Chudé královstvíčko: 2. Princezna a Petrovští

Jak už jsem Vám řekl, byli v hlavní vesnici jen dva kupci: Sojka a Dejmor. Královi kupovali jen u Václava Sojky, protože bylo u něho v krámě vždycky čisto, dával správnou váhu a měl vždycky dobré zboží. A potom, královi nemohli přece nakupovat u kupce, ke kterému chodili čert, hastrman a čarodějná bába. Sojka byl tedy dvorní dodavatel a měl to také na firmě napsáno. 
Není proto divu, že to kupce Dejmora netěšilo a denně přemýšlel, jak by se královům za tu nevšímavost pomstil. Sám si však na to netroufal, a proto přemlouval své tři pohádkové zákazníky, aby královům vyvedli něco hodně nemilého. Ale nedařilo se mu to: hastrman Brčál řekl rovnou, že hastrmani královské princezny do vody nestahují, to že by bylo proti pohádkovým předpisům, které i hastrmani musí vždycky řádně plnit. 
„Už byste to také mohl vědět, pane Dej more, že už několik set let hastrmanskou živnost neprovozuji a že jsem už na výměnku!“ huhňal hastrman. Sebral nakoupený tabák a zlostně odešel. 
Počal tedy Dejmor přemlouvat čarodějnici Kozimůru z Koženého vrchu, když si k němu přišla nakoupit kávu, cukr a cikorii: 
„S princeznou Ankou už to není k vydržení! Tak si myslím, stará paní, že by neškodilo trochu ji potrestat; proměnit ji v kámen, kozu nebo koloběžku, aby trochu zkrotla a neposmívala se babičkám, které chodí kolem královské chalupy v neděli do kostela.“ 
„I co Vás to, človíčku, napadá?“ skuhrala čarodějná bába, „Já mám od králů moc přáno. Každou chvíli mi královská panímáma pošle pytlík krupek, hrníček sádla, uzel brambor a někdy i starší slepici! A princezna Anka mi to nosí. To bych ráda věděla, kdo by mi to nosil, kdybych ji proměnila v patník nebo v sýkoru koňadru!“ 
„No, to je také pravda!“ drmolil kupec. „To bych ani nechtěl, ačkoliv bych při tom také nekoukal na trochu cukru, kávy, krupek nebo cikorie. Já jsem jenom myslel, aby byla trochu potrestána za tu svoji ukrutánskou pýchu. Vždyť ona se, milá stará paní, chlubí, že smí chodit obutá i ve všední den v létě! Proto by bylo dobře, aby byla za to potrestána, když jí to královi trpí a nepotrestají ji sami. Snad byste jí mohla, stará čarodějná milostpaní, aspoň přičarovat na čelo kravský roh. Potom by jistě přestala být pyšná, a já myslím, stará milostpaní, že je to skoro Vaše povinnost, trestat nepravosti!“ 
„Ono se Vám to lehce řekne, milý pane Dejmore!“ huhlala čarodějná bába, „ale ono se to jistě nepovede. K tomu bych si musela zjednat pohádkového dědka; ten by si musel sednout u té staré hrušky za vesnicí a čekat, až požene princezna husy na pastvu. Tam by se musel zimou klepat a skuhrat, že má hlad, a poprosit princeznu o kousek buchty. A v tom by byl úraz, milý pane Dejmore; jak já princeznu Anku znám, jistojistě by dědovi tu buchtu dala, ona lakomá není, třebas je pořád ještě hodně rozpustilá!“ 
Tak zbyl kupci Dejmorovi jen čert Haramáš, který chodil k němu nakupovat tabák, černidlo na kopyta a kořalku pro jiné čerty, kteří pracovali v pekelské továrně na kolomaz a smůlu v těch černých a velikánských lesích, jež se prostíraly hned za hranicemi chudého královstvíčka. 
„Kouknou se, pane Haramáš, co by jim to udělalo, kdyby princeznu Anku někde za vesnicí sebrali do pytle a odnesli rovnou do pekla!“ hučel kupec do čerta. „Rozpustilá je až hrůza, nepozdraví, nerada se meje, chodí lidem na lusky a tropí plno jiných nezbedností. Tak ji jenom klidně odnesou a já jim potom dám na tabák a na pivo! Před chviličkou zrovna hnala tudy kolem husy na pastvu bez dvorní dámy, tetky Babáčkové, a to se Vám zrovna hodí; já vím, že s tou tetkou nejsou žádné žerty!“ 
Ale i čert Haramáš měl plno výmluv. Brumlal, že ani není ještě skutečným čertem, že je dosud pouze výpomocným a že by se nerad pletl vyšším čertům do jejich práv a výkonů. Ze má už v pytli zboží a kdesi cosi. 
„Nekroutěj se jako žížala a poslechnou mě, pane Haramáš! Uviděj, že budou hned, jak princeznu přinesou do pekla, povýšený a nebudou už muset tahat pytle se všelijakým haraburdím. To jim upřímně radím, ačkoliv vím, že jich potom ztratím. Zrovna se to jako s uděláním dobře hodí, že je dnes princezna na pastvě sama!“ 
„Hm, když pase husy, tak něco užitečného dělá, a to ji snad ani nesmím vzít do pytle?“ vymlouval se Haramáš. 
„I jen se nebojejí, že bude na pastvě užitečná! Nechá husy husami, půjde někomu na lusky nebo na makovice, husy vlezou do cizího obilí a za to ji už můžou směle vzít!“ chechtal se zlomyslný kupec a mnul si ruce. 
