Cesta k jaru

V lese bylo jako v pytli mouky, kterým někdo strašně třese a vyklepává ho. Jemná sněhová bílá mouka v něm vířila a poletovala tak hustě, až zalepovala oči. Dál než na tři kroky nebylo vidět. Mladý poutník jménem Gaida se rozpačitě zastavil, protože zaslechl někoho zasténat. Když se otočil, uviděl shrbenou stařenku, která upadla s nůší chrastí a jen těžko se vyhrabávala ze sněhové závěje.
Poutník si přehodil pytel chrastí přes rameno a vytáhl stařenu ze sněhu .....
„Ach, to zebe, ach to zebe!“ naříkala a dýchala si na ruce.
Kolem dokola se černaly temné jedle.
„Tak se mi zdá, kmotřičko, že jsem zabloudil. Řekni mi, prosím Tě, kudy vede cesta k jaru?“
„Běda, běda! Všechny cesty jsou teď zaváté sněhem. Nikdo tudy teď nechodí. Ale počkej, dřív jsem o jedné věděla ..... Musíš jít do Města ticha, pak přes Masopustní návrší a potom ..... potom se zeptej strakapouda v koruně borovice, a ten Ti poví ..... “
Poutník doprovodil stařenu až k její chaloupce na kraji lesa, ohřál se u domácího krbu, kam přiložila své chrastí, a kráčel dál.
Po několika hodinách se dostal na silnici, po které šlo i jelo spousta lidí. Byl v tomto kraji cizincem a nikoho tu neznal. Ale necítil se osamělý. Žil v duchu se všemi lidmi, které měl rád. Žil svým vnitřním duševním životem. Ve sněhové mlze několikrát zahlédl vysokého, ale trochu nahrbeného muže, jehož chůze prozrazovala dobromyslného a klidného člověka. Připomínal mu nebožtíka strýce ..... Ale když prošel kolem něho, uviděl, že je to cizí člověk. Někdy ve večerních hodinách měl dojem, že mu jde naproti jeho bratr s vyhrnutým límcem pláště a s kloboukem nasazeným hluboko do smutných očí. Ale i to byla jen klamná podoba. Jeho bratr už byl také mrtvý.
Poutník neměl přátele, ale jeho srdce překypovalo láskou k lidem. Cizí lidé, s nimiž seděl na společné lavici, když odpočíval ve velkém sále hospody a s nimiž nepromluvil ani slovo, mu byli blízcí jako bratři. Bylo to přátelství zpovzdáli.
Město ticha, kam mladý muž dorazil, spalo v měkkém oblaku sněhu, který je ukolébal, odřízl od světa a udělal z něho bílou pohádku. Poutník měl dojem, že odplouvá spolu s ním neznámo kam. Ulice byly plné lidí, ale nebylo slyšet kroky chodců ani skřípot kol. Bylo takové slavnostní ticho, všechno utlumil sníh. Na podstavcích pomníků stály sochy králů v bílých pláštích a na bílých koních. Věže a střechy přikrývala něžně bílá pokrývka ze sněhových vloček. Obyvatelé města mu připadali trochu ospalí a jakoby znudění sami sebou, ale poutník neměl kdy poznat je blíž, protože hledal cestu k jaru.
Z vrcholku bílé Masopustní hory se svezl na saních s celým houfem veselých dětí.
Pak široká silnice, pokrytá jiskřícím sněhem, zatáčela do ojíněného borového lesa. Všude bylo jen zlato a mramor, slunce a sníh a jemné stříbro jinovatky, jež se třpytila v korunách lesních stromů.
Na vrcholku vysoké borovice seděl nádherně vyšňořený strakapoud. Měl pestrobarevný fráček, modrošedou hedvábnou vestičku a rudé kalhoty.
„Pročpak ses tak vyparádil?“ zeptal se ho poutník.
„Copak nevíš, že je ještě plesová sezóna?“ odpověděl důstojně strakapoud.
A opravdu, les se podobal bílému slavnostnímu sálu. Všude už jasně září světla, jenom hosté se ještě nedostavili. Všechno jako by tiše dýchalo předtuchou velkého svátku.
„Řekni mi, milý strakapoude, kudy vede cesta k jaru?“
„Copak ještě necítíš jeho dech? Jen jdi dál a uvidíš. Pokud jde o mě, já na jaro nečekám. Zase přiletí všichni ptáci ..... Nyní samojediný vládnu celému lesu ..... Ťuk ..... ťuk!“ zaklepal strakapoud svým kladívkem a zkřehlý strom zazněl jako natažená struna.
