Chytrá chalupnická dcerka

Byl jednou jeden chudý chalupník, polnosti neměl žádné, měl jenom tu svou chaloupku a jednu jedinou dceru. Jednou mu ta dcera povídá:
„Tatínku, měl byste jít a poprosit pana krále, aby nám dal kousek neobdělané půdy.“ A chalupník šel.
Když král uslyšel, jak jsou chudobní, opravdu jim daroval proužek palouku. Dcerka s otcem ho zhakovali a překopávali, že si tam zašijí trochu žita a jiné obživy. Když už měli políčko skorém obdělané, najednou našli v zemi moždíř z ryzího zlata.
„Poslechni,“ řekl otec, „když byl pan král tak milostivý a daroval nám tohle políčko, musíme mu za to moždíř odevzdat. Já ho tam zanesu.“ Ale dcera ho nechtěla pustit a hned mu taky řekla proč:
„Tatínku, když máme jen moždíř, a paličku ne, jistě ji na nás budou taky ještě chtít. Tak radši buďte zticha.“
Jenže tatík ji nechtěl poslechnout, sebral moždíř, odnesl ho panu králi a pověděl co a jak: že moždíř našli na tom darovaném palouku, a jestli by ho pan král neráčil přijmout ctí a darem. Králi se moždíř líbil, vzal si ho a zeptal se:
„A nic víc jste nenašli?“
„Nenašli,“ odpověděl chalupník, ale král rozkázal:
„Jen hezky přines taky paličku.“
„Když my jsme ji nenašli,“ opakoval chalupníček, ale bylo mu to málo platné, jako by slova na vítr sázel. Nakonec ho vsadili do vězení, a že prý si tam posedí tak dlouho, dokud se nenajde taky palička. Služebníci mu denně přinášeli chleba a vodu, jak už to lidé ve vězení dostávají, a přitom slyšeli, jak vězeň v jednom kuse křičí:
„Ach, že já jsem jen neposlechl svou dceru! Ó já hlupák, že jsem neposlechl svou dceru!“
A tak šli ke králi a pověděli mu, jak vězeň v jednom kuse křičí:
„Ach, že já jsem neposlechl svou dceru!“ a že nechce jíst ani pít. Pan král si dal uvězněného přivést a zeptal se ho, proč v jednom kuse křičí:
„Ach, že já jsem neposlechl svou dceru!“ a dodal:
„Copak Ti dcera říkala?“
„Inu, povídala mi, abych k Vám s tím moždířem nechodil, nebo že budete chtít ještě paličku.“
Král se zasmál a povídá:
„Když máš takovou chytrou dcerku, ať jen přijde na zámek.“
Tak musela ke králi. On se na ni podíval a povídá:
„Ty že jsi tak chytrá? Uvidíme. Dám Ti hádanku, a když ji rozluštíš, vezmu si Tě za ženu.“
Dcerka hned, že ano, jen ať jí tu hádanku dá, ona že ji uhodne. A král řekl:
„Přijď ke mně ne oblečená a ne nahá, ne pěšky a ne na koni ani na voze, ne po cestě a ne mimo cestu, a když to dokážeš, vezmu si Tě za ženu.“
Dívčina šla domů, svlékla se do naha, a tak nebyla oblečená. Potom roztáhla velkou rybářskou síť, sedla si do ní a celou si ji omotala okolo těla; tak nebyla nahá. Zaplatila sousedovi, aby jí půjčil osla, oslovi uvázala tu síť k ocasu, aby ji vlekl po zemi, a tak nešla pěšky ani nejela na koni nebo ve voze. Osel ji musel táhnout vyježděnou kolejí při kraji cesty, takže se jen palcem nohy dotýkala země a k zámku se neblížila ani po cestě, ani mimo cestu.
Když se tam takhle dostala, řekl král, že hádanku rozluštila a všechno to navlas splnila. Tatíka propustil z vězení, tu chytrou dcerku si vzal za manželku a svěřil jí všechno královské jmění.