A když se nerozhodný čert ještě rozmýšlel, přidal mu kupec Dejmor k tabáku a pivu ještě hrnec čerstvého podmáslí. Takovému lákadlu už čert neodolal. Vyndal z pytle nakoupené zboží a vytratil se z krámu. Tiše prolétl dvorem, zahradou a hnal se dále po mezích mezi vzrostlým obilím na obecní pastviště, kde princezna pásla husy. 
Královy husy tam byly, ale místo na pastvišti, pásly se v obilí sedláka Brumly a princezna Anka běhala kdovíkde, jak kupec Dejmor správně předpovídal. Ale čert by nebyl čertem, aby princeznu v polích nenašel; jen si trochu povylétl a už ji spatřil, jak v hrachovišti sedláka Padevěta trhá lusky. 
Čert radostně zařičel a už frčel k hrachovišti. Princezna Anka byla tak za brána do trhání bachratých lusků, že si čerta nepovšimla, až stál u ní a natahoval po ní chlupatou pracku. 
Vzkřikla jenom: 
„Co si to dovolujete?!“ a už byla v usmoleném pytli. Čert zatočil pytlem v povětří, aby princezna ztratila směr, a už s ní zase frčel k těm černým lesům, ve kterých patrně musel někde být příchod do pekla. Čert zpočátku letěl rychle, ale čím dále tím více let zpomaloval, jako by mu docházel benzín a on chtěl pro poruchu někde přistat Zatím jenom čert uvažoval: 
„Nu tak princeznu bych už měl jako v pytli a odnáším ji do pekla! Měl jsem však právo ji sebrat? Vždyť mě, prokrýlepána, zrovna napadá, že princezna není ještě ani plnoletá, a náleží tudíž ještě pod karatelské právo svých rodičů. Já bych ji mohl sebrat jen se svolením rodičů nebo jejich zástupců, ale jinak ne! To bych s tím mohl mít pěknou polízanou, neboť s Luciferem nejsou žádné žerty, a to podmáslí by mi mohlo přijít hodně draho. Ale já vím, co udělám: princeznu Anku už zpátky neponesu, ale zaletím s ní tamhle do těch lesů za Koženým vrchem, kde za roklí v chatě sídlí rota Petrovských loupežníků, a tam princeznu dám. A zabiji tak dvě mouchy jednou ranou: potrestám princeznu i loupežníky. Ať už ji oni vrátí, nebo ne, já ten hrnec podmáslí snad přece dostanu!“ 
Čert změnil hned směr letu a místo k peklu letěl za Kožený vrch. Loupežníci měli chatrč velmi dobře ukrytou ve skalách a stromovém houští, ale před čertem ji bylo marno ukrývat Ten už o ní věděl dávno, ale nestaral se o Pe írovské, protože byl dosud pouze čertem výpomocným, a nebyl tudíž oprávněn odnášet nezbedníky do pekla. 
Letěl tedy rovnou k chýši loupežníků. Chýše byla pevně uzamčená, protože loupežníci byli někde na výpravě, ale Haramáši to bylo velmi vhod. Vletěl i s princeznou do chatrče komínem. Vysypal ji v komůrce na palandu a ihned zase zmizel. Princezna byla leknutím i letem tak omámena, že spala tvrdým spánkem a nevěděla, co se s ní dělo a kde se nalézá. 
Asi za půl hodiny se loupežníci navraceli domů z lupu. Bylo jich sedm i s náčelníkem či hejtmanem a vypadali velmi divoce: byli umounění, nečesaní a rozdrbané a záplatované hadry visely na nich jako na strašácích v zelných polích. Jeden malý, druhý velký, jeden tlustý, druhý tenký a říkali si mezi sebou Bidlo, Škrdla, Usmolenej, Paňác, Bababuc, Kulatej a Chlupáč; Bababuc byl jejich hejtmanem. 
Vraceli se z lupu velmi spokojeni: nesli velké rance, chechtali se a šuškali si nějaké žerty. Hejtman odemkl dveře velikánským klíčem a všichni se vrhnuli do chatrče. Místnost, do které nejdříve vešli, byla kuchyní, předsíní i skladištěm zároveň a vypadalo to tam jako někde na smetišti. Inu jako v loupežnickém doupěti. Když shodili loupežníci rance z ramen, hned se leckdes usadili, aby si po namáhavé cestě odpočali, ale hejtman Bababuc si nesedl a podezřele čichal kolem sebe. Pojednou se mu zježily vousy. 
„Hola! Hoši! Tady není něco v pořádku! Tady někdo byl a možná ještě je!“ šeptal rozčileně. „Ty, Usmolenej, jdi prohlédnout komoru!“ 
Usmolenej vstal, váhavě přistoupil ke dveřím komůrky, pomalu je otevřel a opatrně vešel dovnitř. Ale v tu ránu byl zase venku, zbledlý a ustrašený. 
„Hola! Copak je tam, ke všem kozlům? Čert?“ šuškal hejtman a loupežníci se chápali zbraní. 
„Čert ne! Kdepak! Ale něco mnohem horšího! Princezna Anka!!!“ jektal ustrašeně Usmolenej. 
„Prokrýlepána, to je nadělení!“ blekotali loupežníci a dívali se vyděšeně na hejtmana. Ale ten sám asi nevěděl, co by měl dělat. 
