Chlapec, Mrmové a čarodějův labyrint II.

Cesta na druhý konec ostrova jim trvala několik dní, za které se tři poutníci docela dobře poznali. Ašta si oblíbila Chlapce a i při náročném pochodu si s ním stále hrála. Unuk by asi býval docela žárlil, ale neměl na to vůbec čas. Pořád odbíhal a kontroloval, jestli před nimi není na cestě nějaké nebezpečí. Ostrov byl ale docela prázdný. Většinu doby šli po pobřeží jezera, nebo moře. Voda byla slaná, ale Chlapec svým přátelům povídal, že moře je přece mnohem větší, že by se na tento ostrov ani nevešlo. Ašta byla velmi zvědavá, z jakého ostrova pochází Chlapec. Jaké bylo její překvapení, když jí pověděl o světě lidí, kde vůbec žádné ostrovy, tedy alespoň takové jako ve Fantazii, nebyly. Ašta to ale Chlapci všechno věřila, protože poznala, jak moc hodný a upřímný kluk to je.

Vždy když měli hlad, stačilo udělat pár kroků a našli spoustu exotického ovoce, které Chlapec nikdy neviděl. Chutnalo moc dobře. Když chtěl jednou utrhnout plod keře, který do té doby ani na tomto ostrově nespatřil, Unuk ho zastavil: „ Chlapče, tohle ovoce je jedovaté. Dávej si pozor a nesbírej věci, které neznáš. Tento ostrov je krásný a bohatý na dobré ovoce, je však také zrádný a nebezpečný, když budeš neopatrný.“ A Chlapec si vzal jeho slova k srdci. I v přítomnosti Ašty, se kterou mu bylo moc dobře, často myslel na Purpula. Na to, jak se asi má a jestli se s ním brzy shledá. Byl přesvědčený, že by se Ašta s Unukem líbili i jeho oblíbenému deštníku.

Sedmého dne večer si udělali malý ohníček, jak měli ve zvyku, a začali opékat pár ryb, které předtím Unuk s pomocí Chlapce nalovil. Slané jezero bylo na ryby moc a moc bohaté, a když se jednou šli koupat, hejna stříbrných rybek před nimi ani nezvládala utíkat. Celý svět před nimi vypadal tak mírumilovně, že úplně zapomněli na čaroděje s Hodinami Času i na Černotu, která byla tak velkým nebezpečím pro budoucnost. Snad jen Unuk si tíhu jejich úkolu pořád uvědomoval, a tak občas své přátele a chráněnce popohnal, i když ani on nebyl podle mrmích zvyků zdaleka dospělý. Náročné poslání a velká zodpovědnost za Aštu i osud Fantazie z něj ale dospělého udělaly bez ohledu na jeho mládí.

Při plápolajícím ohýnku si povídali. Tu o zázracích ze světa mrmů, tu o světě lidí, který Aště s Unukem připadal podobně magický, jako Chlapcovi Fantazie s plovoucími ostrovy a mluvícím deštníkem. Když už oheň dohoříval, Unuk zvážněl: „ Zítra dojdeme na okraj Labyrintu, včera jsem ho zahlédl z vrcholku jednoho stromu, když jsem obhlížel cestu před námi. Za celou cestu jsme nenarazili ani na jednu teleportační studnu. Je to zvláštní ostrov, nikde ani živáčka, ale spousta ovoce, ryb a pořád krásné počasí. Nebýt toho zlotřilého čaroděje, byl by to opravdový ráj.“ A Chlapec s Aštou mu dali za pravdu, protože se jim na ostrově moc a moc líbilo. Vždyť právě proto si ho Chlapec vybral, když Purpulo náhle musel na neodkladnou cestu za „deštníkovými záležitostmi“ a nemohl svého přítele vzít s sebou. To ale ještě ani jeden z nich netušil, do jakého dobrodružství se to Chlapec připlete.

V tu noc nemohli moc spát. Tedy až na Aštu, která spokojeně spala mezi dohořívajícím ohněm, Unukem a Chlapcem. Oba hoši ale ne a ne zamhouřit oka. Ve vzácných chvílích, kdy se mladému Mrmovi podařilo vplout do říše snů, nezdálo se mu nic hezkého. Ba naopak, jeho sny halila Černota, která pohltila nejdřív jeho, pak Chlapce a nakonec i Aštu. Tak moc se bál, že ve svém úkolu selže, že nezískají Hodiny Času a jejich poslání bude zhaceno.

