Chudé královstvíčko - 1. O chudém královstvíčku

Za devíti vršky, za devíti potoky a za jednou struhou bývalo kdysi maličké královstvíčko. Snad bývalo někdy hodně velkým královstvím, ale časem se tak scvrklo, že nebylo ani na mapě. Vždyť také mělo jenom asi devět vesnic, a ta největší z nich byla hlavním městem (nebo vlastně jenom královskou hlavní vesnicí). Jmenovala se Královská Lhota. Měla asi sto padesát čísel, kostel, školu, faru a měla také, což se samo sebou rozumí, i královský zámek, či vlastně jenom královskou chalupu, protože to byla vskutku jenom velká chalupa. 
Král se jmenoval Antonín Lojza XI. , královna Anastázie a princezna Anka. To byla královská rodina. Potom žilo na královském dvoře ještě pět členů královské družiny: čeledín Vojta, děvečka Kačka, kuchařka Veronika, dvorní dáma tetka Babáčková a strýc Vondra, který byl člověk pro všechno: komorník, ministr, posluha, nádvorník i purkrabí. 
Královská chalupa stála na kraji vsi ve veliké ovocné zahradě a bylo v ní asi sedm místností: čeledník, komora, kuchyně, tři menší světnice a světnice velká, ve které stál trůn a ve které se každé neděle odbývala audience. Hlásnou věž chalupa neměla, takže by si byl musel starý Vondra, kdyby byl chtěl ohlásit někdy příchod hostí, vylézt leda na komín. Zato byl u chalupy velký, prostranný dvůr, na kterém se pořádaly občas slavné trakařové závody. 
Královská družina byla malá a mimo ni už v celém královstvíčku žádné panstvo nebylo: žádný rytíř, ani hrabě, ani baron. Královskou tělesnou stráž dělal starý policajt Pyšvejc, který, mimo občasné pochůzky vesnicí, podřimoval na lavičce před královskou chalupou; byl to už starý švejda a sotva stačil prohnat vesnické kluky, když na podzim lezli do královské zahrady na hrušky. Pyšvejc doprovázel také pana krále, když šel večer k Sadílkovům do hospody na pivo; jinak chodíval pan král dohlížet na pole sám, nebo se starým Vondrou, který byl jeho ministr a pravá ruka. O velikých slavnostech, jako je pouť nebo posvícení, scházeli se ke dvoru policajti ze všech ostatních vesnic, aby tvořili slavnostní stráž před královskou chalupou; vítali hosty troubením a bubnováním. Vždyť o pouti a o posvícení přijížděli na návštěvu ke králi Lojzovi i oba sousední králové ve zlatých kočárech a nic se nestyděli za svého chudého souseda. 
Velké panstvo tedy v královstvíčku nebylo a nebylo tam ani mnoho pohádkových bytostí; všeho všudy tři: pod hlavní vsí v mlýnském rybníku žil starý vodník Brčál, v lese na konci království čarodějnice Kozimůra a jedno starobylé strašidlo, které však mělo od pantáty krále povolení strašit na veřejných cestách a ve staré zřícenině hradu Kašišlajně. On sice přicházíval ještě do hlavní vesnice starý čert Haramáš z těch černých lesů za královstvím, kde měli čerti pekelskou továrnu na lesní smůlu, ale ten tam chodil jenom nakupovat ke kupci Dejmorovi černidlo na kopyta. 
A ještě se musím zmínit o dvou mimořádných členech královského dvora, kteří byli občas zváni ke dvoru: byl to starý ponocný Davídek, který uměl číst ve hvězdách a podle postavení hvězd radil panu králi, jestli má už sázet brambory nebo ne. A druhým byl rozpustilý učeň ševce Kuklíka, Tonda Vyklicků, který dělal o slavnostech dvorního šaška. A to je asi všecko, co stojí z toho královstvíčka za zmínku. 
