Chlapec, Mrmové a čarodějův labyrint III.

Když Chlapec stanul před čarodějem, který jeho přátelům ukradl Hodiny Času, věděl, že je s ním amen. Hned se mu vrátily vzpomínky na nepříjemný sen, v němž ho černokněžník proměnil na ošklivou krysu. Dokonce ani zajíček mu nepřipadal tak roztomilý jako před chviličkou, když odpočíval v náručí toho zlotřilého čáryfuka. Stál bez hnutí, nohy přikované strachem k zemi. Čaroděj se zamračil a jeho černý plášť, zdálo se, ještě potemněl. Pak promluvil:

„ Chlapče, copak tady děláš takhle večer a úplně sám? Můj ostrov není dobré místo pro děti. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, potuluje se tu všelijaká havěť. Pověz, co tě sem přivádí?“ Ale Chlapec se na odpověď nezmohl. Byl překvapený, že z něj ještě není ošklivý přerostlý hlodavec, ale stále ho ovládal strach. Čaroděj se zamračil ještě více a pustil zajíčka na zem. Určitě chce mít obě ruce volné, aby mě začaroval, viděl jsem to ve filmu, říkal si. Ale mezitím se malý bílý zajíček rozběhl k Chlapci a začal se mu otírat o nohu. Teprve tehdy se bojácný kluk odvážil pohnout. Ani nevěděl, proč neutíká, ale raději se sehnul k zajíčkovi a pohladil ho po dlouhých měkkých ušiskách. Ten mu za to olízal ruce a Chlapec se neubránil spokojenému úsměvu. Skoro by i zapomněl, že je na nejděsivějším místě ve svém životě a že společnost mu dělá nejhrůzostrašnější bytost, kterou kdy potkal.

Pak se Chlapec konečně odhodlal promluvit, ale i když byla slova určena pro čaroděje, mluvil přímo k zajíčkovi, asi aby si dodal odvahy: „ Proměníte mě v krysu?“ Zeptal se a samotný věděl, jak hloupě to musí znít.

„ Jestli si to opravdu přeješ, mohu to klidně udělat, ale co kdybych tě raději pozval na šálek dobrého čaje?“ Chlapec úplně nevěděl, co říct, tak jen přikývl. „ Chlapče, uprostřed labyrintu mám svůj skromný příbytek, ale je to docela daleko. Raději nás tam přenesu teleportem.“ A než se Chlapec stihnul optat, jakým teleportem, když kolem žádný není, namaloval čaroděj do vzduchu magické znaky, po kterých v prostoru zůstávaly zelené jiskřičky a před nimi se objevily modře pulzující dveře. Čaroděj pobídl Chlapce, ať vstoupí. Ten tak učinil, aniž si vzpomněl na své přátele, kteří ho už určitě hledají.

Cestu teleportem ani nezaznamenal. Prostě jednou stranou dveří vešel a na druhé vyšel úplně někde jinde. Čaroděj ho následoval a jako poslední za nimi dohopkal zajíček. Za ním se dveře zavřely a Chlapec si všimnul, že jsou v hezky zařízené místnost, které vládly velké staré knihy a jemné světlo ze zvláštních lamp, jež zatím nikdy neviděl.

„ Vítej v mém skromném království a posaď se, musejí tě z toho trmácení bolet nohy.“ Pověděl čaroděj chlapci vcelku milým hlasem, který nenaznačoval, že by měl Chlapce brzy proměnit v krysu, ani nic jiného. Posadil se tedy, ale pak ho něco napadlo: „ Pane, jak víte, že jsem se trmácel?“ A byl potěšen svým vlastním důvtipem.

„ Já vím o všem, co se na mém Ostrově stane, však už tu žiji mnoho let a jsem jediným stálým obyvatelem. Ze zvláštních důvodů se tady nikdy nikdo na dlouhou dobu neusadí. Snad je děsí ten labyrint. Ale ten mi zatím nic špatného neprovedl. Víš, byl tu už dlouho předtím, než jsem se tu objevil já a počítám, že tu bude i dlouho po mně. Jsem tu většinu dnů sám, ale čas od času narazím na obchodníky, a když mám velké štěstí, dostane se mi do ruky i nějaký ten vzácný artefakt.“

„ Jako třeba Hodiny Času?“ Vychrlil bezelstně Chlapec a ani ho nenapadlo, že by taková upřímnost mohla v očích zloděje vyvolat něco zlého. Čaroděj se ale jen usmál a řekl: „ Většinu artefaktů si koupím, směním za magické lektvary, které tu vyrábím, ale tohle byl Osud. Konečně odplata, ve kterou jsem ani nedoufal.“ A tvář čaroděje potemněla.

„ Odplata?“ Chtěl Chlapec vědět víc.

„ No ano. Kdysi dávno, ani nevím jak moc dávno, jsem byl prostým čarodějem na jednom z ostrovů Fantazie. Právě tehdy jsem napsal kroniku, ve které jsem se ty malé bezcitné chlupáče dovolil z legrace označit za Malé roztomilé medvídky. Hned co kniha vyšla, objevili se u mě tři Mrmové se zvláštním artefaktem. Ano, byly to Hodiny Času, a bez dalšího vysvětlování mě jimi zakleli. Poslali mě daleko do budoucnosti, jejíž jedinou výhodou je, že se tu žádní Mrmové nevyskytují. Až donedávna, kdy se tu i s Hodinami Času zjevili ti dva mrňouskové.“

Chlapcovi se nechtělo věřit, že by Mrmové byli tak zlí, že kvůli malé legraci poslali čaroděje daleko předaleko do jiného času. Takto přísný trest za trochu srandy? „ To by Ašta s Unukem nikdy neudělali.“ Namítnul Chlapec trochu rozzlobeně, ale nezdálo se mu, že čaroděj lže.

