Červený mužík

Kterak vzácné poklady hlídal a jak pro ně dva panské písaře vytrestal, když do sklepení zámku se dostali a lacino chtěli přijít k penězům.

Tam, kde vtéká potok Lučina do divoké Ostravice, kdysi stával slezský hrad Ostrava. Od těch dob uplynulo v Ostravici mnoho vody a hrad byl přestavěn v zámek. Kolem šly časy zlé i o něco lepší, mor a války trápily pány i prostý lid. Chudáci vždycky zůstávali, jen páni mohli utéci, pokud měli kam. Než však ze zámku odešli, ukryli peníze a drahé nádobí ve sklepeních zámku. Někdy se ani nevrátili, nebo svůj poklad nalézt nemohli, tak zůstalo v zemi uloženo mnoho zlata a stříbra po celá staletí.
O ostravském zámku se toho mezi lidmi vždycky dost povídalo. Kdo chtěl, ten uvěřil, kdo nechtěl, nemusel. Ale mnohokrát tam už lidé hledali poklady. A kdo něco našel, ten druhému nepověděl. Raději každého zrazoval, aby do zámku nechodil, že tam straší.
Dva panští písaři, Heřman a Kristián, se jednou rozhodli, že také půjdou hledat poklady. Peněz neměli nazbyt. V každém šenku byli něco dlužni, že už jim ani nalévat nechtěli.
„Nic za to nedáme, Heřmane, když se vypravíme na zámek,“ povídal kamarádovi Kristián. „Všelicos se vypráví o jeho pokladech. Jestli nám bude štěstí jen trochu přát, jistě něco najdeme a potom z nás budou páni! Teď mi v kapse zvoní poslední groš a nevím, za co budeme potom pít.“
Ale Heřman byl uvážlivější. Než něco udělal, dlouho napřed přemýšlel, jak a co. Také peněz moc neměl. Polovinu z toho, co vydělal, dával staré matce a potom dělal dluhy, aby hladem neumřel. Když mu bylo nejhůře, rád se napil, aby na všechno špatné zapomněl.
„Dobře, Kristiáne!“ řekl. „Já s Tebou půjdu, ale napřed se musíme někoho zeptat, jak se takové poklady hledají.“
„Co by ses ptal? Však si už sami nějak poradíme,“ povídal mu Kristián. „S pořádnou motykou a dobrým světlem se dostaneme daleko.“
Heřman ale na něho nedal a začal se mezi lidmi poptávat. Někdo mu poradil, aby se zeptal jednoho starého vysloužilého vojáka, který v ostravských šencích pořád vysedával, jestli o tom něco neví. Heřman se za ním tedy vypravil. Když starého vojáka našel, přisedl k jeho stolu, poručil džbán piva a hned se spolu skamarádili. Chvíli si povídali o všem možném, než se ho Heřman odvážil zeptat:
„Pověz mi, vojáku, jak se hledají poklady?“
„To není těžké, písaři! Kdo je chce hledat, nesmí se ničeho bát, jinak už předem všechno prohraje. Poklady v podzemí vždycky hlídají zlí duchové a ti nikomu nedovolí, aby si ve zlém úmyslu něco z jejich pokladů odnesl. A přitom člověk nesmí ani slůvka promluvit, ať se kolem děje, co chce. Jenom tak se může z toho nejhoršího dostat se zdravou kůží.“
Když to Heřman slyšel, velikou radost neměl a hledat poklady se mu teprve nechtělo. Potom si ale vzpomněl na matku, že by jí tím mohl pomoci a tak se znovu vojáka na všechno důkladně přeptal. A ten mu dlouho vyprávěl, co kde slyšel, a ještě mu poradil.
„Jestli chceš, písaři, nějaké ty poklady hledat, počkej až do Velikonoc! Když kněz v kostele začne číst pašije, tehdy se otvírají všechny poklady světa. Jestli k nim člověk v tu dobu přijde, snadno je může ze země vyzvednout. Ale nezapomeň si vzít s sebou pořádnou hrst chlebových drobinek nebo kus slaniny. Oboje bývá dobré, a když je nejhůře, hodíš to zlým duchům.“
Heřman poděkoval a ještě mu poručil další džbán piva. Ten byl spokojen a písař šel domů.
Když se potom sešel s Kristiánem, musel mu dopodrobna všechno povědět. Kamarád ho pozorně poslouchal a pak počítal.
„Teď máme masopust a do Velikonoc je ještě daleko. To chceš tak dlouho čekat?“
„Raději počkejme, však nám nic neuteče,“ trval na svém Heřman. Nakonec se spolu přece jen dohodli, že tedy počkají. Potom se šli asi dvakrát podívat na zámek, aby věděli, kudy se tam chodí do sklepa.