Pan král, nebo také pantáta král, jak ho nazývali, byl asi padesát let stár. Byl zdravý, silný a do červena opálený, neboť se nebál ani za větru a deště Vy cházet na dohlídku po svém hospodářství i po celém království. Vždyť sám i někdy jezdil s koňmi místo čeledína a pracoval i na poli, ostatnímu lidu na příklad. Proto mu na panování v samotné královské chalupě nezbývalo mnoho času a panoval jen dvě hodiny ráno ve všední den a v neděli dopoledne. Nosil vysoké boty, delší kabát s královským hermelínem na límci a lehkou pozlacenou korunu se stínítkem, aby ji mohl smekat při poděkování za pozdrav, neboť pan král Antonín Lojza nebyl žádný fouňa a poděkoval za pozdrav i staré žebračce. A vůbec to byl velký dobrák. 
Zato královna Anastázie už byla trochu pyšnější, ačkoliv ji, pánbůh chraň, nechci pomlouvat, ale zlá a lakomá nebyla. Čeládka se u ní měla dobře a také se vždy dlouho v královské chalupě držela. Královna si nejraději sama dohlížela na všechnu práci a jenom někdy ji zastupovala dvorní dáma, tetka Babáčková. Královna Anastázie byla dcerou rovněž tak chudého krále, a snad proto byla v našem chudém královstvíčku spokojena. Byla mnohým dětem svých poddaných kmotrou a často se stávalo, že k ní na nedělní procházce mnohé matky posílaly svoje děti. 
„Podívej se, kmotřička královna jde! Běž jí honem políbit ruku. Dostaneš krejcar na cukroví!“ Do rodin svých kmotřenců chodívala královna občas na táčky a nikdy nepohrdla pohoštěním kávou nebo podmáslím. 
Princezna Anka byla zato podařené kvítko z čertovy zahrádky. Byla jedináček a jedináčkové, jak známo, bývají velmi rozmazlení. Ale vinu na tom měla spíše dvorní dáma, tetka Babáčková, nežli její královští páni rodiče. Tetka Babáčková byla její chůvou, odmalička byla stále kolem ní, každou rozpustilost jí prominula a tím princeznu hodně pokazila; nejdříve ji omlouvala, že je maličká a nerozumná, a později zase říkala, že si přece královská dcerka může něco dovolit. 
Je pravda, že královská panímáma na to nedbala a často princezně pořádně metlou našupala. Také pan král někdy na princeznu odepjal řemen, ale k výplatě nikdy nedošlo, protože princezna vždycky utekla, a později pan král dělal, jako by už na to zapomněl; měl ji velmi rád, a proto jí mnoho prominul. Také dvořané měli princeznu rádi a málokdy se stalo, že si na ni rodičům stěžovali. I ten přísný starý Vondra, králova pravá ruka, postěžoval si na princeznu jenom tetce Babáčkové, a hned také mávl rukou na znamení, že se zbytečně namáhá; věděl, že Babáčková princezně ani nedomluví. 
Kuchařka Veronika chtěla jednou princezničku postrašit a v kuchyni jí po vídala pohádku o rozpustilé princezně, které čarodějník za trest přičaroval na čelo velký roh. Stará Veronika se bláhově domnívala, že se toho princeznička zalekne a bude už hodná, ale ta důvěřivá osoba se velmi mýlila. Princezna ji sice pozorně vyslechla, ale potom zatleskala rukama a zvolala: 
„Jéjej, Veroniko, to by byla bašta, kdybych měla rohy! To bych kluky potrkala a každého bych na ně nabrala a hodila do louže!“ 
Princezna totiž chodila do školy s ostatními dětmi a často se s kluky cestou ze školy poškádlila; musím však hned říci k její chvále, že nikdy nežalovala, když jí některý rozpustilec trochu více natloukl. A také pyšná nebyla: nikdy chudým dětem nedávala znát, že je něco víc nežli ony, a neposmívala se jejich chudobě. Často se s nimi rozdělila o mlsky, které měla s sebou na svačinu, a zvala si i chudé děti do královské chalupy, aby si s ní pohrály s krásnými hračkami. 