„ Jen se nenech zmást jejich roztomilostí. Byli to silní vládci Fantazie, a když se jim něco znelíbilo, zatočili s tím raz dva. Jako třeba se mnou.“

Chlapec dlouho hledal slova, protože se nechtěl dotknout čaroděje, který vypadal jako dobrý člověk, ale musel se zastat svých přátel, strachujících se o jeho bezpečí kdesi uvnitř labyrintu. „ Kdybyste jen věděl, na jak důležité výpravě mí přátelé jsou, hned byste jim Hodiny Času vrátil.“ Ale čaroděj jen zakroutil hlavou: „ To si nemyslím. Ale pověz, co mají ti vykutálení zloduchové za lubem tentokrát?“ A jak Chlapec vyprávěl o Černotě a obětování Mrmů, čaroděj poslouchal jeho slova s čím dál větším zaujetím.

„ No, zní to moc šíleně, než aby si to někdo vymyslel. Takže ty říkáš, že se Mrmové obětovali pro Fantazii? Zajímavé… Jenže jak by dvě děti mohli zachránit Fantazii? Vždyť je snadno přemohl i starý kouzelník, jako jsem já. Bude lepší, když Hodiny Času zůstanou tady napořád a dva poslední Mrmové ve Fantazii prožijí svůj život tady u nás. Ty neztratíš přátele v nějaké hloupé výpravě, a co bude daleko v budoucnosti, to nás nemusí přece tak moc zajímat.“

Když to Chlapec slyšel, bylo mu smutno. Nechápal, jak může čaroděj takhle přehlížet důležitost úkolu jeho přátel. Chtěl se pustit do dalšího přesvědčování, když v tom se odnikud vynořil Unuk a praštil čaroděje do hlavy tak silně, že ten okamžitě omdlel.

„ Co to děláš?“ Vykřikl Chlapec, ale Unuk se jen zatvářil nechápavě a pravil, že ho přece zachraňuje. Nakonec se Chlapec nechal přemluvit a pomohl Unukovi čaroděje svázat. Poté hledali Hodiny Času, což bylo velmi snadné, protože je měl čaroděj vystaveny hezky nad krbem. Hned vedle nich bylo ale ještě něco snad zajímavějšího. Dračí lebka ze skla. Ašta oběma hochům pověděla, že je to dávný artefakt jejího lidu, který prý zjeví každému jeho budoucnost a Osud. Artefakt tak mocný, že dokázal předpovědět i návrat Černoty za mnoho tisíc let.

V tu chvíli se v očích Unuka zablesklo cosi zvláštního. Snad kousek té zlomyslnosti a pýchy, o které mluvil čaroděj. „ Ukážeme čarodějovi jeho osud, jako trest za jeho troufalost.“ Ašta s tím hned souhlasila a Chlapcovy námitky nikdo ani neposlouchal.

Když se čaroděj probudil, už měl ve svázaných rukách položenu skleněnou dračí lebku. Jaké bylo jejich překvapení, když se v prostoru knihovny najednou objevily obrazy tak skutečné, že hned všichni uvěřili, že se dějí teď. Byl na nich čaroděj, úplně stejný jako toho večera, jenom jeho šaty už byly potrhané. Právě něco zaříkával a moc moc se soustředil a spěchal, protože se k němu a jeho dvěma pomocníkům blížila neproniknutelná Černota. Těmi pomocníky nebyl nikdo jiný, než Unuk s Aštou, i když oba už úplně dospělí. A tak všichni tři uviděli svůj Osud, společný boj proti Černotě na konci Času. A nemohli mu utéct, protože když už jednou víte, co se stane, nemůžete to změnit, ať se snažíte sebevíc. To věděl i čaroděj, který si uvědomil, že Mrmové ho kdysi dávno neposlali do budoucnosti za trest, ale protože se musel s Aštou a Unukem sejít právě v tento čas a na tomto místě, aby jim pomohl s Černotou bojovat. Unuk ho pod slibem spolupráce rozvázal, a když se čaroděj otočil, udeřil ho Hodinami Času a mág zmizel. Nevěděli kam, bylo to jedno, protože Osud už se změnit nemohl a všichni tři věděli, že se setkají za mnoho let v jejich posledním boji proti Černotě.

Ale Chlapec byl smutný. Tak trochu doufal, že ho přátelé neopustí a prožijí spolu ještě mnoho dobrodružství, nejlépe i s Purpulem, který se musel každým dnem vrátit. Ašta ho smutně objala, dala mu chlupatou pusu na tvář a pověděla mu, že se budou muset vydat na cestu. Ještě se spolu naposledy rozloučili a pak se Ašta s Unukem chytli za ruce a Unuk nastavil Hodiny, aby je vzaly daleko do budoucnosti, ve které už se s Chlapcem nikdy neměli potkat.