V tom v komůrce zapraskala postel a ozval se tamodtud rozmazlený, ukňouraný hlásek: 
„Tetko, já chci dneska k snídani čokoládu!“ 
„Co je to? Cože chce?“ šuškal ustrašený Paňác a díval se po ostatních, kteří tu stáli bezradní a jako zkamenělí. 
A z komůrky se ozval znovu hlásek, ale ječivý, zlostný a nedočkavý: 
„Povídám, Babáčková, já chci dneska k snídani čokoládu, protože mám za čtrnáct dní svátek!!“ 
„Prokrýlepána, hoši, honem, vařte to!“ poroučel náčelník přidušeným hlasem. 
„Jak to máme vařit, když nevíme, co je to a jak se to vaří?' jektali loupežníci a pobíhali bezradně po kuchyni. „Jdi tam, náčelníku, nabídni ji oukrop!“ 
„Hm, a nešlo by ji nějak tentoc?“ bručel zamračený Chlupáč. 
„No, Ty jsi ale dobrý, Chlupáči! Princeznu a tentoc! Zalez někam raději pod pec, ať už Tě raději ani nevidím!“ huhlal hejtman rozčileně. Potom si trochu uhladil ježaté vlasy, zaklepal na dveře u komůrky, pomaloučku otevřel a vstrčil hlavu dovnitř. 
„Šťastný dobrý, máúcta a dopoledne vinšuji, milostivá princezno ..... “ 
„Co tu chcete! A kde to jsem!“ zvolala princezna uleknuté. „Kde je Babáčková? Ať sem jde hned tetka Babáčková!“ 
„Milostteta tady ještě není, poníženě prosím,“ breptal Bababuc. 
„Kde to tedy jsem a kdo jste Vy?!“ 
„My jsme tady v lese za Koženým vrchem a jsme rodina Petrovských, poníženě prosím.“ 
„A co tady děláte?“ 
„My tu, my tu, prosím, hledáme houby,“ koktal Bababuc. 
„A proč jste mne sem odnesli?“ rozkřikla se princezna. 
„To my, prosím, neudělali!“ zvolal hejtman ustrašeně. „Vy už jste tu ráčila být, milostivá slečno princezno, když jsme přišli z tentononc, z hub!“ 
„Mlčte! Já vím dobře, kdo jste! Vy jste mne unesli, tady mne zaklejete v kámen nebo proměníte v ošklivou žábu. Ale to si nemyslete, že to můj královský pantatínek jen tak ponechá. Hned zítra rozhlásí po celé zemi, že jsem se ráčila ztratit, a za chvíli tu máte rytíře na koni Ohniváku a rytíř Vám za chviličku z téhle boudy udělá kůlničku na dříví. A když to nepomůže, pak přijde pro mne tetka Babáčková a pak to bude mnohem horší!“ 
„I co Vás tohle napadlo, milostivá princezno!“ breptal ustrašeně náčelník. „My neumíme zaklít ani kočku, natož princeznu! A když budete chtít, Vaše Veličenstvo, tak Vás vyvedeme až na samý okraj lesa a tamodtud už krásně trefíte do královské vesnice!“ 
„I ne! Když už jsem tu, tak tady zůstanu, až mě přijede vysvobodit ten statečný rytíř na ohnivém koni a bašta! Ať sem jde hned panímáma Petrovská a pomůže mi v oblékání!“ 
„Hm, já prosím ..... my prosím ..... nás je prosím jenom sedm Petrovských pantátů!“ koktal Bababuc. 
„A to jste mi pěkná rodina! Ale to nic nedělá, statečný rytíř se nelekne ani sedmi pantátů! A teď chci tu čokoládu!“ rozkřikla se princezna. 
„Jéjej, princezničko, tohle bude pěkná kaše!“ kroutil se Bababuc. „My to neumíme vařit a ani nevíme, co to je. Ale oukropeček Vám uvaříme dobrý jako víno. Hej, Usmolenej, zatop honem a postav na plotnu na oukrop!“ 
„Počkat! Nechte si svůj oukrop! Koukejte zmizet, já se obléknu a pak uvidíme, co se dá dělat!“ poroučela princezna a hejtman zavřel dveře. Vrátil se celý zpocen mezi ostatní loupežníky, kteří v kuchyni stáli jako zmoklé slepice. 
„Hoši, to jsme spadli do pěkné kaše!“ zabědoval Bababuc. 
„Snad by bylo lepší, kdybychom utekli!“ zabručel Škrdla. 
„A kam! Do sousedního království? Tam jsou, holečku, Četníci a ti by s námi pěkně zatočili!“ huhňal Bababuc. 
„Snad by to bylo přece jenom lepší, než být tady s princeznou Ankou!“ prohodil smutně Kulatej. 
V tom se otevřely dveře a princezna vešla do kuchyně. Zarazila se, když spatřila tolik ukoptěných a odrbaných chlapů: 
„Vy jste rodina Petrovských?“ 
„Ano, milostivá princezno! Ale jen tak dohromady. Já jsem Bababuc, tady je Usmolenej, tamhle stojí Paňác, vedle něho Chlupáč, u kamen ten dlouhý se jmenuje Bidlo a támhle jsou Kulatej a Škrdla!“ představoval hejtman své soudruhy. 
„To jsou divná jména, nikdy jsem to neslyšela! U nás je to samý Vaněk, Dejmor, Babáček, Vondra, Syrovátka, Davídek, ale to je jedno! Za jméno žádný nemůže, ale můžete za tenhle hrozný nepořádek! Vypadá to tady hůř nežli u nás v královské pastoušce. Ale já to takhle dále trpět nebudu, proto hybaj všichni uklízet!“ rozkřikla se princezna. 