Velmi ráda lezla princeznička do cizích zahrad na ovoce nebo na lusky, ačkoliv byla v královském sadě hojnost všeho ovoce. Takové to je ostatně téměř u všech dětí: cizí chleba jim lépe chutná nežli doma koláče. Ale poddaní to princezně většinou trpěli; rozběhli se sice na zahradu s odepjatým řemenem, když zjistili, že jim někdo trhá ovoce, ale vždy dělali, jako by princeznu neviděli, když ji poznali. Uznávali, že princeznička má i dobré vlastnosti: nebyla lakomá a každého zdvořile pozdravila.
Královna ji sice někdy postrašila, že ji přece jednou vezme čert, který chodí nakupovat ke kupci Dejmorovi, nebo hastrman Brčál, ale princeznička tomu nevěřila; věděla už z pohádek, že takové malé princezničky čerti neberou, dokud na ně stačí maminčina metlička. Královna se ještě utěšovala, že princeznu rozpustilost přejde, až přestane chodit do školy a začne dělat velkou slečnu, ale čerti jí šili i tehdy, když vyšla ze školy. 
To už i shovívavá tetka Babáčková uznávala, že se to pro královskou dcerku nehodí, aby lezla na ovoce, a počala princezně domlouvat. Říkala-li už také Výsosti jako všichni poddaní a radila jí, aby si už dala na sobě záležet, protože už musí pomýšlet na to, že bude brzy také královnou. Jak prý by to bylo divné, kdyby za ní přišel nějaký královský princ a ona zrovna přelézala přes plot z vedlejší zahrady! 
O těch princích povídala Babáčková princezně Ance před spaním mnoho pohádek, ale princezna se tomu jenom smála a říkala, že si vezme jenom takového, který umí vylézt až do vršku jabloně. A těšila se, jaké tři úkoly uloží princi, který se bude o ni ucházet: musí otrhat ve dne sedláku Breburdovi hrušky muškatelky z hrušně, která stojí před okny jeho chalupy, musí nacpat nenápadně policajtu Pyšvejcovi do fajfky peří nebo kozí chlupy a za třetí musí dělat kotrmelce rychleji než Franta Kuldanů. Takové to bylo nerozumné fanfárum! 
Řekl jsem, že starý Vondra byl pantáty krále pravá ruka, a vskutku tomu tak bylo. Starý Vondra byl nejen správcem královského hospodářství, ale on zastával také všechny ministry. A dělal to velmi dobře: byl to děda všemi mastmi mazaný, nebál se jednat s pyšnými ministry velkých okolních království, ba troufal si jednat dokonce i s králi. A musím doznat, že s ním okolní panovníci rádi jednali a těšili se, až zase přijde starý Vondra s nějakým poselstvím jako královský vyslanec; vždyť si ještě podnes na dvoře mocného krále pantalonského vypravují, jak jejich králi Vondra pohrozil i válkou, nepůjčí-li jeho panu králi, Antonínu Lojzovi, novou patentní mlátičku! 
Poddané královstvíčka znal Vondra odmalička, věděl, co v kom vězí, je-li lajdák nebo pořádný, a podle toho panu králi radil, má-li prosebníku vyhovět nebo ho poslat domů s napomenutím. Proto není divu, že poddaní chtěli někdy Vondru podplatit: nabízeli mu nacpat do dýmky, slibovali mu na pivo, nebo že mu koupí o jarmarce zbrusu novou malovanou hlavičku k fajfce s jeho jménem! Ale starý Vondra každého hnal, řka, že má všechno, co potřebuje. 
Jak už jsem řekl, nutné audience se odbývaly v královské chalupě i všedního dne ráno, než odešel pan král na pole. Ale veliké, všeobecné slyšení bylo v neděli dopoledne ve velké trůnní světnici, kde sedával pan král na trůně s parádní nedělní korunou na hlavě a se žezlem v ruce. Tehdy stával starý Vondra za trůnem a nenápadně našeptával panu králi, když přicházeli poddaní se záležitostmi hodně spletitými, nebo dokonce když přijeli i vyslancové z vedlejších království. 