Když bylo kolem Velikonoc, písaři se už dočkat nemohli a pořád jenom mluvili o pokladech. Na Velký pátek vzali veliký měch, aby se toho do něho hodně vešlo, potom lucernu a motyku. V poslední chvíli si Heřman ještě vzpomněl, co mu ten starý voják radil, z almárky sebral poslední kousek chleba a zbytek slaniny. Teprve potom se vydali na cestu.
„Já mám největší strach z toho, že po celý ten čas budu muset mlčet,“ naříkal Kristián, který toho vždycky víc namluvil, než udělal. „Jak já to jenom vydržím?“
„To je na Tebe opravdu velký trest!“ smál se mu Heřman. „Jak jsi chvíli zticha, hned jsi z toho celý nemocný.“
„Jen se směj, kamaráde! Však sám uvidíš, zač je toho loket.“
Došli až k ostravskému zámku, vrata se dala snadno otevřít a starý kastelán asi někde vyspával. Jen na polorozpadlé střeše sedělo pár vran a krákaly. Kristián po nich hodil kamenem a hejno odletělo. Na nádvoří bylo pusto a nevlídno, zdi obrůstaly psím vínem a chrástem.
Polozborcenými dveřmi vešli písaři do tmavé chodby. Heřman rozsvítil lucernu a Kristián si hodil měch přes rameno. V ruce nesl motyku. Chodba vedla někam dolů a jejího konce nedohlédli. Všude se stěn viselo plno pavučin a padaly jim do tváře. Kristián začal nadávat a ohánět se na všechny strany, až mu Heřman musel pohrozit, aby byl zticha.
Jak dlouho šli, to nevěděli. Po starých kamenných schodech sestoupili do prázdného sklepení a na jeho konci objevili železné dveře, zavalené velikým kamenem. Když odvalili kámen, dveře snadno otevřeli a za nimi objevili druhé sklepení. Stály tu dvě řady mramorových sloupů a uprostřed nich rytíř v železné zbroji s mečem a štítem. Písaři se ho polekali a nevěděli, jestli nebude lépe utéci. Rytíř však stál jako zkamenělý, ani se nepohnul. Do tváře mu vidět nebylo, protože měl spuštěné hledí. Pro jistotu ho písaři obloukem obešli a na druhé straně sklepení našli další dveře, tentokrát dřevěné, které byly zavřeny na závoru. Ta šla otevřít ztěžka, museli se do ní oba opřít a teprve potom mohli vejít do třetího sklepení. Zde stály ve dvou řadách sudy plné peněz. V jedné řadě byly sudy se stříbrňáky, ve druhé se zlaťáky. Kristián se měl co držet, aby nekřičel radostí. Heřman mu honem pusu zacpal kouskem chleba, aby náhodou nepromluvil.
Když se dost vynadívali, kývli na sebe, že vezmou do půl měchu stříbrňáků a do půl zlaťáků. Sotva se písaři dotkli peněz, objevil se před nimi veliký černý pes a začal na ně dorážet. Heřman nemeškal a hodil mu kus slaniny, jak mu starý voják poradil. Pes ji zhltal a zmizel. Oba si oddechli a honem nabrali do poloviny měchu peněz, jak se spolu domluvili. Potom přešli na druhou stranu a hrábli do sudu se zlaťáky. Náhle se před nimi objevil malý červený mužíček a šlehl je zlatým proutkem. Heřman s Kristiánem zůstali stát a strachem se nemohli ani hnout. Neznámý mužíček na ně hleděl velikýma černýma očima, které mu jiskřily hněvem. Na sobě měl červené nohavičky a kabátek s kapuci přepásaný řemínkem. V jedné ruce držel zlatý proutek, v druhé rozžatý kahan se zeleným světlem. Když mužíček viděl, jak oba písaře vyděsil, hrozivě se zasmál.
„Co byste si přáli, páni písaři? Jen tak zadarmo tu vše pobrat, co jiní před vámi ušetřili? To se musíme spolu napřed domluvit, holenkové, než něco ode mne dostanete!“
A začal kolem nich chodit kolem dokola a pořád si pohrával v ruce s tím proutkem. Písaři se z místa hnout nemohli a mrazilo je v celém těle. Po chvíli se červený mužíček zastavil a podíval se upřeně na Heřmana.
„Ty máš starou a chudou matku. Tobě bych něco peněz dal, ale nevím, zda bys je s kamarádem v šenku nepropil.“
Heřman se chtěl bránit, ale mužíček se obrátil ke Kristiánovi.