A sedm Petrovských se dalo ihned do práce. Jeden popadl to, druhý ono a smýkali s tím sem a tam, bez účelu, bez ladu a skladu. Co jeden položil sem, to druhý popadl a hodil zase tam, padali jeden přes druhého v samém spěchu, aby se princezně zavděčili. Z ranců padaly všelijaké věci, o kterých tvrdili loupežníci, že je všechny našli na silnici už tak v rancích. Jeden z loupežníků popadl koště, ledabyle svázané z březových metel, a počal jím divoce smýčit sem tam po podlaze. Za chvilku bylo v kuchyni prachu, že se v něm Petrovští ztráceli jako v husté mlze. 
Princezna Anka chvilku pozorovala to lajdácké uklízení a potom se zlostně rozkřikla: 
„Počkat! Tohle je nějaké uklízení? Že se nestydíte! Tohle by měla vidět tetka Babáčková, ta by Vás spořádala! Takhle se u nás před poutí a před posvícením neuklízí. To se nejdříve všechno harampádí vystěhuje ven, chalupa se vybílí, všechno se vysmýčí a podlaha se umye, nebo aspoň čistě zamete. A tak se to i tady bude dělat!“ 
Toho se Petrovští velmi polekali. Strachy se až zapotili a jen Kulatej vzadu v koutě něco zabrumlal. Ale Škrdla ho ihned ustrašeně zakřikl: 
„Mlč, prokrýlepána, nebo bude z Tebe naráz pařez nebo špalek!“ 
Když se prach trochu usadil, prohlédla si Anka také podrobněji loupežníky. A poznovu se zlostně rozkřikla: 
„A jak Vy to vypadáte? A to takhle chodíte mezi lid? Že se nestydíte! Co si o Vás tak myslí, když je v těhle hadrech jdete oloupit, rozcuchaní a neumytí. Jistě řeknou, že je Vaše panímáma šmudla, že Vás neupravené pustí mezi lidi! Vy však panímámu nemáte, tak musím tady já za ni všechno zařídit, abyste Vy i chalupa vypadali k světu. Nu, a nejdřív tedy uděláme tady pořádek a potom vezmu do parády Vás! A nyní kupředu a dělejte všechno, jak Vám budu poroučet!“ 
Nejdříve nařídila vynést všechny rance a rozviklané harampádí z chaty ven a pak Petrovským ukázala, jak se správně zametá a smetají pavučiny. 
Tak vyčistila kuchyni i komůrku, kde spala, a potom nařídila vyklidit i třetí místnost, aby měli všichni Petrovští kde spát, když si komůrku zabrala sama pro sebe. Ta třetí místnost dala nejvíc práce, protože vypadala hůř nežli kozí chlívek a sloužila za skladiště nepotřebných a odložených věcí. A teprve potom, když bylo všude řádně zameteno, nakázala princezna, aby se do místností vnášel nábytek a věci, ovšem řádně umyté a oprášené. 
Zatím nastal večer a princezna nařídila, aby se šlo brzy spát, aby se nepálil zbytečně petrolej. Petrovští hned poslechli a odebrali se bez odmluvy do třetí, nově upravené komory. A teprve pod svými hrubými pokrývkami počali si potichoučku stěžovat, jaké to bývaly krásné časy, když se po návratu z výprav pilo, až se hory zelenaly, a hrálo se v karty. Ale náčelník je brzy okřikl. 
A jen princezna v komůrce svítila trochu déle, aby si ji ještě trochu uklidila, a potom šla také spát. Hned však neusnula a ještě dlouho přemýšlela, jak by co nejlépe Petrovské i ten jejich pelech trochu upravila k světu, aby se nemusela stydět, až si pro ni přijde rytíř nebo pro Petrovské četníci. 
Ráno ji probudil lehký šramot. Bylo už světlo, a proto chtěla zase volat tetku Babáčkovou, aby přinesla čokoládu. Uvědomila si však ihned, kde se vlastně nalézá, a proto rychle sama vstala jako pečlivá hospodyňka. Oblékla se sama, umyla a upravila a potom se šla podívat, jaký je to v kuchyni šramot. Otevřela dveře a zůstala překvapena stát. 
Loupežníci už byli všichni vzhůru. Někteří uklízeli, jiní se ještě utírali po důkladném mytí; všichni měli vlasy i vousy trochu urovnané a nevypadali už tak divoce jako dříve. Chlupáč vařil něco na rezavé a otlučené plotně. 
„Nu, tohle se mi líbí! Sami jste vstali a sami jste se také bez rámusu a bez dlouhého pobízení umyli a učesali,“ pochválila princezna loupežníky, a ti radostí nad pochvalou až zčervenali. 
„A copak to vaříte dobrého k snídani? Čokoládu nebo obyčejnou kávu?“ ptala se princezna. 
Loupežníci mlčeli a jen se rozpačitě dívali jeden na druhého. Konečně si dodal hejtman Bababuc odvahy: 
„Vaříme jenom oukrop, milostivá princezničko. My nikdy nic jiného nesnídáme!“ 
„Nu, nevadí,“ pravila princezna. „Ale zítra chci mít už kávu nebo čokoládu! Jak si to opatříme, to Vám potom poradím. A po snídani se hned zase dáme do dalších úprav a pořádku. Chalupa je už jakžtakž upravená, ale Vy jste všichni ještě pořád jako strašáci ze zelí. A to se také musí změnit. Máte tady nůžky, mýdla, voňavky, hřebeny a želízka k pálení a kadeření vlasů?“ 
„I prokrýlepána, princezničko, kdepak bychom to všechno tady vzali?“ omlouval se rozpačitě Bababuc a někteří Petrovští se potají radostně ušklíbali, že princezna s tím mustrováním bude muset přestat. 
