Cesta na dovolenou

Konečně byla všechna zavazadla naložena v autě a rodina mohla vyrazit na dovolenou. Zbývalo jen nakoupit nějaké potraviny. To měli rodiče v úmyslu provést cestou v nějakém městě. Johanka s Matějem pozorovali ubíhající krajinu za oknem auta. Silnice se klikatila mezi poli a netrvalo dlouho, zařadili se do proudu na dálnici. Ujížděli po ní pěkný kousek, než tatínek zablikal, že budou odbočovat. Spletí oblouků a křižovatek se dostali až na parkoviště před obchodním domem.

„To je pro mě úplně nepřehledný labyrint. Tady bych asi zabloudila“, řekla maminka.
„Myslím, že ne! Všude jsou směrovky, které tě bezpečně vyvedou tam, kam se chceš dostat. Horší to bude teď. Tahle veliká nákupní střediska jsou učiněná bludiště. Děti, držte se vozíku, ať se tu neztratíte“, nabádal tatínek své ratolesti.

Za chvilku se nákupní vozík plnil lahvemi minerálek, bochníkem chleba a dalšími nezbytnými potravinami. Nalézt všechno zboží, které potřebovali, dalo trochu práce. Projížděli mezi regály, zahýbali tu doleva, pak zase doprava a děti se docela nudily. Kdyby kolem byly aspoň hračky, ale sáčky koření a balíčky sýrů pro ně nebyly zajímavé.

„Víš co, dáme si závod, kdo bude dřív u támhle té uličky“, ukázal Matěj Johance zamýšlený cíl. „Já poběžím z druhé strany“, dodal ještě a zmizel za pyramidou z džusů. Johanka se rozběhla, ale byla pomalejší. „To neplatí. Tys vyběhl dřív. Ještě jednou“, dožadovala se spravedlivého odstartování závodu.

Zatímco se rodiče rozhodovali, jaký koupí salám na svačinu na cestu, děti si krátily čas po svém. Najednou zjistily, že se při své hře dostaly až k mrazícím pultům a ať se rozhlížely, jak chtěly, rodiče nikde v dohledu nebyli. Johanka začala natahovat moldánky, ale starší bráška ji uklidňoval:

„Nebul, najdeme je! Nevzpomínáš si, kde jsme je viděli naposledy?“ Uplakaná Johanka jen kroutila hlavou. Matěj ji vzal za ruku a vedl ji kolem uliček mezi regály. Do každé nahlédli, ale po rodičích nebylo ani památky.

Johanka odmítla jít dál: „Já chci za maminkou!“

Plačící dívenka upoutala pozornost slečny, která rovnala do regálu krabičky čaje:
„Vy jste se ztratily, děti?“ Zeptala se a pohladila Johanku po vlasech.
„Pojďte, pomůžu vám najít vaše rodiče.“ Vedla děti přes celou prodejnu a pak po schodech k zasklené kanceláři, kde je předala paní vedoucí s vysvětlením, co se stalo.

Paní vedoucí vzala mikrofon a v celém nákupním středisku se ozvalo:
„Ztracené děti Johanka a Matěj, čekají na své rodiče v kanceláři.“

Obě děti si zvědavě prohlížely prodejnu z výšky a zároveň na několika obrazovkách. Paní vedoucí jim nabídla bonbony, aby jim čekání na ztracené rodiče lépe uteklo. Johanka sice ještě pofňukávala, ale jen do chvíle, než na jedné obrazovce uviděla maminku s tátou, spěchající nejkratší cestou za nimi. Oba dostali co proto, maminka jim vyhubovala a tatínek se na ně v autě ještě chvíli mračil. Ale dlouho mu to nevydrželo. Děti si budou pro příště určitě pamatovat, že v labyrintu uliček se dá snadno zabloudit a budou si dávat větší pozor.

A rodiče taky. Pořádně se vylekali, když zjistili, že se jim děti ztratily v bludišti mezi zbožím.
To jim ta dovolená pěkně začala!