„Ty, písaři, Ty jenom vysedáváš v šencích a kde můžeš, tam se práci vyhneš. Tobě bych nerad něco dával zadarmo. Ale když už jste sem oba přišli, nepošlu Vás domů s prázdnou. Každý z Vás dostane tolik, kolik si vlastní prací vydělá.“ Mužíček mávl zlatým proutkem a všechno kolem zmizelo. Místo ve sklepení byli oba písaři v dole, kde spousta malých skřítků dobývala černé uhlí. Než se Heřman s Kristiánem mohli kolem sebe rozhlédnout, dostal každý krumpáč a červený mužíček je zavedl do rubaniska, kde měli kopat. Nic jiného jim nezbylo, než aby se pustili do práce. Jak tam dlouho byli, nevěděli, ale brzy se z nich pot jenom lil. Záda i ruce je bolely a práce neubývalo.
Když každý narubal tři vozíky uhlí, přišel pro ně červený mužíček a odvedl je dlouhými chodbami nahoru do sklepení. Sudy s penězi už tam nebyly, ale stály zde dva pytle plné uhlí. Mužíček se u nich zastavil a řekl:
„To je Vaše odměna, zasloužili jste si ji. Nikdy ale neberte to, co Vám nepatří. Kdybyste mne byli neposlechli, zle by se Vám vedlo. Železný rytíř by Vám byl každému hlavu srazil. Hlídáme tu spolu vzácné poklady pro příští pokolení.“ Než mu mohli písaři poděkovat, červený mužíček zmizel a oni stáli na nádvoří zámku. Nejdříve oba mysleli, že se jim to všechno jenom zdálo, ale mozoly na rukou je bolely a vedle nich ležely dva pytle uhlí.
„Já ten pytel domů neponesu!“ řekl Kristián vztekle. „K čemu mi to všechno bylo. Nadřel jsem se a žádné peníze nedostal.“ Heřman se také neradoval, ale nereptal.
„Když jsem to uhlí poctivě narubal vlastníma rukama, odnesu je matce do chalupy. Alespoň se při něm ohřeje.“
Potom se spolu rozloučili a každý šel svou cestou, o pokladech už spolu nemluvili. Oba byli zklamáni.
Cestou se Heřmanovi ten pytel uhlí pronesl a byl rád, když došel k matčině chalupě a složil ho za dveřmi. Když zaklepal na dveře matka mu přišla otevřít. „Synáčku! To jsi hodný, že ses přišel na starou matku podívat. Měla jsem zlý sen a potom tolik strachu, aby se Ti něco zlého nepřihodilo. Chvála bohu, že jsi zdravý a že Tě zase vidím.“
„Nic se mi zlého nestalo, mamko! Jen jsem Vám přinesl trochu uhlí, abyste si mohla v chalupě pořádně zatopit. Už je jaro, ale tepla venku moc není.“
„A kde je máš, synku?“ ptala se matka.
„Nechal jsem pytel přede dveřmi,“ povídal Heřman a už si chtěl sednout za stůl, ale matka mu nedala.
„Dej mi ho raději do síňky, aby ten pytel někdo neodnesl. To víš, než já se ze světnice vybelhám, zloděj by byl dávno pryč.“
Heřman skočil za dveře a pytel zatáhl do síňky. Když ho schovával pod schody na půdu, zdálo se mu, že v něm něco cinká. Honem jej otevřel a vykřikl údivem:
„Mamko, pojďte se podívat, co jsem Vám donesl. Zlato! Plný pytel zlaťáků! Už máte po bídě!“ Potom musel matce všechno vyprávět, jak s kamarádem hledali poklady a jakou dostali odměnu. Oba děkovali červenému mužíčkovi za královský dar.
„Dobřes udělal, synku! Žádná práce člověku neuškodí, a když ji dělá poctivě, je jenom k užitku!“
Za ty peníze koupil Heřman matce ve městě dům a sám si do něho přivedl pěknou ženu. Od té doby ho v šenku nikdo neviděl. Dluhy poplatil a při domě bylo práce dost. Když přišly děti, bylo práce ještě víc. Často vzpomínal Heřman s celou svou rodinou na červeného mužíčka, který tak dobře hlídá poklady ostravského zámku. Kristián byl na tom hůř. Když se dověděl, že se Heřmanovi uhlí proměnilo ve zlato, běžel na zámek a hledal tam pytel, ale nikde ho nenašel. Ptal se starého kastelána, ale ten jenom kroutil hlavou.
„A nespletl sis to, písaři? Nic jsem tady neviděl. O pokladech toho lidé moc namluví, ale nikdy jsem žádné nenašel.“
Kristián se vrátil ze zámku rozzlobený a nikdo od něho dobrého slova neslyšel. A zase vysedával po šencích a pil na dluh, potom se kdesi ztratil ve světě a nikdo už o něm neslyšel.