„Nu, nevadí!“ prohodila klidně princezna. „Já jsem si to myslela. A když to tu není, tak si pro to dojdu domů!“ 
Loupežníci na ni vykulili oči. 
„Jéjej, princezničko! A to, když už budete doma, to snad už byste mohla doma zůstat!“ osmělil se říci Bababuc. 
„No, Ty jsi ale chytrák, odkud jsi to spadl? A Ty si myslíš, že se vrátím domů jen tak jako z nějaké toulačky? No, Ty znáš pěkně pohádky!! Kdo to kdy slyšel, aby se ztracená princezna navrátila sama domů jako zatoulaná husa! To, holečku, musíme počkat, až mne někdo vysvobodí! 
Zatím všichni budou pro mě truchlit a mnoho rytířů i královských princů se bude namáhat, aby mě našli a vysvobodili. Tak a nyní hybaj! Paňáci a Škrdlo, vydáme se na cestu! Vy mě vyvedete až na pokraj lesa a tam na mě počkáte až se zase vrátím z domova. Do poledne tady můžeme být zase zpátky!“ 
Když princezna s loupežníky odešla, radili se zbylí, co by měli udělat. Jeden navrhoval, aby všichni utekli, že raději bude trpět třeba v žaláři nežli se pořád mýt a česat; druhý chtěl jít pracovat do čertovské továrny na kolomaz a třetí prostě radil, aby se chajda zapálila a oni se schovali dále do lesů. Tak princezna, až se vrátí, najde chatrč rozbořenou a už ji přestane bavit dělat v ní nějaký pořádek. Ale hejtman Bababuc je rázně okřikl: 
„Nemluvte zbytečně, máte to marné! Když už jsme se jednou do takové pohádky dostali, tak v ní musíme setrvat děj se co děj! A já Vám radím, abyste mlčeli a poslouchali!“ 
Zatím princezna došla se svými průvodčími až ke kraji lesa. Tam jim poručila, aby čekali tak dlouho, dokud se nevrátí, a potom se pustila po pěšince mezi vysokým obilím k svému domovu. Šla poněkud shrbena a byla tak zahalena v jakýsi starý šat, že vypadala jako stará babička. Vždyť jí velmi záleželo na tom, aby ji nikdo nepoznal a nevysvobodil dříve nežli nějaký mladý statečný rytíř. 
A měla štěstí. Nepotkala ani človíčka, a tak se šťastně dostala až ke královské chalupě. Po královském sadě šla už bez přetvářky, neboť věděla dobře, že v tu dobu do zahrady nikdo nechodí, a také tam rostlo mnoho keřů angreštu, malin a rybízu, takže byla mezi nimi dobře ukryta. Když docházela k zahradním dvířkám, kterými se vcházelo do dvora, zaslechla nějakou hádku. Poslouchala pozorněji a poznala hlas sedláka Brumly. 
Brumla huboval, že má obilí od hus celé spasené, že u nich nikdo nebyl, a pan král zase křičel, že nedbalé princezně nabije. Potom se pan král a Brumla shodli o náhradě a sedlák odešel. Pan král byl rozzloben. 
„S tou holkou to už není k vydržení!“ křičel na dvoře, aby to otevřeným oknem slyšela i paní královna. „Nechá husy bez dozoru a je kdovíkde, hejháním! A ode včírka nebyla ještě doma; to zase byla v některém stavení na táčkách a zůstala tam s kamarádkou spát, jako to už několikrát udělala! Ale já jí to, myslím, osladím! Budu muset zase jednou odepnout na ni řemen!“ 
No, tohle je dobré! myslela si princezna. Já jsem čertem odnesena, já jsem zakletá a držená v ukrutném zajetí sedmi strašných loupežníků a tady místo pláče a bědování se mi ještě vyhrožuje výplatou! No ale počkejte! Vy budete brzy naříkat! 
Zatím pan král odešel na pole a v královské chalupě zůstala jenom paní královna s kuchařkou Verpnikou. Princezna věděla, že do jejího pokojíčku nikdo nechodí, a proto se rozhodla, že tam vleze oknem ze zahrádky. Pro ni to nebylo nic odvážného, vždyť to předtím už mnohokrát udělala. 
Vhupla tam tiše jako kočička a rychle sháněla věci, které měla vypsané na papírku, aby se nezdržela zbytečným přemýšlením: jehly, nitě, nůžky, voňavky, pomády, želízka na pálení, hadříčky a jiné potřebné věci. Také si přibalila svoji oblíbenou pannu a malý skládací kočárek. Když už měla všechno zabaleno, napsala ještě v rychlosti psaní, které chtěla pohodit někde na dvoře, aby to vypadalo, jako by bylo přineseno nějakým ptákem. 
A poslyšte, co napsala: 
Moji drazí a velectění královští páni rodičové! 
Včera, když jsem pásla husy a vyšívala, přepadlo mě náhle celé hejno čertů a odnesli mě na zlatý hrad hrozného draka Krakabáše. Ten hrad je v ohromných černých lesích, daleko, předaleko od naší Královské Lhoty a daleko široko není nikde ani človíčka. Drak je hrozný a obludný, ale já se tu mám velmi dobře. To psaníčko Vám posílám po starém havranu, který drakovi obstarává poštu a vůbec všechno vyřizuje. 
