Červená Karkulka

Byla jednou jedna holčička a byla tak milá, že ji musel mít každý rád, kdo se na ni jen podíval, ale maminka s babičkou ji milovaly ze všech nejvíce. Její babička se v ní jen viděla a byla by jí snesla modré z nebe. Jednou jí ušila takový čepeček, kterému se říká karkulka z červeného sametu a tenhle čepeček holčičce moc pěkně slušel a ona si ho tak oblíbila, že už nic jiného nechtěla nosit. Proto jí od té doby říkali Červená karkulka.
Babička bydlela na samotě u lesa. Široko daleko nebyla žádná jiná chaloupka a babička se tam starala o lesní zvířátka. Jednou v létě maminka napekla koláče, dala je do košíku přidala láhev vína a řekla Karkulce:
„Babička má dneska svátek. Vezmi košík, jsou v něm nějaké dobroty a zanes to babičce do chaloupky. Ale jdi rovnou, ať se v lese nezatouláš! A u babičky, až přijdeš do světnice, nezapomeň hezky pozdravit, to Ti povídám, a ne aby ses nejdřív rozhlížela po všech koutech.“ Karkulka pokývala hlavou a zvesela se vydala na cestu.
Poskakovala, až se jí copánky házely po zádech. Brzy se dostala do lesa. V lese se dívala po ptáčcích i houbách, natrhala si trochu borůvek a jahůdek do pusy a když byla asi v půli cesty, objevil se před ní vlk.
„Dobrý den, Karkulko, kampak jdeš?“ zeptal se. Hlas mu skřípal, přestože se snažil mluvit dobrácky, aby Karkulku nepolekal.
„Dobrý den, vlku. Jdu k babičce, má dnes svátek, a tak jí maminka upekla koláče. Chceš ochutnat?“ nabízela vlkovi. Ten si přičichl ke košíku a ušklíbl se.
„Hmmm, maso nemáš?“ zeptal se znechuceně.
„Nemám,“ odpovědělo děvčátko.
„No, nevadí, koláč si nechám po večeři,“ myslel si vlk a už ale přemýšlel, jak by dostal Karkulku i s babičkou. Sliny se mu v hubě sbíhaly a pomyslel si: „I stará babka bude dobrá na zub, ale takováhle malá křehotinka, to by bylo soustíčko! Musím to nějak chytře navléknout, abych je dostal obě.“ Chvilku šel vedle Karkulky a potom povídá:
„A kdepak bydlí Tvá babička?“
„Ty to nevíš?“ divila se Karkulka, „přece v chaloupce za lesem. Půjdeš kousek podle potoka, potom zahneš doprava a už tam budeš.“
„Tak víš co, Karkulko, budeme závodit,“ navrhl vlk. „Ty půjdeš po cestičce pěkně kolem potoka a já houštím. Schválně, kdo bude u babičky dřív.“ Karkulka se jen zasmála, popadla košík s koláči a vínem a pokračovala dál. Vlk šel kousek opačným směrem do lesa, ale za chvíli skočil do houští a hnal se křovím rovnou na kraj lesa. Za chvilku už stál před babiččinou chaloupkou a klepal na dveře.
„Kdopak to je?“ ozvalo se zevnitř.
„To jsem já, Karkulka,“ zavolal tiše vlk. Babička se už nemohla vnučky dočkat a otevřela dveře. V tu chvíli se vlk na ni vrhl a najednou ji celou spolkl. Potom si dal na hlavu její čepec, nasadil si na nos její brýle a lehl si do postele. Vzal si babiččinu knížku a dělal, že čte. Karkulka se zatím v lese honila za motýly, sbírala maliny, až konečně došla k chaloupce.
Podivila se, že jsou dveře dokořán, a když vešla do světnice, připadalo jí to tam nějaké divné. Ach božíčku, pomyslela si, dneska je mi tady tak úzko, a jindy jsem přece u babičky tolik spokojená! Zavolala:
„Dobré jitro, to jsem já, babičko, Vaše Karkulka.“
„Pojď dál, děvenko, je otevřeno.“ Karkulka vešla dovnitř a říká:
„Babičko, proč máte dnes takový divný hlas.“
„I nediv se, děvče, napila jsem se studené vody a teď trochu chraptím.“ Karkulka tedy vyřídila pozdrav od maminky, postavila na stůl košík a šla dát babičce pusu. Ale jak ji uviděla zblízka, vylekala se:
„Jé babičko, Vy máte ale velké uši!“
„To abych Tě lépe slyšela.“
„A babičko, Vy máte velké oči!“
„To abych Tě lépe viděla.“
„Jé babičko, a jaké Vy dnes máte velké zuby!“ podivila se Karkulka naposled.
„To abych Tě lépe mohl sníst!“ zařval vlk, vyskočil z postele a Karkulku spolkl také!
Jenže ta dvě veliká sousta ho velmi tížila. Svalil se zpátky do postele a tvrdě usnul.
Za malou chvíli šel kolem chaloupky myslivec, babiččin známý. Zevnitř uslyšel podivné chrápání, a tak se podíval oknem dovnitř.
Vidí tam vlka s velikým břichem, jak chrápe v babiččině posteli.
„Konečně Tě mám, Ty starý hříšníku,“ zaradoval se, „Tebe už dávno hledám!“ Na nic nečekal, vběhl dovnitř a tesákem rozpáral vlkovi břicho. Z něj vyskočila Karkulka, za ní babička, obě živé a zdravé.
Vlk zatím stále spal jako zabitý. Společně mu nasypali do břicha kamení a znovu ho zašili. Pak se schovali za roh a čekali, co se bude dít.
Vlk se za chvilku vzbudil a zaskuhral:
„To mám ale žízeň!“ Dovlekl se ke studni, nahnul se nad ni a kamení ho stáhlo dolů.
Žbluňklo to a vlk se utopil.
Babička pak pohostila myslivce vínem a koláči, najedli se a myslivec Karkulku odvedl domů. Pro jistotu, kdyby zase potkala nějakého vlka.