Mladý poutník kráčel po zasněžených, třpytivě bílých lesních loukách, jako kdyby listoval v oslnivé svaté knize, do níž jsou vepsána jen sluneční slova. Na kraji lesa se už na výsluní chvěl prohřátý vzduch a od země stoupal jemný modravý opar.
Stříbřitá veverka shodila poutníkovi zahnědlou šištičku zahřátou sluncem, jež voněla zlehka pryskyřicí. To byl už první pozdrav jara, protože zimní vzduch nevoní.
A jaro přišlo. Stále tepleji dýchalo poutníkovi do tváře. Kolem cest se už zelenala tráva a mládenec si mohl dát za čepici první květy. Vzduch byl plný šumění, pohybu a neklidu. Ani lakomý mlynář Siksna nenacházel klid ve svém hrobě. Bylo mu dovoleno, aby se na krátký čas vrátil do života. Když seděl na hrobě, uviděl mládence, který si bezstarostně vykračoval s kytkou za čepicí.
Mlynář nebyl spokojený s tím, jak prožil svůj život. Všechna svá léta promarnil v neradostných starostech. Nahromadil mnoho peněz a nakonec je zakopal do země. Nikdo z nich neměl žádný užitek. Dokud žil, myslel jen na sebe. Nyní pod sluncem jiného světa myslel jen na jiné, protože sám už nic nepotřeboval. Copak teď asi dělá jeho dcerka? A co si sama počne s opuštěným mlýnem?
Aby si ohřál svůj stín mezi živými lidmi, vplížil se do hospody. Tam bylo plno lidí, kteří se vraceli z jarního trhu. Mlynář se tiše posadil do kouta, kde před něj šenkýřka postavila sklenici piva. Přišel i Gaida a sedl si k dlouhému stolu, aby tam snědl svůj chléb, který si vzal s sebou na cestu.
Po chvíli se ozval z kouta nepříjemný hluk. Šenkýřka nadávala, protože mlynář neměl, čím by zaplatil. Sklenice, která před ním stála, se ani nedotkl. Jen pěna v ní opadla. Jeho smutný pohled těkal kolem dokola, až se zastavil u mladého poutníka na konci stolu.
Gaida vstal, přistoupil k podivnému mlčenlivému cizinci a hodil na stůl peníz za jeho pivo. Dovedl se i zpovzdáli zachovat přátelsky. Už předtím si všiml zasmušilého muže, který mu připomínal dávno viděného člověka. Gaida uměl žít s živými i nebožtíky.
Vyšli spolu z hospody.
„Kampak máš namířeno, milý synku?“ ptal se mlynář.
„Hledám cestu k jaru!“
„Dobrá, vím o jednom místečku, jakých je málo na zemi, kde se jaro usadilo a odkud už nebudeš muset dál bloudit světem. Zavedu Tě tam. Jen jdi, prosím Tě, napřed. Mám radost, když mohu jít ve Tvých stopách. V krčmě bylo mnoho lidí, ale Ty jediný jsi měl květy za čepicí a našels groš, abys zaplatil za mou sklenici. Vím, že to byl Tvůj poslední peníz.“
Šli spolu po břehu řeky. Za křovím hučela voda. Mezi stříbřitě šedými větvemi olší vyvěsily už střemchy žlutozelené třásně svých drobných, ještě nerozevřených kvítků.
Neznámý muž, jako by se bál prozrazení, dovedl Gaidu opatrně až dolů ke mlýnu.
„Zaklepej na tyhle dveře a najdeš své štěstí, ale napřed Ti ještě něco povím,“ šeptal mlynář mládenci do ucha. „Kopej v zahradě pod třetí jabloní ve čtvrté řadě od cesty! Je tam zakopán hrnec s penězi.“
Gaida stiskl neznámému muži ruku, jež byla podivně nehybná a studená. Potom zaklepal na dveře. Otevřela mu divukrásná dívka.
Poutník se jí podíval do tváře. Měl dojem, že samo jaro zatajilo u tohoto prahu svůj líbezný dech a nikam jinam se mu už nechtělo jít.
Zatím neznámý muž nenápadně proklouzl podél zahradního plotu. Když se Gaida po něm ohlédl, uviděl, jak větve stromů a loňská tráva prosvítají jeho tělem, které pomalu mizelo v dálce.