Srdečně Vás všechny zdraví a líbá Vaše věrná dcera Anka. 
To napsala proto, aby rodiče neměli o ni starost, a také proto, aby jí to okolní bohaté princezny záviděly. Znala svého královského otce a věděla, že by se jen vyptával u sedláků, zdali ji snad omylem nezavřeli do kozího chlívka, což s oblibou tehdy dělávali všem klukům i holkám, které chytili na ovoci nebo na luskách. A to by nebyla přece žádná sláva! Už viděla v duchu, jak se i v dalekých zemích bude mluvit o tom, že dcera lhotského krále je v zajetí mocného čaroděje. Už viděla také celá procesí statečných rytířů, jak se sjíždějí do Královské Lhoty, aby se vyptali na cestu k mocnému čaroději. A jen se bála, aby ji nehledal nějaký hloupý Honza, který by dostal od pohádkového dědy za kousek buchty ohnivého koně a divotvorný meč. 
Když napsala psaní, vylezla zase oknem ven a z domova se odplížila zase tak nepozorovaně a tiše, jak přišla. S rancem věcí se jí šlo sice obtížněji, ale vysoké obilí ji dobře krylo. Nikým neviděna dostala se do lesa, kde její průvodci Škrdla a Paňác spali jako zabití. Když je probudila, dívali se na ni zklamaně i mrzutě, neboť byli přesvědčeni, že se princezna už nevrátí. Z toho, že se k nim navrátila, usoudili, že je princezna asi hrozný metr, nebo snad dokonce vědma nebo čarodějnice. Smutně klusali za ní a domlouvali se mrkáním o smutných časech, které jim nastávají. 
Ale princezna je už toho dne nechala na pokoji. Zato druhého dne nastalo Petrovským utrpení. Princezna všem ostříhala jejich strašné vousy a potom jim všem umyla ve škopku hlavy voňavým mýdlem značky „Bílá ovečka„. Loupežníci při tom prskali a funěli jako křečkové, protože jim princezna drbala hlavy s takovou silou, jako kdyby drhla cihlovou dlažbu v předsíni. 
Když jim hlavy oschly, napálila všem vlasy horkým želízkem, takže vypadali všichni jako pudlové. Napálené vlasy jim ještě navoněla pomádou a teprve potom je propustila, aby se trochu z té procedury vzpamatovali. Také se všichni ihned rozutekli po lese a zalezli do křoví, každý jinam, aby na sebe neviděli, protože se za své kudrnaté hlavy hrozně styděli. A všichni proklínali chvíli, ve které je napadlo stát se loupežníky. 
Princezna však ani za mák nedbala, co si o ní loupežníci myslí, a klidně činila přípravy na jinou práci, ještě obtížnější: chtěla všem loupežníkům ušít nové šaty, aby přece vypadali k světu, a ne jako hastrošové ze zelného pole. Šila si doma sice jenom šaty na panenku, ale troufala si ušít šaty pro dospělé. Věřila, že Petrovští mají mezi spoustou nakradených věcí i nějaké látky, a div radostí nezavýskla, když našla balík látky modré a balík látky bílé. 
„Tohle bude něco pro ně! Z toho budou mít dvoje šaty, pro všední dny i pro neděli. A ušiji všem stejné, aby se neprali a nehádali, že má některý horší nežli druhý. Škoda že jsem si z domova nepřinesla nějaké módní listy, aby to měli přece také trochu podle módy a aby udělali dobrý dojem, až zase přijdou někam mezi lidi. Vždyť se říká, že šaty dělají člověka, a já bych opravdu chtěla z nich něco kloudného udělat. Vzory tedy nemám, ale já jim naponejprv ušiji šaty jednoduché, třeba takové matrós, jako mají u nás hošíčkové pana řídícího! Ano! Sláva! To bude opravdu roztomilé, až je tak všechny vystrojím a půjdu s nimi na procházku!“ 
Potom princezna po celé dny jenom měřila, stříhala a šila a loupežníkům vstávaly hrůzou na hlavě kudrnaté vlasy, když zpozorovali, že princezna šije šaty pro ně. Po straně láteřili, ale před princeznou se báli i ceknout. A Usmolenej, který se kdysi učil několik týdnů krejčím, musel hotové šaty žehlit, až byly tuhé jako plech. Zvláště si musel dát záležet na bílých ležatých límečkách. 
A teprve když bylo ušito všech sedm obleků, nařídila princezna, aby se šli loupežníci do lesní tůně vykoupat. Když se navrátili, přísně k nim promluvila, aby si vážili nových šatů a hleděli si je ušetřit. Aby chodili lesem opatrně, neotírali se o smolnaté stromy a nesedali si na pařezy, prolezlé pryskyřicí. Tomu, kdo se proti tomu prohřeší, přislíbila, že bude klečet hodinu na hrachu a po celý týden mu nebude dovoleno si zakouřit. Potom odevzdala třesoucím se loupežníkům obleky a nakázala jim odejít do komory, aby se o šaty rozdělili a aby si každý vybral vhodné pro sebe. 
Možná že těch loupežníků bude některým citlivým čtenářům líto; uvážíme-li však, jací to byli dříve lotrasové, přestanou k nim všechny ohledy a budeme jim přát utrpení v nových šatech, i když by se nám zdálo, že už se hodně polepšili. 
