cesta jim ubíhala kupodivu rychle a najednou už byli na světě. Poznalo se to podle toho, že Káča spustila strašný nářek. Zlaté řetězy se proměnily v kravský trus.
„Ten zloděj! Ničema! Podvodník!“ láteřila, „ale počkej, Marbueli, až já Tě někde potkám, to uvidíš!“
Zatím nemohla nic dělat. Kravský trus nechala na cestě pro vrabce a vlekla se s Jirkou co noha nohu mine, až došli domů. Ani houbová polívka ji nečekala.
Jirka postupoval podle Marbuelova návodu.
Když se objevil srpek nového měsíce, čekal schován pod správcovými okny. Za nedlouho se opravdu s rachotem objevil Marbuel a zahřměl na správce:
„Do pekel s Tebou, červe!“ Správce se třásl jako osika.
„Pomoc!“ volal, ale nikdo ho neslyšel. A kdyby slyšel, tak by se do komnaty neodvážil. Jirka se vyhoupl na otevřené okno a skočil dovnitř, rovnou za nešťastného správce, který ho ustrašeně popad za rukáv. Marbuel mrkl na Jirku a ovčák zvolal:
„Marbueli, Marbueli, zmiz, kam peklo velí!“
Marbuel zařičel, dupl a propadl se do země svým známým způsobem.
Zpod země zazněl ještě jeho hlas:
„Vrátím se pro kněžnu při úplňku, ať se chystá!“
Správce klekl před Jirkou na kolena.
„Odpusť mi, ovčáku, všecko, co jsem Ti kdy udělal zlého! Chci se Ti odměnit, jak budeš chtít.“
Jirka se spokojil s pytlem zlaťáků. Správce stejně víc neměl a zlaťáky byly pravé. Stačily na to, aby si mohl koupit pole a hospodařit.
Správce nezamlčel paní kněžně, co Marbuel přislíbil.
Kněžna nejprve zbledla, pak zrudla, pak střídavě rudla i bledla zároveň a nakonec omdlela. Když se probrala ze mdlob, viděla, že je zámek prázdný a téměř holý. Služebnictvo ji opustilo a na památku si vzalo, co stačilo odnést. A všichni známí a přátelé se jí začali vyhýbat. Žádný kočár nezarachotil na nádvoří, žádný baron, hrabě, kníže nepřijel na návštěvu. Byla sama a opuštěná.
Viděla, že je ztracená a nic jí nepomůže.
Nestrojila se, nemyla, celý den jen seděla a myslela na tu chvíli, kdy si pro ni Marbuel přijde. Věděla dobře, proč. Probírala celý svůj život a děsila se, co špatného natropila, kolika lidem ublížila, jak utiskovala své poddané. Nevěřila ani, že by jí pomohla lítost a modlitby. Jako poslední naděje se jí objevil ovčák Jirka. Zachránil přece správce, snad zachrání i ji. Vypravila se za ním pěšky, protože neměla, kdo by zapřáhl koně a sedl na kozlík, a klekla před ním na kolena.
„Ty jediný mi můžeš pomoci, Jirko,“ prosila ho, „a zahnat čerta, až si přijde pro mne. Udělám Tě svým prvním ministrem, když mě vysvobodíš z pekelné moci.“
Jirka nesliboval nic, ale řekl, že to zkusí.
A tak, když se přiblížil osudný večer, kdy měsíc dorůstal do úplňku, čekal Jirka v sousední komnatě. Ale nečekal tam sám. Byla tam ještě Káča, kterou musel každou chvíli napomínat, aby mlčela. Marně, protože Káča drmolila:
„Počkej Marbueli, dneska mi neutečeš! Já Ti dám zlaté řetězy! Já Ti dám kravský trus! Tentokrát už mě nenapálíš!“
Kněžna zatím přecházela ve svém pokoji ode zdi ke zdi. V ruce tiskla krucifix a slibovala, že se polepší, že bude na poddané laskavá, že postaví ve vsi kostel, zkrátka všechno možné, jen když unikne peklu.
Nastal úplněk.