Chlapci se nezdálo vůbec nic, stýskalo se mu po Purpulovi a bál se věcí, které na ně určitě číhají v Labyrintu. A co teprve, až se dostanou do jeho středu, kde sídlí ten zlý kouzelník? Určitě je promění v něco nehezkého! Nakonec, když už nastával rozbřesk, se jeho zlé myšlenky přeměnily na chviličku ve sny. Zrovna když uprostřed toho snu černokněžník ve svém žaláři měnil Chlapce na krysu, leknutím se probudil. Spatřil před sebou velké upřímné oči, vsazené do roztomilého chlupatého obličejíku své mrmí kamarádky, a hned mu bylo lépe. Řekl si, že za žádnou cenu nedovolí, aby se jeho kamarádům něco stalo.

K obrovské šedé stěně Labyrintu došli ještě před polednem, ale i když bylo slunce vysoko nad jejich hlavami, obrovská ošklivá stavba před nimi halila jejich náladu do velkého stínu.

„Vůbec to tu není hezké, mám z tohohle místa moc zlý pocit.“ Řekl Chlapec svým přátelům a ti jen nervózně pokývali hlavou. Ještě chvíli tam jen tak stáli, než promluvil Unuk: „ Když jsme se tu objevili minule, ten čaroděj o nás hned věděl, objevil se tu a sebral nám Hodiny Času. Teď se nic takového nestalo, tak se nám třeba podaří proplížit Labyrintem nenápadně a Hodiny Času mu vzít, než si nás všimne.“ Ale sám věděl, že se to asi nestane. Musel však dodat odvahu Chlapci i Aště, a nakonec i sám sobě.

Nakonec přeci jenom vstoupili do Labyrintu, kde se rázem setmělo doopravdy. Nepronikalo k nim skoro žádné světlo, i když Slunce zářilo nejvíce, jak mohlo. Stěny Labyrintu byly porostlé neduživými liánami, na kterých sotva vyrašil nějaký ten lístek. Proč by také měly listy, když sem Slunce nesvítí, napadlo Chlapce, a přepadl ho ještě větší smutek.

„ Takhle nějak se musejí cítit deštníky na Purpulově rodném ostrově.“ Řekl svým kamarádům a ti mu dali za pravdu. Ani jim se houstnoucí temnota vůbec nelíbila. Všichni si najednou velmi jasně vzpomněli na své poslání, zastavit Černotu, ale na odvaze jim to nepřidalo, ba naopak. Unuk se snažil přátele povzbuzovat, ale moc dobře věděl, že jeho hlas není tak pevný a statečný, jak by si sám přál. Stín Labyrintu doléhal na všechny tři.

Ani jim nevadilo, že se začalo smrákat. Bylo to vlastně jedno, protože větší tma ani v Labyrintu už být nemohla. Najednou uslyšeli zvuky. Nejprve zněly jako vzdálená chůze, ale postupně sílily, až byly ohlušující a děsivé. Ašta s Chlapcem se k sobě ve strachu tulili a Unuk nejistě svíral meč, kterým mířil směrem, odkud se k nim blížil ten strašidelný zvuk.

Když už se zdálo, že se na ně vyřítí velká příšera, přinejmenším minotaurus, tělem člověk a hlavou být, vyhopkal ze stínu malý bílý zajíček s neuvěřitelně dlouhýma ušima. Takového Chlapec nikdy neviděl a podle výrazů v Aštině a Unukově tvářích jeho přátelé také ne. Když je zajíček zpozoroval, zaňufkal nosánkem a dal se na útěk. Chlapci najednou Labyrint nepřipadal tak děsivý a řekl si, že když v něm žije tak bojácný a hezký zajíček, nemůže to být tak zlé místo. Rozběhl se tedy za ušákem a volal na něj, že mu neublíží, že si s ním chce jen hrát. Ašta běžela za Chlapcem a Unuk na ně na oba křičel, ať neblázní, že se ztratí. Nakonec tedy musel běžet za nimi, ale stalo se přesně to, čeho se obával. Chlapec se ztratil Aště, ta zase Unukovi a ani jeden po chviličce neměl ani zdání, kde je některý z jeho přátel. Až pozdě si Chlapec všimnul, že se ztratil, v Labyrintu, který mu najednou opět naháněl strach. Ještě dlouho bloudil sám Labyrintem, než opět uslyšel dupání, které nemohlo být vzdálené víc než pár zatáček v bludišti. A také že ano, když zahnul za třetí roh, uviděl chlupatého zajíčka, jak spokojeně odpočívá. Jak spokojeně odpočívá v náručí černokněžníka, který v Chlapcových snech proměnil jeho i Aštu s Unukem v krysy.