Když se po delší době loupežníci vrátili k princezně ustrojeni, všechny pečlivě prohlédla a leccos na šatech ještě opravila. Byla se svou prací velmi spokojena, třebaže některým loupežníkům byly šaty velké a jiné zase škrtily. 
„Nu, jsem spokojena! Sluší Vám to znamenitě, ale ty vysoké boty ke krátkým kalhotám se dobře nehodí a nevypadá to nóbl. Ale já to také spravím. Hned zítra Vám všem změřím boty a půjdu Vám všem koupit do města Bublina ve vedlejším pantalonském království bílé botky. Tady Usmolenej může jít se mnou a koupené věci přinese. Také Vám koupím slaměné kloboučky, jaké u nás nosí řídících hošíčkové, ať už Vás mám všechny v pořádku. Doufám však, že všichni uznáváte, jakou si s Vámi dávám práci, a že mi to všechno vynahradíte pilností a poslušností!“ 
Jak jsem Vám řekl, přinesla si princezna z domova pannu a kočárek. Dokud měla mnoho práce s obleky pro Petrovské, zanedbávala svého miláčka, ale pak jí zase všechno vynahradila. Ušila jí také nové šaty, udělala nový klobouček s velikou mašlí a zhotovila jí i nové lakové střevíčky. Radost byla na ni pohledět! Proto také, když s ní posílala Paňáce poprvé na procházku, měla k němu dlouhé kázání: 
„Předně si musíš pořád připomínat, že je to princezna! Podle toho se musíš tady k ní chovat! Jeď s ní opatrně, dávej pozor na každý kořen a na každý kámen, abys mi ji někde nevyklopil. Tady máš lahvičku s cucáčkem, kdyby chtěla bumbat, a neotírej cucáček o kalhoty. Nedrcej s kočárkem, ať z ní nevytřeseš dušičku, a kdyby Ti snad moc plakala, tak s ní přijeď domů. Sám na sebe dej taky pozor, nesedej si na pařezy, ať si neumažeš kalhoty!“ 
Paňác, celý strachy zpocený a rudý, vzal kočárek do své ohromné tlapy a pomalu a opatrně ho tlačil před sebou, měl vykulené oči, aby viděl každý kamínek i větvičku, a protože byl veliký, byl při té jízdě ohnut jako oblouk u pily. 
„A povídej jí nějakou hezkou, roztomilou pohádku, aby se nenudila!“ volala za ním princezna a přísně se dívala, zdali Paňác jede pozorně. A teprve potom, když zajel za ohromné smrky a borovice, odešla po své práci. 
Paňác si myslel, že by to všechno mohl vzít čert, ale nahlas se to bál říci před panenkou! Kozel tomu věř! Princezna je pod ochranou mocného kouzelníka, a proto je možné, že i ta panna by jí mohla žalovat. Jel s panenkou jako s máslem, a když se mu chtělo kýchnout, obrátil se a kýchl za sebe. Ale při jízdě ho brzy počala bolet ohnutá záda, a proto uznal, že nebude škodit, když si usedne někde pod strom do mechu. 
Sedl si tedy do stínu ohromného dubu, pod kterým nebývá mnoho suchých větviček, ale stále při tom pohoupával kočárkem, aby se mu panenka nerozplakala. Broukal jí svým kostrbatým hlasem písničku, a když si vzpomněl, že jí má také povídat pohádku, začal vyprávět takovouhle pěknou a roztomilou: 
„Byl jednou jeden sedlák a ten měl pěkného, roztomilého čuníka. Čuník byl už veliký a tlustý, že vypadal jako velká koule, protože byl vykrmený jenom brambůrkami a mlíčkem. To se ví, že takový čuník lákal mnoho pánů zlodějů a loupežníků, ale nikomu se nezdařilo ho ukradnout. Čuník byl chytrý jako všichni páni čerti a při sebemenším podezření, že se na něj někdo dobývá, spustil takový kvikot, že sedláka probudil a s ním celou ves. Nebylo s ním žádné pořízení, a to se, prosím, o jeho ukradení pokoušeli loupežníci, kteří dovedli ukrást i panenku lidem z očí! 
Ukradnout toho čuníka se stalo příkazem cti všech pánů zlodějů a loupežníků a dělali mezi sebou sbírku na odměnu pro toho pana loupežníka, který čuníka ukradne. Tehdy se do toho kraje přistěhoval loupežník Kratimůra, o kterém se povídalo, že umí víc než některý kouzelník. Milý Kratimůra, jakmile se dozvěděl o tom chytrém čuníkovi, hned si pevně umínil, že musí na čuníka vyzrát stůj co stůj. 
A co nejdřív se na čuníka vypravil. Oblekl se do kozí kůže a v noci si šel pro čuníka. Ale čuník přece poznal podle chůze, že je to člověk, a ztropil hned takový rámus, že loupežník nestačil upalovat k lesům. A to loupežníka Kratimůru strašlivě dopálilo. Došel si k známému čaroději a ten mu za pytel peněz poradil, kterou bylinku má sníst, aby se ihned proměnil v lišku. Když se tedy Kratimůra proměnil v lišáka, uvázal si na oháňku pěknou mrkev a šel ve dne přes pole a přes zahradu na dvůr sedláka Breburdy. 