To se starý Vondra tvářil důstojně a nic nedal na to, když některý strýc na něho vzadu mrkal, aby se za něj přimluvil. Též poddané okřikoval, když se vzadu trochu rozhučeli, a často musel také odskočit do kuchyně napomenout báby a ženské, které zase přicházely k audienci ke královně. To si vždycky vypůjčil od pana krále žezlo a hrozil jím hašteřivým babkám, když se v kuchyni pohádaly. Tam sice měla pořádek na starosti dvorní dáma tetka Babáčková, ale prosím Vás, ta se s některou tetkou zapovídala a zapomněla, co je její povinnost. 
Babky chodily k audienci s každičkou hloupostí, kterou mohl také dobře rozsoudit obecní pan starosta; ale každé babce lichotilo, když sama paní královna uznala, že ta chocholatá slepice patří jí, a ne babce Kudláčkové. Královnu také mnohem ochotněji poslechly nežli pana starostu. 
Dokud byla princezna menší, nazlobila se při nedělních audiencích až hrůza. Vytáhla babce z košíku kuře, které babka přinesla paní královně ctí a darem, a místo něho jí tam vložila starý zouvák nebo žábu. Potom princezna skákala radostí, když se babka leknutím div nerozsypala. Dokud škádlila domácí návštěvníky, ještě jí to prošlo; když ale při návštěvě nafoukaného vyslance jednoho mocného panovníka si vlezla zezadu pod královský trůn a tamodtud vyplazovala na vyslance jazyk, dostala od pana krále našupáno. 
Tyto audience se odbývaly každou neděli, ale nedělala se při nich žádná velká sláva. Zato bývaly s velikou parádou oslavovány narozeniny a jmeniny pana krále, královny a princezny, pouť a posvícení. Princezniny svátky se slavily jen na královském prostranném dvoře, kde bývaly zábavní podniky všeho druhu: kolotoče, houpačky, čertovo kolo, panáčková divadla i babky s cukrovím, a všechny děti, které přišly princezně gratulovat, byly obdařeny cukrovím a směly se dosyta nadívat i povozit. 
Svátky a narozeniny královských rodičů byly pak oslaveny na návsi královské vesnice. Tam byly též všechny obvyklé pouťové atrakce a mimoto tam byly pořádány velkolepé trakařové závody a závody kluků zašitých po hlavu v pytlích. Na návsi byla postavena tribuna pro královský dvůr, pro starosty všech devíti vesnic a jiné významnější osobnosti. Večer pak bývala vždy v hospodě U Sadílků taneční zábava, při níž si pan král a paní královna zatančili. Hrála Vitáčkova salónní kapela. 
Na pouť a na posvícení bývali pozváni někteří králové z okolních zemí a při hostinách působil vždy také dvorní šašek, a to Tonda Vyklicků, učedník ševce Kuklíka. Pan král, paní královna i starý Vondra byli zpočátku proti a říkali, že se dost nadělá rozpustilostí princezna, tak nač má být u dvora ještě dvorní šašek. Ale dvorní dáma tetka Babáčková přece svůj návrh prosadila, když houževnatě tvrdila, že takový dvorní šašek musí být u všech lepších královských dvorů. To u královny rozhodlo, takže byla ihned pro to, aby se u dvora zavedl úřad dvorního šaška. 
Ze byl pro úřad šaška vyvolen ševcovský učeň Tonda Vyklicků, byla volba velmi šťastná, neboť po celém královstvíčku nebylo věru většího rozpustilce a vtipálka. Tonda byl na ten úřad velmi pyšný a dával si opravdu záležet, aby jeho žerty nikoho neurážely a svými rozpustilými kousky aby nenadělal škody. U dvora měl sice plnou volnost, nikdo mu nic nezakazoval, ale jeho pan mistr, švec Kuklík, mu vždy před odchodem do královské chalupy pohrozil potěhem, jestli si na něj bude někdo stěžovat.