Chudý mlynářský tovaryš a kočička

Žil byl v jednom mlýně starý mlynář, který neměl ani ženu ani děti, a u toho sloužili tři mlynářští pomocníci. Když u něj byli už několik let, jednoho dne jim řekl: „Jsem starý a rád bych si už odpočinul. Vydejte se do světa a ten z vás, který mi přivede toho nejlepšího koně, ten se stane mlynářským mistrem, dostane můj mlýn a zaopatří mne na stáří.“ Jeden z těch mlynářských byl ale takový neduživý pacholíček, kterého ti druzí dva měli za hloupého, mlýn mu nepřáli a on o něj vlastně ani moc nestál. Tak se vydali společně do světa, a když přešli vesnici, řekli ti dva tomu hlupáčkovi: „Zůstaň tu, Honzo, stejně v životě žádného koně nezaopatříš!“ Ale Honzík na ně nedal a šel dál. Když se setmělo do černočerné noci, byli zrovna u nějaké jeskyně, tak si vlezli dovnitř a uložili se ke spánku. Ti dva chytráci počkali, až Honzík usne, potom tiše vstali a utekli pryč. Honzu nechali v jeskyni a mnuli si ruce, jak dobře to zařídili; ale nemělo se jim to vyplatit! Když vyšlo slunce a Honza se probudil v jeskyni, rozhlédnul se a zvolal: „Bože, kdepak to jsem?“ Vstal a vyškrábal se z jeskyně a pokračoval v cestě lesem. Jak tak šel, přemítal a uvažoval: „Teď jsem v tom lese sám samotinký, jakpak teď přijdu k nějakému koni?“ Jak tam tak rozumoval, potkal malou strakatou kočičku, která mu dala křesťanské pozdravení a pak se ho ptala: „Copak tu děláš, Honzíku?“ „Ach, ty mi stejně nemůžeš pomoci.“ povzdechl si. „Jen nech na hlavě! O tom, že bys chtěl krásného koně, si cvrlikají ptáci v celém lese.“ řekla kočička: „Pojď se mnou a zůstaň u mne sedm let jako můj věrný služebník, pak ti dám koně krásnějšího, než jsi kdy v životě viděl.“ „Nu, to je mi ale podivuhodná kočka,“ pomyslel si Honza: „ale uvidíme, zda je pravda, co mi řekla.“

Tak vzala kočička Honzíka s sebou do svého zámečku, kde žili ostatní kočky a ty jí sloužily. Běhaly po schodech sem a tam a byly veselé a v dobré náladě. Večer, když všichni usedli k tabuli, musely tři kočky hrát. Ta první hrála na basu, druhá fidlala na housle a třetí foukala ze všech sil do trumpety. Když se kočky najedly, sklidily stůl a strakatá kočička řekla: „Nu, Honzíku, teď si se mnou zatancuj!“ „Ne, ne!“ odvětil: „S kočkami netancuji, ještě nikdy jsem to nedělal.“ „Tak ho dejte spát!“ poručila ta strakatá ostatním kočkám. Tak mu rozsvítily v ložnici, jedna mu stáhla boty, druhá punčochy a třetí sfouknula nakonec světlo. Druhého dne přišly kočky opět a pomohly mu z postele, jedna mu natáhla punčochy, jiná mu uvázala podvazky, další přinesla boty, jiná ho umyla a ta poslední mu otřela ocasem obličej. „To je měkoučké.“ pochvaloval si Honza. Ale i on musel kočkám posloužit, celý den sekal dříví, k čemuž dostal stříbrnou sekeru a klíny, stříbrnou pilu a měděnou palici. A za odvedenou práci dostal dobré jídlo a pití a zaopatření, ale za celý ten čas neviděl ani človíčka, jen tu strakatou kočku a její kočičí čeládku.

Jednou mu ta strakatá řekla: „Jdi na louku, posekej ji a trávu usuš.“ A dala mu stříbrnou kosu a zlatý brousek s tím, aby to střežil jako oko v hlavě a v pořádku jí to vrátil. Tak Honzík šel a udělal, co mu bylo poručeno a po vykonané práci přinesl kosu, brousek i seno domů a ptal se, zda už nedostane slíbenou odměnu. „Ne,“ řekla strakatá kočka: „musíš pro mě ještě něco udělat. Tady je stavební dříví, tesařská sekera, úhelník a vše co je nutné, vše ze stříbra, a z toho mi postav nejprve malý domek.“ Tak Honza postavil dům a pak si zase stěžoval, že vykonal všechnu práci a stále nemá žádného koně. Ale zatím uběhlo těch sedm let jako půl roku a strakatá kočička se ho ptala, zda chce vidět svého koně. „Ano!“ řekl Honza. Tu otevřela dveře domku a uvnitř stálo dvanáct koní, ach ti vám vypadali překrásně, vyhřebelcováni do lesku, byla radost na ně pohledět. Kočička řekla Honzíkovi:„Teď jdi domů! Tvého koně ti nedám, ale za tři dny přijdu a přivedu ti ho.“

Tak se Honza vydal domů cestou, kterou mu ukázala. A protože nedostal nové šaty, musel jít v těch starých hadrech, ve kterých přišel a které mu byly po těch letech dost malé. Když přišel domů, byli tu i ti dva a každý přivedl svého koně, jednoho slepého a druhého, co kulhal. „Honzo, kde máš svého koně?“ ptali se. „Přijde za mnou za tři dny.“ Tu se smáli a řekli: „No, Honzo, to bude jistě ten nejlepší kůň na světě, když se táhne tři dny za tebou!“ Honza šel do světnice, ale mlynář mu řekl, že nemá chodit tak rozedraný a otrhaný ke stolu, jeden by se za něj musel stydět. Tak mu dali trochu jídla ven, a když šli večer spát, ti dva mu nedopřáli ani postel, musel si vlézt do kurníku, a tam se uložit na slámu.

Druhého dne, když se probudil, byli ty tři dny pryč a přijel kočár, tažený šesti překrásnými koňmi, a jeden sloužící vedl sedmého a ten byl pro Honzu. Z kočáru vystoupila půvabná princezna a vešla do mlýna. Ta princezna byla ta strakatá kočička, které Honzík sedm let sloužil. Zeptala se mlynáře, kde je ten malý mlynářský pacholek? Tu mlynář řekl: „Nepustil jsem toho trhana mlýna, leží v kurníku.“ Tu princezna řekla, aby ho hned přivedli. Jeden sloužící mu přinesl nádherný oděv a on se musel umýt a převléknout, a když byl hotový, vypadal jako nějaký král. Potom si princezna přála vidět koně, které přivedli ti dva druzí. Nu jeden byl slepý, druhý chromý. Tu poručila sloužícímu přivést toho sedmého koně, a když ho mlynář viděl, řekl, že takového na svém dvoře ještě nikdy neviděl. „A ten je pro Honzu.“ řekla. „Tak to je mlýn jeho.“ pravil mlynář. Ale princezna mu řekla, aby si koně i svůj mlýn ponechal a vzala svého věrného Honzu a posadila do kočáru a odjela s ním pryč. Nejprve jeli k tomu malému domku, který postavil za pomocí stříbrného nářadí, stal se z něj velký zámek a všechno uvnitř bylo ze zlata a stříbra, a pak měli svatbu a on byl bohatý, tak bohatý, že měl po celý život dostatek.

Proto si dávejte dobrý pozor, než někoho označíte za hlupáka. Mohli byste jednou zůstat stát s dlouhým nosem, jako ti dva mlynářští pomocníci.