To ovšem musel dříve vědět, že jsou od Breburdů všichni na poli a pes Labík že je dobře uvázaný. Lišák Kratimůra měl štěstí. Čuník se procházel volně po dvoře, a sotva spatřil mrkvičku, hned se po ní hnal, protože si z lišáka nic nedělal. Ale lišák vždycky před čuníkem trochu popoběhl, a tak ho brzy dostal ze dvora na zahradu, ze zahrady do. polí a do lesa. A jakmile ho měl už ve své jeskyni, proměnil se zase v člověka a čuníka v jeskyni zavřel. 
Mlsný čuník poznal, že je s ním zle, ale všechen jeho křik už byl zbytečný. Brzy také přestal a smutně čekal na svůj osud. Kratimůra si nabrousil pořádnou kudlu ..... “ 
„Copak to tu povídáš princezně za nesmysly? Takové pohádky se povídají princeznám? O čuňatech? Hned to nějak naprav!“ křičela rozzlobená princezna Anka. Šla se přesvědčit, jestli panence nic neschází, a chvilku za stromem poslouchala Paňácovu pohádku. 
„Hned, prosím, milostivá princezno!“ breptal ustrašený Paňác. „Já jsem jí chtěl povědět roztomilý konec. On si loupežník Kratimůra s čuníkem chvilku pohrál, a když ho to omrzelo, bohatě čuníka obdaroval a odvedl ho domů!“ 
„To je jedno! Čuník zůstane čuníkem, i když má pytel peněz! To si pamatuj ! A pojeď už s princeznou domů, začíná být v lese chladno a ona beztoho trochu kašle!“ 
Když princezna šila šaty pro Petrovské, musela si ještě jednou dojít domů pro různé věci. Přitom uviděla, že už všichni vědí, že se ztratila. Ze všech domů královské vsi vlály černé smuteční prapory a lidé chodili s hlavami skloněnými. Také na královském dvoře bylo smutné ticho a neozýval se tam jako jindy od rána do večera hlučný zpěv děvečky Kačky. Své rodiče princezna neviděla, tušila však dobře, že jim je nejsmutněji z celého královstvíčka. Užuž chtěla zůstat doma, ale včas si připomněla, jaká by to byla ostuda, kdyby se navrátila domů ze zakletí bez rytířského vysvobození. 
Ale když se vrátila k Petrovským do chaty, hned napsala psaní, aby rodiče a poddané trochu potěšila. Dopis poslala po loupežníku Usmoleném a nařídila mu, aby dopis položil na pěšinu vedoucí do krajní vsi v královstvíčku. Věděla, že poddaní dopis odevzdají do královské chalupy, neboť bylo na obálce napsáno: 
Jeho královskému Veličenstvu panovníku Antonínu Lojzovi XI. v Královské Lhotě č. I 
A v dopise bylo napsáno:

Milí a velectění královští páni rodičové!

Já Vás nastotisíckrát pozdravuji a na vědomost Vám dávám, jak už jsem Vám jednou psala, že jsem zajatá a zakletá jedním ukrutným drakem kouzelníkem a že bydlím na zlatém hradě v černém lese. Ale mám se tu moc dobře. Nic nedělám, jenom chodím panu drakovi pro tabák a pro míchané pivo a vždycky dostanu od cesty pytel dukátů. Když jsem někdy trochu líná, fňukám a nechci jít pro pivo, dá se drak hned do strašlivého řvaní, oheň mu létá z tlamy a ocasem mrská tak vztekle, že se daleko široko lámou stoleté stromy. A já vždy vezmu zlatý pohrabáč, pošimrám ho trochu po hlavě a on ihned zkrotne. Potom spokojeně přede jako náš kocour Babík. Jí nejraději škubánky s mákem a nastavovanou kaši. 
Na stravu se tu mám velmi dobře. Jím skoro pořád jen samé krémové trubičky, ale jaké kremrole! Každá je tlustá jako poleno a naplněná tím nejsladším krémem. K obsluze mám starého havrana, který je tu jediným služebníkem, ale práci umí lépe nežli naše Kačka. Však si také někdy myslím, když ho vidím, jak si po straně utírá prackou oči, že je to nějaký zakletý princ. Proto s ním zacházím velmi vlídně a říkám mu „mladý pane„. 
Byl se už u nás v hospodě U Sadílků zeptat nějaký pocestný, co je u nás nového a proč je celá vesnice potažená černým suknem? Jestli ne, tak dejte do novin inzerát. Mám se tu sice velmi dobře, ale přece bych raději byla už vysvobozena. Ať je to však nějaký statečný rytíř, s naším starým pánem nejsou žádné žerty: podívá se na rytíře jenom trochu zlostněji, a už se rytíř svalí z koně jako hnilička. Také bych si nepřála, aby mě vysvobodil nějaký hloupý Honza, který dostane od pohádkového dědy za kus makové buchty koně Ohniváka s divotvorným mečem. Nejraději bych byla, kdyby mě vysvobodil ten mladší princ z království pantalonského, Vendelín. On je sice tak trochu ťululum, ale má takové hezké modré oči jako pomněnky. Až půjde starý Vondra s nějakým po selstvím do Pantalonie, ať vezme tohle psaníčko s sebou a dá je jako jen tak přečíst princezně Bibi. Ale nenápadně, aby si ta krůta nemyslela o sobě kdovíco. 
Tak nemějte, moji královští rodičové, o mě žádnou starost a těšte se na brzkou shledanou! 
Tisíckrát Vás pozdravuje Vaše dcera 
Anka. 
(Psaní posílám po tom starém havranu, protože mě drak na poštu nechce pustit. Věřím, že je v pořádku dostanete. )