Čertova služba

U jednoho sedláka měli zvyk, že když šli z domu pryč, nachystali vždycky vedle domu almužnu a který žebrák první přišel, ten si ji vzal. Jedenkrát se stalo, že po světě chodil jeden mladý čert, přišel ke staveni a almužnu sebral a strčil do kapsy. Když přišel zpátky do pekla a chlubil se, co udělal, pekelný kníže mu řekl:
„Běda! Tys ukradl almužnu, co měl dostat žebrák. Včil musíš jít na svět a tři roky se tam sužovat.“
Tak čert musel na svět. Pracovat neuměl, měl hlad, sedl si u cesty za jedním městem a plakal. Ten sedlák jel zrovna z města, uviděl ho a povídá:
„Co tady pláčeš?“
„Mám hlad, strýčku, a jedl bych, ale nemám zač si něco koupit.“
Sedlák mu povídal:
„Vždyť můžeš jít sloužit.“
„Mě žádný nechce,“ stýskal si čert. „Vemte mě, strýčku, k sobě do služby.“
„Tož pojď,“ povídal sedlák, „sedni si sem ke mně.“
Měl kus chleba, dal ho čertovi a ten jedl jako vlk. Byly právě žně, sedlák povídá:
„Zítra pojedeme pro pšenici, vezmeme si vůz a Ty budeš dělat, co dokážeš.“
Milý pacholek se v noci sebral, vzal vůz a jel na pole, kde ta pšenice ležela. Sežal ji, za chvilku ji i povázal do povřísel a naložil na vůz. A když přijel do stodoly, každým snopem udeřil o zem, že v něm zůstalo málokteré zrnko, a tak ta pšenice byla do rána i vymlácená. Ráno se sedlák díval a celý se divil:
„To máme jakéhosi neobyčejného pacholka!“
V tom městě žil pan hrabě a tomu ti sedláci robotovali.
Hrabě poslal k sedlákovi sluhu, že se mu utrhla u cesty skála, ať ji pacholek odklidí a doveze do zámku.
Sedlák na to odpověděl:
„Jejich hraběcí Milost žádá nemožnou věc! Takový vůz a takové koně žádný nemá, aby tu skálu odvezli. Žádný vůz ji neudrží!“
Ale pan hrabě jen vzkázal:
„To musí být, nebo Vás nechám zavřít.“
Milý sedlák musel mlčet a jít domů. Přišel všecek smutný, pacholek se ptal:
„Copak je Vám, strýčku, že jste takový smutný?“
„Když náš pán hrabě je takový neuznalý člověk!“ povídá sedlák, „žádá po mně nemožné věci.“
„A copak?“
„Jestlis viděl tu utrženou skálu, tu mám odvést do zámku.“
„Viděl, viděl,“ povídal pacholek. „Strýčku, nic si z toho nedělejte, já mu ji zavezu na tom našem vozíku, A Vás, strýčku, k tomu nepotřebuju, já to vypravím sám. O koně a o vůz se nic nebojte.“
Vyjel v noci, už k ránu, naložil skálu na vůz a vezl ji panu hraběti do zámku. Pan hrabě stál venku a pacholek dojel k bráně. Skála byla větší než celá brána a pacholek jí o bránu zavadil. Hrabě křičel:
„Pozor, nezboř mně bránu!“
„Hyjé, Hyjé,“ volal pacholek na koně a už kus brány letělo na zem.
„Vždyť on mně zboří bránu!“ lamentoval hrabě.
„Však jste kázal dovézt tu skálu branou,“ povídal pacholek. „A, pane hrabě, kam to mám shodit?“
„Ale tam prý někam na bok.“
Pacholek se opřel zády o skálu a shodil ji z vozu. Byly tam pod zemí zrovna panské sklepy. Skála hrc ..... a jak spadla z vozu, oba sklepy probořila. Pan hrabě byl zlý, ale nesměl nic říkat, však si to sám tak naporučil.
Po nějakém čase hrabě poslal zase pro sedláka, ať k němu přijde.
„Copak poroučí pan hrabě?“ ptal se sedlák a mačkal v ruce klobouk.
„Vidíš ten kus lesa?“ ukazoval hrabě.
„Do měsíce musí být podělaný, všecko pokácené, dříví rozřezané a odvezené.“
„Jejich Milosti, vždyť to není možná! To ani sto lidí za tu dobu neudělá.“
„Už jsem řekl ..... musí to být.“
Sedlák odešel se smutnou tváří domů a pacholek se ho ptá:
„Strýčku, co je Vám zase?“
„Ale když náš hrabě je takový neuznalý. Temten kus lesa, tam je snad na dva tisíce sáhů dříví, že musí být do měsíce podělaný.“
Pacholek povídá:
„Strýčku, nic si z toho nedělejte, to já už spravím.“
Hned první noc se vypravil do lesa ..... a ráno stálo všecko dříví pěkně pořezané a srovnané v hromádkách, celý kus lesa byl podělaný. Když ráno přišel pacholek domů, povídal:
„Strýčku, už je to hotovo! Běžte panu hraběti vyřídit, že už má dříví v sáhách.“
No, pan hrabě se tuze zlobil! Vždyť chtěl mít les na kolik roků a sedláka jen tak zkoušel. Nic platno, sedlák jeho vůli vyplnil, tak musel být chtě nechtě spokojený.
Nějaký čas měl sedlák od hraběte pokoj, ale jak docházel rok, pan hrabě pro něho poslal, ať k němu přijde. Povídal mu:
„Zítra o šesti hodinách ať jste tady, zapřáhnete do mého kočáru a povezete mě do pekla.“
Sedlák užasl, co je to za řeč, že by měl vézt pana hraběte do pekla.
„Ale pane hrabě, tam nikdo živý nebyl! Jak tam pojedeme?“
„Už jsem povídal, ráno v šest hodin ať jste tady nachystaný.“
Sedlák šel od hraběte zase smutný a pacholek se ho ptal:
„Strýčku, co je Vám zase?“
„Ach, to zase náš hrabě vymýšlí. O šesti hodinách mám být s koňmi u něho, zapřáhnout je do jeho kočáru a že ho mám odvézt do pekla.“ Pacholek se usmál a povídá:
„To já mu rád posloužím.“
„No, ale jak dostanu koně zpátky, když pojedeš do pekla?“
Tu mu pacholek pověděl, že je čert a jak ukradl před domem almužnu a že za to musel tři roky sloužit na zemi.
„Až tam budeme, já Vám pošlu černého psa a on Vás vyvede na známou cestu,“ řekl sedlákovi.
No dobře. Ráno zapřáhli, pan hrabě už čekal, všichni nasedli, pacholek vpředu na kozlíku, pan hrabě v kočáře, jak vždycky sedával, a sedlák vzadu za kočárem. Jak se rozjížděli, zdvihlo se povětří a sedlákovi vzalo klobouk z hlavy. Sedlák křičí na pacholka:
„Zastav, uletěl mně klobouk!“
„Kde už je klobouk!“ smál se pacholek. „Už jsme zajeli za sedmé panství.“
Trvalo to jen chvíli a přijeli na jednu velikou louku. Všude se z ni kouřilo a ze země se vyvalovala sirnatá pára. A najednou se před nimi rozevřela zem, pacholek vypřáhl koně a vtáhl kočár i s hrabětem do pekla. Sedlák stál jako zkoprnělý a celý se třásl jako prut. Ale vtom už stál pes u něho a hnal se zpátky k cestě.
Sedlák se dostal za tři neděle šťastně zase domů, ale o panu hraběti už víc nikdo neslyšel. Měli od něho pokoj!