Zahřmělo, zablýsklo a Marbuel se objevil v komnatě. Postavil se před kněžnu a zařval:
„Do pekel, hříšnice!“, až se kněžna strachem svezla na zem a zůstala bez dechu ležet.
Do komnaty skočil Jirka.
„Nemáš tu co dělat,“ spustil na něho Marbuel. „Dnes to je doopravdy. Lhůta jí vypršela.“
„Jdu Tě jen varovat,“ řekl Jirka rychle a tajemně ukazoval prstem za sebe. „Ona je tady.“
„Kdo ona?“ lekl se Marbuel.
„Káča!“ vykřikl ovčák a v tu chvíli vyrazila Káča z úkrytu a hnala se na Marbuela s rozpřaženýma rukama.
„Na záda mě vem a hajdy do pekla pro řetězy!“
Marbuel neztrácel čas. Dupl nohou, propadl se do země a pro jistotu za sebou díru hned uzavřel.
Kněžna se probrala z mrákot. Zprvu myslela, že už je v pekle, ale když viděla, že je doma, ve vlastním zámku, rozzářila tvář:
„Čím se Ti odměním, statečný ovčáku?“ děkovala Jirkovi. „Od této chvíle jsi mým prvním ministrem, ale to je všechno málo. Máš ještě nějaké přání?“
„Abyste zrušila robotu,“ řekl Jirka.
Kněžna se chvilku rozmýšlela. Přece jen v ní zápasila minulost, kdy jí připadala robota jako podmínka jejího blahobytu, s pocitem vděčnosti.
„Jsem jeden z Vašich poddaných, kněžno,“ řekl Jirka, „a nikdy bych nebyl spokojený, kdyby se dobře dařilo mně samotnému a oni museli dál žít v robotě. Dejte jim volnost za to, že jsem Vám zachránil život, kněžno.“
„Máš pravdu, ministře Jirko,“ přikývla kněžna. „Byla jsem dříve velmi zlá a oddávala jsem se hříchu. Napříště chci napravit všechno, co se napravit dá. Ód této chvíle je robota na mém panství zrušena. Jdi to oznámit lidu.“
Jirka nemusel chodit daleko. Jen se vyklonil z okna. Tajemné věci, které se dály na zámku, přilákaly spousty lidí. Vždyť bylo vidět, jak šlehaly ze zámku plameny a přece nehořel, a vzduchem kroužili podivní netopýři, velcí jako okřídlená telata.
Když jim Jirka oznámil, co se stalo a navíc, že byla zrušena robota, dali se lidé do provolávání slávy kněžně i Jirkovi a jejich jásot nebral konce.
Správce, který jediný zůstal při kněžně v jejím neštěstí, jim otevřel sklepy, dal vyvalit sudy a zámecká zahrada se proměnila v lidovou slavnost.
Kněžna zatím mluvila s Káčou.
„Také ses zasloužila o mou záchranu, Káčo,“ řekla hubatému děvčeti. „Za odměnu Ti dám nejkrásnější dům v městě.“
„To mi stačí, paní kněžno,“ zaradovala se Káča, „když budu mít barák, to se na mě budou ženiši lepit jak mouchy na mucholapku. A přijdou se tam taky někdy na mě kouknout, paní kněžno, já jim udělám houbovou polívčičku, že se budou olizovat. A kdyby se tu někdy měl objevit ten Marbuel, hned pro mě pošlou. Já bych mu ukázala, má u mě vroubek, pekelník jeden!“
Ale Marbuel se už nemusel objevovat.
Ani pro kněžnu ani pro správce.
Lucifer vyřadil kněžninu kartičku z kartotéky, protože se kněžna napravila, byla svým poddaným laskavou matkou a řídila se podle svého prvního ministra Jirky.
A Káča se opravdu vdala. Vzal si ji jeden hezký mladík, který byl naneštěstí němý. Ale jemu ani Káče to nevadilo. Mluvila za dva a němý byl rád, že je pořád čemu naslouchat. A tak byli oba šťastní.

Zdroj: www.abatar.cz