Minulo několik let. Potom se jednou stalo, že do města přijeli sedláci se dřívím, a když je prodali, nechali své vozy stát před zámkem a zašli si do hospody. Někteří přijeli s volským potahem,jiní s koňmi. Jeden sedlák měl zapřažené dva koně a kobylu a té se právě narodilo hříbátko, jenže jí hned uteklo a lehlo si mezi dva voly u jiného vozu. Když se pak sedláci vrátili k svým vozům, začali se hádat, sápali se na sebe a povykovali. Sedlák, který měl ty dva voly, chtěl si hříbátko nechat a tvrdil, že pochází od jeho volů. Druhý volal, že ne, že hříbě pochází od jeho kobyly a že patří jemu. K jejich vádě se nachomýtl sám král, který právě vyjížděl na přehlídku, a sedláci ho prosili, aby je rozsoudil. Jenže král poslouchal jen na půl ucha a rozhodl zkrátka:
„Kde hříbě leželo, tam ať zůstane.“ Tak dostal hříbátko sedlák, který měl ty voly, ačkoli mu nepatřilo. Druhý sedlák už jen plakal a naříkal pro své hříbátko. V tom si vzpomněl na královnu, slýchal o ní, jaká je milostivá a účinlivá, protože sama také pochází z chalupnické chudoby. Sebral se, šel k ní a poprosil ji, jestli by mu nějak nepomohla, aby své hříbě zase dostal.
Královna řekla:
„Ano, poradím Ti něco, ale musíš mi slíbit, že mě neprozradíš.“
Sedlák jí to svatosvatě slíbil a ona mu poradila:
„Zítra ráno, až bude král na přehlídce královské stráže, postav se doprostřed silnice, kudy musí projet, vezmi rybářskou síť a dělej, jako bys chytal ryby. A pořád jen síť zatahuj a zas vysýpej, jako bys ji měl plnou.“ A řekla mu také, co má odpovědět, až se ho král bude ptát.
Sedlák poslechl: druhého dne stál na silnici a chytal ryby na suchu. Když král jel okolo a viděl to, poslal k němu královského běhouna, aby se zeptal, co tam ten pomatenec dělá.
Sedlák odpověděl:
„Chytám ryby.“
Běhoun se zeptal, jak je může chytat, že tu přece není žádná voda. A sedlák na to:
„Když dva voli mohou přivést na svět hříbě, mohu já stejně dobře chytat ryby na suchu.“
Běhoun šel a opakoval králi tu odpověď. Král se zamračil, dal sedláka zavolat a udeřil na něho:
„Tohle nemáš ze své hlavy. Kdo Ti to poradil? Přiznej se, a hezky rychle!“
Ale sedlák nechtěl s barvou ven, pořád jen opakoval:
„Bůh uchovej, to já sám.“ A tak ho položili na otep slámy a bili ho a trápili tak dlouho, dokud se nepřiznal, že mu to poradila paní králová.
Král přišel domů a řekl své paní:
„Když jsi ke mně tak neupřímná, já už Tě za manželku nechci, máš po kralování a po všem. Jdi si zas tam, odkud jsi přišla, do chalupy.“ Jedno jí však přece dovolil: aby si s sebou vzala ze zámku to nejmilejší a nejvzácnější, o čem tu ví. To prý jí dává na rozchodnou.
Paní odpověděla:
„Jistě, milý muži, co poroučíš, to udělám.“ Objala ho a zlíbala a řekla, že se s ním loučí. Potom dala přinést silný omamný nápoj, že si spolu na rozloučenou připijí. Sama v číši sotva omočila rty, zato král se napil zhluboka a brzy tvrdě usnul. Na to paní králová čekala. Vzala pěkné bílé prostěradlo, krále do něho zabalila, zavolala sluhy, aby ho snesli do kočáru přede dveřmi, a odvezla si ho domů do chalupy.
Tam ho uložila do postele v své komůrce a král spal a spal celý den a celou noc. Když se probudil, rozhlédl se a povídá:
„I propána, kde to jsem?“ Volal svého sluhu a nemohl se dovolat. Konečně přišla k posteli jeho paní a řekla:
„Milý pane králi, Tys mi přikázal, abych si s sebou vzala, co je mi v zámku nejmilejši a nejvzácnější. Ale co by mi mohlo být milejší a vzácnější než ty? A tak jsem vzala s sebou Tebe.“ Králi vstoupily slzy do očí a řekl:
„Má rozmilá ženo, teď jsi navždy moje a já Tvůj.“ Vzal ji zase do královského zámku a slavili novou svatbu. A jestli neumřeli, jsou spolu až dodnes šťastně živi.